[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Angličanka Erika Klienschmidt (34) je maminkou dvou synů – devítiletého Claytona a šestiletého Tuckera. Starší ze synů je autista a jeho máma si živě pamatuje, jak musela před lety řešit jeho vyloučení z letního tábora.
Problém řešila i v mateřské škole, kam Clayton docházel. Podle Eriky nebyla školka dostatečně vybavena na to, aby do ní mohly docházet děti se speciálními potřebami. Dalším problémem pak byl nedostatečně proškolený personál.
„Je to hrozné. V první řadě je těžké najít adekvátní péči o děti se speciálními potřebami. Pro ně neexistujte vůbec žádná pomoc, aspoň tady na venkově, kde žijeme,“ svěřila se Erika, která pracuje v sociálních službách, pro magazín People. Zda byl její syn nakonec umístěn do školky speciální, ale neuvedla.
Podobnou zkušenost zažila před dvěma lety s mladším synem. Když si jednoho dne vyzvedávala tehdy čtyřletého Tuckera ze školky, potkala se s ředitelkou, která se Eriky zeptala, zda už četla e-mail, který jí poslala. Když jí odpověděla, že nečetla, ředitelka jí suše oznámila, že na „to“ má tři dny. Maminka vůbec netušila, o co se jedná. Po příchodu domů a přečtení e-mailu však pochopila. V e-mailu stálo suché oznámení, že její syn „už není ve školce vítán“.
Eriku jako první zarazilo, proč jí tento podivný důvod vyloučení nikdo neoznámil osobně, z očí do očí, už dřív. Když konfrontovala personál i vedení školky, nestačila se divit. „Měla jsem spoustu schůzek s učiteli ve školce. Ti mi oznámili, že problém je v tom, že Tucker má poruchy pozornosti, a aby získal, co chce, manipuluje s ostatními. Jak by ale čtyřletý mozek něco takového dělal úmyslně? Prosila jsem o to, aby se syn mohl ve třídě více aklimatizovat, ale nikdo pro to neměl pochopení. Bylo pro mě doslova srdcervoucí, že nebyl vůbec nikdo ochoten spolupracovat na tom, abychom to vyřešili. Protože to poslední, co chcete pro své dítě, je, aby si myslelo, že selhalo. V našem případě však neselhalo dítě, ale systém,“ je přesvědčená Erika. Když se ptala dalších pěti rodin s dětmi se speciálními potřebami, všechny prý měly s vyloučením dětí stejnou zkušenost.
Syna Claytona dnes učí doma jeho babička, Tucker chodí do první třídy základní školy, kde mu byl schválen individuální vzdělávací program. Vyloučení v předškolním věku v nich obou prý ale vyvolalo pocit, že jsou „zlobiví“. „Formovalo to bohužel negativně jejich sebevědomí, sebeúctu a sebedůvěru. I když jim s tátou pořád vštěpujeme, že nejsou zlobiví a že za to nemůžou, pořád to mají v hlavě. Přála bych si, aby lidé o mých chlapcích věděli, že to nejsou zlobiví kluci. Jsou to ta největší zlatíčka. Chtějí prostě patřit ke společnosti a být její součástí, a ne stát mimo ni,“ říká maminka, která chce svým příběhem pomoci ostatním. „Prostě za své děti bojujte a zastávejte se jich, protože jste jejich hlasem! Nikdo jiný za ně už nebude nikdy bojovat tolik jako vy.“
Máte podobnou zkušenost jako Erika?