[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Víte, kdo je nejzvědavější stvoření na světě? Předškolák! Taky se ten váš ptá od rána do večera na všechno možné i nemožné a vy marně hledáte odpovědi? Tak teď už tápat nebudete.
Možná má každý strom svého skřítka, který vždycky v noci obarvuje lístky pastelkami. Možná se tak líčí stromy-holky, aby se líbily stromům-klukům. Možná…
A jedna netradiční dýně ;-)
Ve skutečnosti je to tak, že v listech s odcházejícím létem ubývá zelené barvivo, kterému se říká chlorofyl (protože „chloros“ řecky znamená „zelený“). Prostor dostanou další barviva, která si listy schovávají právě na tohle přenádherné období. Každý strom jich obsahuje trochu jiné množství, proto je paleta na podzim v parku nebo v lese tak pestrá. Taky záleží na tom, jak moc svítí slunko, a na spoustě dalších věcí.
Stromy jsou totiž moudré a vědí, jak se nachystat na zimu. Vědí, že si v době, kdy bude chladno, nebudou moci brát z půdy tolik vlhkosti jako dosud, a potřebují zabránit zbytečnému úbytku vláhy. Kdybyste poslepovali všechny lístky k sobě, zjistili byste, že celkově zabírají velkou plochu, z které se odpaří opravdu hodně tolik cenné a potřebné vody.
Proto když listy odvedou svoji práci, tedy než strom předá veškerou svou sílu větvím, kmenu, kořenům (cukry, bílkoviny, minerální látky se budou zase na jaře hodit), strom se s nimi rozloučí a pustí je na zem.
Můžete si vybrat, varianty jsou tři: 1) Protože vzduchem poletují pavučiny, které lidem připomínaly dlouhé vlasy starých babiček. 2) Protože právě během „babího léta“ je na obloze vidět souhvězdí Plejády, kterému se taky říkávalo Baby. 3) Protože jde vlastně o „zestárlé léto“.
Má to logiku: Ubývá tepla a energie, stejně jako ubývá energie stařence. Takto si výraz vykládal náš nejslavnější sběratel pohádek Karel Jaromír Erben.
Protože odsud mají dobrý přehled – o okolním dění nebo o případné potravě. A protože to vypadá hezky na obrázcích. A taky proto, aby si v chladnu ohřáli nožky. (Jak v drátech proudí elektřina, sálá z nich trošinku tepla...)
No jo, ale jak to, že ptáčci si můžou vysedávat na drátech elektrického vedení, aniž by dostali ránu? Je to proto, když se řekněme jedna vlaštovka nedotýká druhé, nevytvářejí elektrický obvod. A kde není obvod, neteče ani elektrický proud.
Pro nás lidi je to naprosto nepochopitelné, protože my bychom bez navigace, mapy nebo alespoň kompasu netrefili ani do sousedního města, natož přes půl světa. Ale stěhovaví ptáci, to jsou jinačí kabrňáci. Odletí si na zimu do teplých krajů (za potravou) a dovedou se neomylně vrátit tam, kde bydleli před svým odletem. Jak to?
V orientaci jim pomáhá slunko, v noci hvězdy, taky řeky, hory… Ale hlavně tajemné síly, kterým se říká „magnetické“. Ptáci se můžou pochlubit buňkami, které vnímají zemský magnetismus (síla podobná té, která udrží magnetku na lednici). Říká se jim magnetoreceptory. Jsou trochu opředené tajemstvím, protože se neví, jestli je opeřenci mají v oku, u kořene zobáku, nebo v uchu. Každopádně tahle kouzelná ptačí navigace dokáže naprosto přesně určit směr letu i aktuální polohu. Úžasné, že?
Pozor, ono když jsou ty potvůrky jedovaté pro nás, pro lidi, neznamená to, že si na nich nemůže pochutnat vůbec nikdo. Na překrásné muchomůrce červené si ráda smlsne třeba veverka, někteří ptáci nebo hmyzí larvy. Plžům zase chutná muchomůrka zelená… Za dávných časů se ve starém Řecku vyprávěly nádherné příběhy o bozích a bohyních a zvláštních mytologických zvířatech.
