Maminka.czChování a vztahy

„Maminko, já jsem to opravdu neudělal!“

, Časopis Moje psychologie
2. 7. 2009
„Maminko, já jsem to opravdu neudělal!“
Dobře vychované děti by samozřejmě neměly lhát, ale schopnost lhát by mít měly. Děti lžou z řady důvodů a ve skutečnosti je to normální součást jejich vývoje. Nicméně dětské lhaní může být pro rodiče velmi nepříjemné a mnozí si lámou hlavu nad tím, jak k němu přistupovat.

Radek je potichu. Až podezřele potichu. Bližší poh le d prozradí jeho matce, proč: její čtyřletý syn s velkým zaujetím maluje divoké obrazce na světle zelené kuchyňské křeslo. „Radku, okamžitě přestaň. To nesmíš dělat.“ Ale Radek celkem nevzrušeně odpoví: „To jsem nebyl já.“ Jeho maminka se rozčílí: „Jak to myslíš? Já jsem viděla, že to děláš ty.“ Radek chvilku přemýšlí: „Ono to bylo tak: Moje hlava to nechtěla udělat. Ale moje bříško řeklo mé ruce, že to má udělat. Takže jsem to vlastně nebyl já.“ I když Radkova maminka není v tuhle chvíli moc nadšená, klidně by být mohla, protože Radek je velmi zdravé a správně se vyvíjející dítě a ve čtyřech letech má právě věk na velký krok ve svém vývoji: učí se lhát. Radek je pořád ještě na začátku – to ukazuje jeho poněkud nesmyslné popírání činu, při kterém ho viděla druhá osoba – ale podle psychologů je i tohle vývoj přiměřený jeho věku. Aby mohly děti přesvědčivě lhát, potřebují schopnost představit si samy sebe na místě jiné osoby a změřit a zhodnotit úroveň informací, které od ní získávají. V tomto případě si Radek vymýšlí velmi kreativní lež, která ale samozřejmě není vhodná k tomu, aby přesvědčila dospělého o jeho nevině.

Proč děti vůbec lžou?

Nejdřív ze všeho musíme mít na paměti, že lhaní je ve skutečnosti normální a dokonce významnou součástí vývoje dítěte – dokonce i když to může být v některých situacích pro rodiče velmi obtížné. Dětští psychologové se shodují v tom, že lhaní je nejen normální, ale dokonce nezbytné. Profesor Josef Perner z Psychologického institutu v Salcburku říká: „Zdravé děti, které chápou, jak funguje sociální život, vědí, že lež existuje a musejí si vyvinout schopnost lhát. Jinak by byly bezbranné a ve společnosti ostatních dětí by měly problémy. Například autistické děti nelžou vůbec.“ Je důležité, abychom pochopili, že to, co my dospělí považujeme za lež, může dítě vidět trochu jinak. Dětská lež má mnoho důvodů a smysl lži dítěte závisí na jeho věku:

Děti v předškolním věku – kde se realita setkává s fantazií

Je brzy večer a venku už je trochu tma. Tříletý David běží nadšeně ke své mamince: „Mami, mami, představ si to, já jsem na zahradě viděl slona, fakt!“ Jeho maminku nejdřív živá fantazie jejího synka pobaví. Ale pak si uvědomí, že je to poprvé, kdy David vlastně lhal. Děti ve věku tří až šesti let let věří nejenom v Mikuláše a Ježíška, ale také v příšery, duchy a nejrůznější druhy imaginárních postaviček. Předškoláci mají zkrátka velmi zdravou představivost a často se ponořují do svých fantazijních představ. Podle většiny z nich někde v nějakém tajemném lese opravdu žijí tři malí medvídci z pohádky. A co se týče Davida, ten si opravdu myslí, že viděl na zahradě slona, a je ještě příliš malý na to, aby pochopil, že ať už viděl v potemnělé zahradě cokoli, určitě to nemohl být žádný slon. Hlavně velmi malé děti od dvou do čtyř let nemusí být schopny oddělovat realitu od své fantazie. Jiná situace ve školce: tříletá Katka se pohádá se svou kamarádkou Evou a poté jí vezme panenku a schová ji do skříně. O několik hodin později učitelka hračku najde a zeptá se, kdo ji tam schoval. Katka, která si teď zase už mírumilovně hraje s Evou, trvá na tom, že ona to nebyla, přestože starší děti tvrdí, že ji při tom viděly. Dá se říct, že Eva lže? Asi spíš ne. Malé děti si opravdu nemusí pamatovat něco, co udělaly před několika hodinami, a tedy vlastně nelžou. Proto je tak důležité, abychom si promluvili s malými dětmi okamžitě, když něco provedou – budeme-li o tom mluvit o několik hodin později, často už jim to v jejich věku nebude dávat smysl a budou se cítit nespravedlivě obviněny.

Jiný důvod pro „lhaní“ v tomto věku je, že malé děti si nesmírně rády vymýšlejí nebo si představují, že něco, co si moc přejí, je vlastně skutečné. Když uslyšíte své dítě, jak vypráví nějakému kamarádovi báječný příběh o tom, jak se minulý víkend plavilo na pirátské lodi, anebo se prodíralo džunglí, možná nad tím budete kroutit hlavou. Ale nedivte se, když onen kamarád vůbec nezaváhá a příběhu uvěří. Tahle fáze vývoje odezní, děti jsou později méně důvěřivé a jejich imaginární myšlení vystřídají jiné druhy myšlenek. Pokud máte potřebu zasáhnout, neříkejte dětem, že jsou lháři, ani nepoužívejte jiné negativní fráze. Místo toho jim dejte na vědomí, že chápete, že si přály, aby se to stalo právě takto, ale vyzvěte je, aby raději mluvily o tom, jaký ten víkendový výlet skutečně byl.

