Tereza Rychtaříková, maminka čtyř dětí a podnikatelka, ušla Svatojakubskou poutní cestu a předtím i 230kilometrovou Rybářskou stezku podél portugalského pobřeží. V rozhovoru popisuje, proč jsou poutní dny „čistou svobodou“, co ji naučila samota s batohem na zádech a proč by se každý, kdo o podobné cestě sní, měl jednoduše zvednout a jít.
Terezo, když se ohlédnete, co vás původně přivedlo k myšlence absolvovat poutní cestu?
Říká se, že důvodů, proč vyrazit na poutní cestu, je tolik, kolik je poutníků. Já jezdím už přes 30 let do Portugalska. Je to místo, kde se cítím nejšťastnější. V roce 2018, během naší roční cesty obytným autem po ekofarmách s celou rodinou, jsem seděla na mé milované pláži a pozorovala, jak po pobřeží procházejí turisté s velkými batohy. Zjistila jsem, že jdou po Rybářské stezce, 230 km dlouhé pobřežní trase na západě Portugalska. Okamžitě mě to okouzlilo a věděla jsem, že to je můj nový sen. S malými dvojčaty a dalšími dvěma dětmi to ale tehdy pro mě nebylo reálné. O pět let později, když jsme bydleli ve španělské Malaze, byly už děti větší a stezka byla blízko. Vycítila jsem příležitost. Můj muž mě ve splnění snu podpořil a tajně mi koupil letenku. A já se na jaře 2023 vydala na svou první vícedenní pouť. Dva týdny jsem šla napříč mým milovaným Portugalskem a naprosto jsem propadla kouzlu dlouhých pochodů. Zabalit si život do batohu a celé dny jen jít, to pro mě byla svoboda v nejčistší podobě. Tehdy jsem si nejen splnila svůj sen, ale objevila i svou novou životní vášeň. A odtud byl už jen krok ke svatojakubské pouti, těm nejpůvodnějším vícedenním pochodům lidstva.
Vzpomenete si na konkrétní okamžik, kdy jste se pro Svatojakubskou poutní cestu rozhodla?
Hned po návratu z Rybářské stezky jsem věděla, že jak jen to půjde, zase vyrazím. Španělsko je náš druhý domov, máme v Andalusii půjčovnu obytných aut, a celé jsme ho procestovali právě obytňákem. Symbol mušle a žluté šipky jsem tedy vídávala léta a, stejně jako značení Rybářské stezky, si je i fotila. Trvalo to další dva roky, než se naskytla příležitost. Zase v tom měl prsty můj muž, který se mě už přes 20 let snaží dělat šťastnou. Moje vánoční přání bylo jednoduché. A on mi dal nejen letenku do Porta, ale i čas. Převzal péči o domácnost a děti po dobu, kdy budu pryč.
Jak vás dny na cestě, kdy jste odkázaná jen na vlastní kroky a batoh, vytrhly z maminkovského maratonu?
Jako máma čtyř dětí (dnes už 23, 17 a dvakrát 9 let) jsem si dlouhé roky nastavovala rytmus podle potřeb rodiny. A právě poutě jsou pro mě pravým opakem. Jsou to dny jen pro mě, v mém rytmu, kdy mám na starost jen jít. Ubytování i jídlo jsou snadno dostupné, takže nic nemusím plánovat. Můžu být sama nebo s ostatními poutníky, přesně tak, jak se v daný den cítím. Tolik prostoru pro vlastní myšlenky, navíc v prostředí, které je pro ně jako stvořené.
VIDEO: Drsná pouť hvězdy Ordinace Janáčkové: Slezly jí nehty na nohou.
Zdroj: Markéta Reinischová, Blesk, CNC
Bylo těžké na čas opustit rodinu a vyrazit sama?
Nebylo. Děti se těšily, že si užijí čas s tátou a táta, že si to doma udělá po svém. (směje se) A já jsem se těšila na čas sama se sebou.
Co jste si z těchto cest odnesla?
