[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Byly mu zhruba 3 roky, a tak se nelze divit, že ho hodinové posedávání ve vlaku nebavilo. Chvíli si hrál s dvěma autíčky, pak si s maminkou prohlížel knížky, potom mu maminka cosi špitala do ouška a nakonec dostal mobil. Uběhlo necelých 15 minut a „malý čert“ vykřikl „blbej!“ a praštil s mobilem o sedačku, kterou rázem povýšil na multifunkční šplhadlo.
Maminka s chápavým úsměvem uklidila mobil, odmotala „čerta“ z provizorní houpačky (kabát milé seniorky sedící vedle) a začala chlapci vysvětlovat, co se stane, když se mobil rozbije a jak bude majitelka kabátu lkát, když se utrhne poutko. „Čertíka“ však vlídné vysvětlování nedojalo (ani nezaujalo), a zatímco maminka pokračovala v sugestivní přednášce, malý divoch se radostně houpal na pestrobarevné sportovní bundě.
Sveřepý „sportovec“ byl opět laskavým hlasem požádán, ať bundu pustí. Naléhavost prosby samozřejmě provázelo sugestivní vyprávění o tom, jak bude majitel oděvu plakat. A nejen to! Chlapec se dozvěděl, co se stane, když vlak prudce zabrzdí, jak se za prohřešky platí pokuta a co se píše v přepravním řádu. Trpělivá maminka ještě nevyčerpala výčet možných křivd na spolucestujících a majetku ČD a „čert“ roztrhl majiteli houpačky časopis a vylil kelímek s kávou, načež se cosi utrhlo a chlapec i bunda se poněkud nekoordinovaně postarali o vysušení polité podlahy.
Než se maminka nadechla k objasnění další příčiny i následku nehody, zaznělo vyrovnaným basem: „Koukej si sednout na zadek, kluku, a poslouchat mámu!“ - dosud tichý pán, sedící v rohu kupé, poněkud neočekávaně ukončil probíhající estrádu. Přednáška umlkla, chlapec na okamžik zaváhal a koukl po mamince. „Sedni si,“ zaznělo opět ztichlým kupé. „Čertík“ si opravdu sedl, přitiskl se k mamince a za chvíli spolu spořádaně vystoupili.“
Je samozřejmě skvělé, na kolik byla maminka malého rošťáka trpělivá a měla upřímnou snahu chlapci vysvětlit, proč je jeho chování nevhodné. Jenže pochopí ani ne tříletý hoch souvislost mezi příčinou a teoretickým následkem, který možná přijde někdy v budoucnu?
Navíc trvá-li vysvětlování 5 minut a nezazní v něm jasný požadavek a padají v něm slova jako pokuta či přepravní řád? Musí vůbec v každé situaci a za každou cenu malé dítě rozumět tomu, proč danou věc nemá dělat? Tříleté dítě žije přítomností, okamžikem a momentální hrou, uvažování dospělých ve stylu „coby – kdyby“ mu je vzdálené.
„Souvislost mezi příčinou a následkem poznává dítě z řeči až tehdy, když před tím situaci zažilo na vlastní kůži a zážitek si může připomenout ve svých představách.“ tvrdí ve své knize „Děti jsou hosté, kteří hledají cestu“ populární psycholožka a Jiřina Prekopová. A dále dodává: „Teprve okolo čtvrtého a pátého roku vývoje dává dítě otázku ,proč ̒, protože chce znát všechny souvislosti. Předtím dává otázky, protože někoho napodobuje. Chce být jako ti velcí…“.
Samozřejmě, že nejde o to, aby rodiče s dětmi mluvili výhradně v jednoduchých větách a používali především jednoslabičné odpovědi typu ano a ne. S dětmi je nutné si povídat, zpívat, číst jim, ptát se jich, nechat si od nich vyprávět – jen je v některých případech vhodné si uvědomit, že dětský svět a jeho vnímání je jiné, a chápání času a schopnost okamžité empatie bývá otázkou budoucích let života.
„Jestliže se dítě před čtvrtým rokem ptá, proč si musí brát holinky, mnohdy postačí jako odpověď ,proto ̒. A tato odpověď má stejný výsledek jako podrobné vysvětlení. Dítě chtělo pouze dostat nějakou – jakoukoliv – odpověď na svou otázku a je spokojeno. Nebo chtělo otázkou ,proč ̒ začít hru.“ tvrdí Prekopová.
Přirozeně, že existuje celá řada situací, kdy si s vysvětlováním mohou (nebo musí) dát rodiče práci, nebo se k okolnostem problému vrátit třeba v pohádce, nebo když se s danou situací dítě opět přímo setká. Nicméně je mnoho situací, kdy je sáhodlouhé filozofování nejen zbytečné, ale i nebezpečné, bezohledné nebo neslušné vůči ostatním. Navíc si musí některé děti neustále ověřovat, že opravdu platí již dříve stanovená pravidla a že okolní světu opravdu chápou. Jednoduše testují hranice, nebo nás svým chováním upozorňují na to, že určité mantinely potřebují, aby světu rozuměly a nebyly v něm ztracené.