[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nedávno jsem synovi četla pohádku od Astrid Lindgrenové o Karkulínovi, v uších mi zvonil jeho smích, protože je to čtení opravdu vtipné. Jenže zničehonic vysekl náš „zvídálek“ zase jednu ze svých všetečných otázek: „Mami, a umřeš někdy?“ Myšlenkové pochody syna mě fascinují už léta. Ale dotaz, který mu vrtal hlavičkou a který bezděky zničehonic vybafnul uprostřed čtení, ve kterém o smrti nepadla ani zmínka, mě vyvedl z míry. Během pár sekund jsem musela najít odpověď. Takovou, aby mého šestiletého citlivku neranila, zároveň ale pravdivou.
Jenže, malinko jsem selhala. Mlžila jsem totiž. „Kubíšku, jak tě to napadlo?“ (Hledala jsem pár vteřin k dobru, abych našla sama v sobě odpověď.) Dotaz zněl ale jasně, a abych toho neměla na práci málo, syn ho navíc zkonkretizoval: „Kdy umřeš?“ (Aha, tak ještě lepší...) „Ale prosím tě, teď jsem tady a ještě dlouho budu, víš?“ odpověděla jsem a chtěla pokračovat ve čtení. Ale u srdce mě píchla výčitka – říkat, jak dlouho tady budu, je nesmysl. „Bude to za nekonečno let?“ ptal se mě můj milovaný chlapec s nadějí, protože už pochopil, že nekonečno prostě nikdy nekončí. „Ano, za nekonečno,“ oddechla jsem si a děkovala v duchu za jeho nápovědu. Jenže dobrý pocit jsem neměla, i když to synkovi zatím stačilo.
O tom, že jsem měla být pravdivější, mě přesvědčila i Mgr. Sylvie Stretti z poradny Vigvam (poradna, která pomáhá vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka). Sylvie Stretti zastává názor, že na takové otázky je třeba dětem odpovídat co nejvíc upřímně a pravdivě. Protože jen tak můžeme jako rodiče předejít komplikacím, které může způsobit nepravda či „milosrdná lež“.
„Odpověděla bych něco ve smyslu: Ano, jednou také umřu. Snažím se ale žít zdravě, dělat maximum pro to, abychom spolu byli co nejdéle. Jsou věci, které ovlivnit nemohu, ale to, co mohu, dělám (hýbu se, odpočívám, zdravě jím...). Chci s tebou být co nejvíc. Chci, abychom si užili každý společný okamžik, aby nám ho nikdy nikdo nevzal. Protože to, co spolu zažijeme, je prostě naše! Mám tě ráda!“ doporučuje Sylvie Stretti. A dodává, že i odpověď „nevím“ je pravdivá, protože kdy zemřeme, nikdo nevíme. Ano, já vím…
Do spousty rodin se vkradlo téma smrt kvůli nemoci covid-19. Zemřít mohl v rodinách děda, babička, strýc, kamarád. Děti tak viděly smutek v přímém přenosu podporovaný strachem, co bude dál. Umře mi i táta nebo máma? Na klidu nepřidalo ani povinné nošení roušek, testování a spousta restrikcí a zákazů. Sylvie Stretti zastává i v tomto případě stejný názor: Neříkat v souvislosti s úmrtím v rodině nic než pravdu. „Hodně záleží na věku a vyspělosti dítěte i na blízkosti vztahu k zemřelému. Když to bude někdo blízký, koho často děti vídaly a měly s ním blízký vztah, bude vše provázet více otázek, než pokud se jedná o příbuzného, kterého dítě vidělo jednou či dvakrát ročně,“ myslí si zakladatelka poradny Vigvam. Podle jejích slov je důležité s dětmi mluvit na rovinu i o nemoci covid-19. Říci, že se jedná o onemocnění, které může mít velmi vážný průběh. A že někdy ani lékaři, jejich znalosti, zkušenosti a léky a přístroje už nemohou nic změnit a zachránit. Že jsou okamžiky, kdy i oni jsou bezmocní, stejně jako my. Pravdivě mluvit o tom, jak nám je, že nás to mrzí, bolí, stýská se nám, štve nás to – nic není v tomto ohledu tabu ani špatně.
„Je dobré tento moment vzít jako příležitost, kdy můžeme vlastně truchlit a vzpomínat na dobré, smutné i zlé společně. Učíme tím děti vzorce chování a vyrovnávací mechanismy, které v životě ještě mnohokrát využijí. Všichni bychom dětem přáli bezstarostný život, ale takový život není. Pokud přistupujeme i k bolavým věcem jako k faktu, který se děje, a můžeme s dětmi i o tématu smrti narovinu mluvit, otevíráme cestu. Třeba k tomu, že když děti bude cokoli děsit, budou mít strach nebo budou hledat cestu, jak situaci přijmout, přijdou za námi a budou s námi chtít mluvit o čemkoli, co jim běží hlavou,“ uzavírá Sylvie Stretti.