[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Není zbytí, z nějakého důvodu se zkrátka musíte vrátit do práce. Jenže vaše zlatíčko se místo spolupráce rozhodlo, že vám bude házet klacky pod nohy a návrat do pracovního procesu vám co nejvíc znepříjemní. I když se můžete díky jeho záchvatům cítit zcela vykolejená, navíc jako špatná matka, buďte v klidu. Nejste v tom sama. A pozor! Projevy podobné krize dříve či později vymizí.
„Poprvé jsem od dcery odešla do práce, když jí byl půlrok. Vše proběhlo v pohodě. Nikdy se mi nezdálo, že by byla malá přehnaně plačtivá, či by měnila nálady, nebo se dokonce zajíkala pláčem při mém odchodu z domova,“ vypráví Magda (33). „Naopak s chůvou měly pěkný vztah, za což jsem byla ráda, a přiznávám, že jsem občas i žárlila. Vadilo mi, jak se na Pavlu směje, jak jí mává… Připadala jsem si tak trochu odstrčená, ale pak jsem si nařídila, že nesmím být malicherná. Po roce jsem kvůli ekonomické krizi o práci přišla, ale naštěstí jsem za pár měsíců našla novou. Ovšem netušila jsem, že moje teď již téměř dvouletá dcera bude mít na můj opětovný odchod do práce úplně jiný názor než před rokem a půl.“ Magda se setkala přesně s tím, na co pediatři poměrně často upozorňují.
Do devíti měsíců věku jsou malé děti otevřené a nebojí se do okruhu svých blízkých a oblíbených, mezi které bezesporu patří maminka a tatínek, přijmout ještě babičku nebo tetu na hlídání. Mezi desátým a patnáctým měsícem věku ale nastupuje u dětí takzvaný separační syndrom – období úzkosti. Dítě se mnohem víc váže na matku, najednou mu může vadit i to, když odejde do jiné místnosti. Chce ji mít neustále nablízku. Trvalý strach z jejího odchodu je tak obrovský, že se začne chovat naprosto nepřiměřeně a vyžaduje neustálou pozornost svého nejbližšího okolí. Separační syndrom souvisí s osamostatňováním každého dítěte a vytvářením jeho osobnosti. Z počáteční fáze otevřenosti přechází do fáze ostražitosti.
Můžete udělat to, že nad celou záležitostí mávnete rukou, ale věřte tomu, že vám pohled na nešťastného zmítajícího se potomka bude rvát srdce. „Maruška mi udělala z nocí peklo. Když jsem se vrátila z práce, byla v pohodě až do doby, než měla jít do postýlky. Najednou se ztratilo samostatné usínání v pokoji, musela jsem ji v postýlce tak dlouho hladit po zádíčkách, dokud neusnula. A když se tak stalo, děsila jsem se každého zvuku, který by ji mohl probudit. Uspávací, někdy i dvouhodinový, rituál totiž mohl začít nanovo. Poprvé se dokonce stalo to, že jí v noci horečka vylítla na 40 stupňů Celsia a začala silně zvracet. S manželem jsme ji naložili do auta, na nic nečekali a vyrazili na pohotovost. Tam jsme strávili několik marných hodin a výsledek? Všechny testy negativní.
Druhý den jsme šli k naší rodinné lékařce a ta mi vysvětlila, o co se jedná. Že mě dcera chce za každou cenu udržet doma, takže nevědomě zkouší jakoukoli taktiku,“ vrací se do nedávné minulosti Magda. V tomto období je nesmírně důležitý citlivý přístup. V žádném případě se nesmíte potomkovi podřídit, protože jakmile jednou zjistí, že tato taktika funguje, bude se snažit využít vaší nedůslednosti ve svůj prospěch. Stejně tak se ale nelze tvářit, že se nic neděje a alespoň na nějakou dobu nepodřídit svůj program potřebám dítěte. Nemá cenu zastírat, jak moc se jedná o náročné období. Budiž vám útěchou, že poměrně rychle přechází. U některých dětí do čtrnácti dnů, jiné potřebují o něco více času, ale i ony pochopí, že odchodem do práce je maminka nepřestává mít ráda a že se vrátí.
Vysvětlete svému dítěti co nejjednoduššími slovy, že se musíte vydat do práce vydělat nějaké korunky a že se brzo vrátíte. Pak jej bez okolků a zbytečného otálení předejte chůvě nebo paní učitelce a odejděte. Návraty a pusinkování přes zavřené okno v dítěti jen vzbuzují naději, že si to nakonec rozmyslíte a vrátíte se. Proto tolik křičí. „Marušce jsem každý den vyprávěla, jak musím jít na chvíli do práce, a vážně to zabralo. Po několika dnech mi sama napovídala, že jdu jen „maličko pa“, a když jsem jí slíbila, že na Kouzelnou školku budeme koukat spolu, přestaly i slzičky. Nikdy jsem ji však nepodvedla, úderem půl páté jsem skutečně seděla doma před obrazovkou. Během té půlhodiny, kdy se na mně dcera rozvalovala a sledovala své oblíbené hrdiny, jsem měla dostatek času přepnout na „domácí režim“ a zbytek dne pak fungoval naprosto normálně. Nakonec jsme se dopracovaly k tomu, že mi Maruška z okna při odchodu do práce i zamávala a začala si hrát s chůvou. Věděla totiž, že se zase vrátím…“
Zkuste se zamyslet i nad tím, jak odluku snášíte vy. Pokud se zoufalým výrazem přistupujete ke dveřím otevřít babičce a s dítětem se loučíte se slzou v oku, pak vaše rozpoložení začne potomek velice rychle kopírovat a bude se tvářit a chovat stejně jako vy. Dítě se naladí na vaši mimiku a reakce budou taktéž velice negativní. Pokud chcete, aby vaše ratolest osobu, která ji hlídá, přijala, dejte to najevo. Hlasem, gesty, mimikou. Separační syndrom patří ke zdravému vývoji dítěte a je nutné k němu i tak přistupovat, jako k něčemu, co je třeba si prožít. Snažte se v tomto období předcházet vyhroceným situacím, při nich se totiž úzkost dítěte nejsilněji projevuje.