[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Vždy jsem měla kladný vztah ke svým prsům. Už od puberty byla velká, a i když se postupem času na nich vyřádila gravitace nebo kojení, mám ty své „pytlíky s pískem“ ráda,“ vypráví s úsměvem Veronika.
Jednoho podzimního dne si ale všimla, že má jedno prso tvrdší. „Zkusila jsem samovyšetření jako tolikrát předtím. Jenže předtím jsem si vždy říkala, že stejně nepoznám, jestli tam něco mám… Omyl! Tentokrát jsem to poznala hned. Úplně maličkou bulku. Uklidnila jsem se tím, že je to jen nějaká uzlinka, a nechala to být,“ vypráví.
V té době Veronika prožívala hezké období. Po letech na rodičovské dovolené nastoupila do práce, ze které byla nadšená. Po Vánocích ale zjistila, že bulka vyrostla. „Po sprše jsem zavolala manžela, zda by si na bulku mohl sáhnout. Chtěla jsem se ujistit, že to nic není, jenže i manžel to cítil. Řekl, že to nic nebude, ale ať se raději objednám k lékaři. Zachvátila mě šílená panika. Ne strach, že bych byla nemocná, ale ty starosti okolo,“ vzpomíná.
Hned druhý den ráno dostala termín na gynekologii i na ultrazvukové vyšetření. „Paní doktorka mi udělala kompletní prohlídku, nahmatala bulku velkou 3×3 cm a vypsala žádanku na sono.“ Po ultrazvukovém vyšetření už vše nabralo rychlý spád. „Bylo mi sděleno, že se ze mě stává pacient onkologie,“ vypráví.
Veronika pak podstoupila řadu dalších vyšetření, jako je biopsie, rentgen, mamograf, další sono, které odhalilo podezřelý nález na játrech. A dostala i termín na první vyšetření na onkologii.
Hlavou se jí honilo spoustu otázek. "Neopustí mě teď manžel? Nebude se mnou jen ze soucitu? Vezmou mi prso nebo obě? Jak dlouho ta léčba může trvat? Kdy a jak to řekneme synovi? Kdo se mnou bude jezdit na chemoterapii? Budu moct dál pracovat? Nebo o práci přijdu? Spousta otázek. Odpověď žádná."
Na první návštěvu onkologie Veroniku doprovodil manžel. Společně si vyslechli návrh na chemoterapii. „Rychle jsem se srovnávala s představou, že nebudu mít vlasy. Rovnou si objednala paruku a nějaké parádní čepice a čekala na svou první dávku chemošky,“ vzpomíná statečná maminka.
Pak přišel den D. Měl to být Veroničin první den chemoterapie... Ale nebyl. Den předem jí volala onkoložka, že s chemoterapií počítat nemá a že jí budou přeřazovat na vyšší odborné pracoviště. Veronika vzpomíná: "Dne 4. února, příhodně na Mezinárodní den boje proti rakovině, jsem se dozvěděla, že mám metastáze, nejen uzliny, ale i játra a kosti."
Veronice se v tu chvíli zhroutil svět. „Chtěla jsem vědět, kolik času mi zbývá. Uvidím syna vyrůstat, jít na střední, na vysokou, stát se tátou? Asi ne, tolika let se s metastázemi přece nemohu dožít. Co bude teď? Nikde nebyly žádné informace o dožití s rakovinou ve 4. stadiu. Jsem nevyléčitelná. Umřu... "
Několik dní Veronika nespala, nejedla a jen brečela. "Honilo se mi hlavou tolik věcí. Co řeknu synovi? Jak to řeknu zbytku rodiny? Najde si manžel novou ženu a bude s ní mého syna vychovávat? Bude smrt bolet? Kde chci umřít? Kam chci pohřbít? Co ještě musím zařídit?" Všechny tyto otázky ji strašně vyčerpávaly.
Veronika následně nastoupila na léčbu v Praze, kde jí lékařka vysvětlila, že její nádor je značně hormonálně závislý, a proto musí podstoupit umělou menopauzu vyvolanou pomocí léků. „To znamená každé čtyři týdny injekce, dále injekce na podporu kostí a také jsme s lékařkou požádaly pojišťovnu o schválení biologické léčby. Dostala jsem další žádanky na krev, CT hlavy, genetiku a čekalo se,“ vypráví.
Veronika si nechala předepsat také antidepresiva, protože jsem se odmítala vzdát práce a snažila se fungovat, jak jen to šlo. „Genetika vyšla negativní, z čehož jsem měla velkou radost a i CT hlavy bylo v pořádku," vzpomíná na první pozitivní zprávy.
Dny plynuly, mezitím Veronika požádala o jiný druh biologické léčby a čekala. "Když mi byla biologická léčba schválena, byla jsem nesmírně šťastná! Najednou jsem měla pocit, že to zvládnu, že všechno dobře dopadne. Jsem sice nemocná nevyléčitelné, ale dá se to léčit!"
Z léčby bylo Veronice často špatně, měla průjmy a chutě jako v těhotenství, ale naučila se poslouchat své tělo. "Návaly horka, motání hlavy a neustálý pocit zimy už ke mně prostě patří. Stejně jako neustálá únava a vyčerpání. Každý aktivnější den je vykoupen bolestí a dny spánku," podotýká.
Bohužel pak přišel další zlom v manželství. "Od začátku léčby jsme měli doma rodinné problémy. V manželovi se problém spíš prohloubil. Tam, kde jsem čekala stmelení vztahu, přišla jen bolest a velké prázdnota," vypráví.
O manželství Veronika bojovala a věřila do poslední minuty, že mají šanci, ale zjištění nevěry vedlo k přímému a dost rychlému konci.
Veronika začala pravidelně chodit také k psycholožce. "Díky paní docentce Lauře Janáčkové se cítím lépe. Vím, že si mohu říct o pomoc a necítit se přitom provinile, že mohu nechat syna u strejdy a dva dny jenom spát, aniž bych se musela někomu ospravedlňovat. Vedu si svůj fotodeníček a když můj příběh pomůže třeba jen jedné ženě, dívce, mamince, bude to dávat vše smysl."
Psycholožka Veroniku podpořila i v rozhodnutí, aby se přidala k Belliskám, což je pacientská organizace sdružující mladé ženy s rakovinou prsu. "Říkala jsem si, že mám jen 4. stádium a tady holky prožívají daleko větší trápení v podobě holé hlavy, odebraných prsou atd. Jsem moc ráda, že jsem se mohla stát součástí něčeho tak inspirativního."
Nyní je Veronika ve fázi, že léčba zabírá a rakovina ustupuje. "Nevím na jak dlouho, ale vím, že teď a tady mohu být – pro syna, rodinu, přátele, pro sebe! A já nepolevím a dotáhnu to ještě dál. Nevzdám se. V roce 2023 jsem podstoupila oboustrannou ablaci, jsem také po ozařování. Můj stav je nyní stabilizovaný, léčba tedy zabírá. Věnuji se synovi, užívám si každý den a snažím se zapojením do aktivit Bellisek ukazovat, že i s metastatickým onemocněním lze žít," uzavírá své vyprávění.
Bellis je projekt Aliance žen s rakovinou prsu, o.p.s. Zaměřuje se na pomoc a podporu mladých pacientek (v produktivním věku), které procházejí nebo prošly léčbou spojenou s nádorovým onemocněním prsu.