Podle jedné báje můžou za jedovatost hub otrávené sliny strašlivého trojhlavého psa Kerbera, který střežil vchod do podsvětní říše. Pak se taky vykládalo, že houby zjedovatí poblíž hadího doupěte nebo pod stromem, na kterém rostou jedovaté plody. Nezní tyhle povídačky rozumněji než vědecká „pravda“, a sice že toxiny jsou vedlejším produktem metabolismu hub?
Protože si 2. 11. chceme připomenout naše babičky a dědečky a další blízké, kteří už s námi nežijí, ale měli jsme je rádi. Na hrobě jim zapálíme svíčku. Plamínek symbolizuje věčný život, tedy že jejich duše pořád žije a můžeme se na ni usmát, pocítit ji, potěšit ji. Tento svátek se jmenuje Dušičky.
Dřív, když ještě lidé neznali elektřinu a svítili si jen svíčkami, nalévali na dušičkový večer do lamp místo oleje máslo, aby si ztrápené duše v očistci mohly potřít spáleniny, a pilo se studené mléko, aby ony duše zchladily svá trápení.
Obličej vydlabaný a osvícený svíčkou má podle irské pověsti symbolizovat hlavu opilce Jacka. Proto se vydlabané dýni taky někdy říká „Jackova lucerna“. Halloweenský zvyk připomíná historku, podle které Jack uzavřel s ďáblem smlouvu, že za alkohol mu dá svou duši. Když si pro něho čert přišel, donutil ho chytrácky, aby vylezl na strom, a do kmene pak vyryl křížek.
Čertisko pak nemohlo slézt, a tím pádem ani odnést otrapu do pekla. Jenže když Jack zemřel, nechtěli ho ani do nebe a on od té doby prý bloudí po světě…
Původně lidé světýlko (na ochranu proti zlým mocnostem) vkládali do vydlabané řepy, ale když se zvyk přesunul z Irska do Ameriky, světýlko se z řep přestěhovalo do dýní. Byly prostě dostupnější.
Tahle zábava pochází z dob, kdy už lidé na vesnicích měli zoraná pole a děti, které svým rodičům musely pomáhat, měly najednou hodně času. Pobíhaly venku, po polích, foukal vítr, tak proč nenavléct na provázek veselý obličej?
Počasí pro pouštění draků je sice jednoznačně vhodnější na jaře, jenomže to už byla pole zase čerstvě osetá… Jinak tradice pouštění draků není český vynález. Její původ sahá do období před šesti tisíci lety a pravděpodobně ji mají na svědomí mniši ve starověké Číně.
Vítr je vlastně proudění vzduchu. Vzduchu je někde víc, někde míň – určitě jste v meteorologických předpovědích slyšeli cosi o „tlakové výši“ a „tlakové níži“. Zemská atmosféra se jako všechno na světě snaží o harmonii, tedy i vyrovnat tlaky vzduchu.
Když k tomu připočtete fakt, že se zeměkoule otáčí kolem své osy, podaří se jí při tom proudy roztočit do složitých spirál (představte si, jak se vám při tancování točí sukně)... Čím větší rozdíly mezi tlaky, tím je vítr silnější. Někdy to může být i pořádný fičák, vichřice nebo hurikán.
Za to zdání může slunko. Mrak nebo část mraku, kterou ozařují paprsky, se nám jeví jako bílá. Spodní části mraků, které se musí spokojit jen se světlem odraženým od zemského povrchu, bývají tmavší, šedivější.
Vzduch obsahuje vodní páru. Čím je vzduch teplejší, tím víc vody ve formě páry pojme. Když se překročí určitá mez, začne se pára srážet do kapiček, případně ledových krystalků. Nabalují se chytře na minizrníčka prachu, kterých je ve vzduchu plno. Když už narostou ve velké kapky a mrak ztěžkne na neúnosnou míru (vypadají tak nadýchaně, přitom nám nad hlavami visí tuny vody!), začnou padat směrem dolů. A pak prší, prší, jen se leje!
Protože se nám dobře dýchá a nevědomky nám déšť připomíná, že když prší, bude úroda, všechno poroste, zvířata budou mít co pít a my taky. Prostě se cítíme dobře. Onu typickou vůni ale nevyrábějí kapky vody, ale bakterie, které žijí v půdě a pomáhají v ní rozkládat důležité látky. Vůni vědci říkají „petrichor“, což je název opět inspirovaný řeckou mytologií. „Petra“ znamená „kámen“ a „ichor“ „zlatá krev bohů“.