Odnesla jsem si zkušenost, že na poutích potkáte milé lidi a vznikají krásná přátelství. A taky poznání, že se nevyplatí soudit na první pohled. Jít s otevřenou myslí a srdcem se rozhodně vyplatí. Zkušenost, že pokud dělá člověk něco, co má opravdu rád, i ty těžké části se zvládají mnohem snáze.
Když obě poutě porovnáte, čím se lišily?
Rybářská stezka vede dechberoucí přírodou, často jen podél oceánu nebo přes malé vesničky. Každý den přináší nezapomenutelné výhledy. Oproti tomu Svatojakubská poutní cesta z Porta má sice taky krásné úseky, ale s Rybářskou stezkou se (alespoň pro mě) srovnat nedá. Na druhou stranu Camino nabízí mnohem větší flexibilitu. Délku trasy si upravíte podle sebe, ubytování najdete skoro kdekoli a trasa prochází i městy. To třeba pro mě bylo překvapením. Velký rozdíl byla i atmosféra. Na Rybářskou stezku se chodí spíš za zážitkem, zatímco na Camino často vyrážejí lidé s hlubším záměrem. A pak ten mezinárodní rozměr, na Rybářské stezce byli hlavně Evropané, ale na Camino lidé z celého světa. Pro mě to byl velký zážitek, jeden večer jsem seděla s partou z JAR, Německa a Brazílie, další den s tátou a synem z Mexika, narozeniny jsem oslavila s Australanem, Korejkou a Američankou a poslední večer v Santiagu jsme sdíleli s Korejkou, Francouzem a Tchajwankou. A to podotýkám, že jsem spíš samotář, přesto mi tahle setkání přišla krásná.
Jaké momenty vám nejvíce utkvěly v paměti?
Silné jsou ty začátky. První den, kdy máte celou cestu před sebou. To příjemné vzrušení, pocit, že se to opravdu děje. První kroky, první šipky, první zastávka v kavárně. První poutníci. První nocleh. První přátelství. První déšť. První balení batohu.
Vanda Stöckbauerová
9. října 2024
Pouť není jen o cestě, ale i o lidech. Potkala jste na cestě lidi, kteří vás ovlivnili?
Určitě. Byli mladí, staří, ze všech koutů světa. Některé jsem potkala jednou, jiné znovu a znovu. Jejich příběhy se mi poskládaly v mozaiku, která ke Caminu patří.
Jak jste se na cestu připravovala – fyzicky, mentálně, organizačně?
Fyzicky nijak. Šla jsem po zimě a bylo to trochu znát, ale Camino Portugués není náročné, vede po rovině a upravených stezkách. Každý, kdo je zvyklý trochu chodit, to zvládne. Organizačně jsem si vzala počítač, protože s mužem pracujeme spolu a nechtěla jsem na něj nechat i svůj díl práce. Pak stačilo jen zabalit si batoh a vyrazit téměř bez příprav. Mentálně jsem se nepřipravovala, jen jsem se těšila a věděla, že stačí vyrazit a jít.
Co byste poradila někomu, kdo o podobné cestě uvažuje, ale bojí se udělat první krok?
Jednoduše běžte. Není se čeho bát. Je to bezpečné, zvládnutelné a jediná věc, které byste mohli litovat, je to, že jste to neudělali. Na našem blogu www.naruby.life mám celý článek jako podporu pro ty, kteří o tom přemýšlejí.
Změnil se váš pohled na každodenní život po návratu?
Návrat do každodennosti je rychlý, zvlášť když žijete v domě s velkou rodinou, psem a kočkami, a ještě napůl ve Španělsku. Ale něco zůstává. Vnitřní pocit spokojenosti, naplnění, vděčnosti a možná zase o trochu větší schopnosti radovat se z každodenních maličkostí.
Simona Procházková
15. června 2024
Plánujete další poutě?
Ráda bych. Tajně si přeju, že bych mohla jít každé jaro. Láká mě Camino Primitivo a Camino del Norte. S nejmladším synem máme v plánu projít Senda Litora, to sice není pouť, ale krásná pobřežní trasa v Andalusii. S prostředním synem bychom chtěli přejít Madeiru. A kdybych se zasnila úplně, chtěla bych jít až do Santiaga z domova, anebo se pustit do některé z evropských dálkových tras.