Školní děti – lžou ze strachu, nebo aby se cítily důležité

Když děti přijdou do školního věku, v asi šesti nebo sedmi letech, většina z nich už má vyvinutou schopnost dobře rozlišovat mezi realitou a fantazií. Přišly do věku rozumu a začíná se u nich vyvíjet smysl pro etické zásady. Ale děti samozřejmě někdy dělají věci, které nejsou správné. Na kuchyňském stole třeba 50 korun a dítě si je vezme bez ptaní. Nebo matka trvá na tom, aby si syn konečně uklidil svůj pokoj, a chlapec zamumlá: „Hloupá mamka“ – a když se ho matka zeptá, co to říkal, vykoktá ze sebe lež: „Nic.“ Pro rodiče je samozřejmě velmi nemilé, když jejich vlastní dítě lže. Ale lež by na druhou stranu neměla být přeceňována. Děti často odhadují následky svých činů jako horší, než by ve skutečnosti mohly být, a ze strachu z trestu potom začnou lhát. Dítě, které se opravdu bojí trestu, bude lhát spíš než dítě, které se cítí rodiči přijímáno a milováno i tehdy, udělá-li něco špatně. Děti jednoduše potřebují vědět, že je jejich rodiče milují bezpodmínečně, za všech okolností. Někdy může být pro rodiče velmi snadné vyhnout se situacím, kdy je dítě jaksi „nuceno“ lhát pod tlakem okolností. Jednoduše mu neklaďte otázky, které volají po lži, když ji nechcete slyšet. Pokud je v jeho pokojíčku nepořádek, neptejte se dítěte, jestli si ho uklidilo. Je lepší prohlásit: „Neuklidil sis pokoj, jak vidím, co s tím tedy budeš dělat?“ Nebo když například víte, že vaše dítě vzalo ze stolu těch 50 korun, neptejte se ho: „Vzal jsi ty peníze?“ ale jednoduše řekněte: „Já vím, že sis vzal ty peníze, které byly na stole. Na co jsi je potřeboval?“ Jako další krok byste měli dítěti objasnit, že to není správné a že by se příště mělo zeptat, než si vezme peníze, které nejsou jeho. A když dítě řekne něco nepříjemného, jako např. „hloupá mamka“, nemá smysl se ptát: „Co jsi to říkal?“ protože to určitě nebude nahlas opakovat a raději odpoví, že „nic“. Prostě mu oznamte, že jste velmi dobře slyšela, co říkal, a že takovým tónem s vámi mluvit nebude.

Velkou část dětského myšlení zaměstnává snaha dostát tomu, co od něj rodiče očekávají. Když dítě udělá něco špatného nebo něco, co by rodiče zklamalo, mohlo by je to přimět jim raději lhát. Vaše dítě může mít pocit, že je pod tlakem, aby bylo úspěšné třeba ve sportu, i když ho to zase třeba tak moc nebaví. Pokud se něco podobného děje i u vás, dejte dítěti na vědomí, že je pro vás vždycky příjemnější slyšet pravdu než lež. Lhaní za účelem vyhnutí se povinnostem nebo chození do školy je běžným jevem u starších dětí a teenagerů. Děti potřebují vědět, že lhaní je nepřijatelné. Když si budou například moci samy vybrat trest, mohou se naučit, že lhaní ničemu nepomůže. Když bude trest příliš tvrdý, dítě se nebude chtít přiznat a může začít začarovaný kruh lží. Usnadněte pravdě cestu tím, že budete vždycky klidní a rozumní. Používejte příběhy a bajky jako příklady pravdy, lží a jejich následků.

Když lžou, aby byly středem pozornosti

Některé děti také lžou, aby byly středem pozornosti. Jako třeba když sdělí ostatním dětem ve třídě, že byly na koncertě populární kapely a potom se osobně setkaly s jejími členy. Nebo tvrdí, že dostávají desetkrát větší kapesné než ve skutečnosti. Důvod je vždy stejný: dítě touží získat obdiv ostatních a být středem pozornosti. Hlavně děti, které mají malou sebedůvěru nebo problém navázat vztah s ostatními dětmi a najít si mezi nimi přátele, si pomáhají lhaním k rychlému a snadnému dosažení obdivu a uznání. Pro tyto děti se situace o moc zhorší, až ostatní zjistí, že to všechno byly jenom lži. Pokud má vaše dítě sklony k takovému přehánění, měli byste mu být oporou, místo abyste je za to kárali. Spíš se spolu se svým dítkem snažte vyřešit situaci a především zjistěte, proč vůbec má potřebu vyprávět ostatním takové příběhy. Proč má vaše ratolest dojem, že není dost zajímavá pro ostatní? Za takovým lhaním se často skrývá strach a obavy, které můžete zahnat, když si s dítětem promluvíte.


JAK UČIT DĚTI MLUVIT PRAVDU?

Rodiče jsou svým dětem životním vzorem, takže pokud chtějí, aby děti nelhaly, nesmí lhát ani sami rodiče. * Pokud například ráno zaspíte a vaše dítě přijde pozdě do školy, napište omluvu s vysvětlením, že jste zaspali a nikoli že jste byli u doktora. Všichni dělají chyby a vaše dítě získá jistotu, že nikdo nemusí být dokonalý – ale také to musí umět přiznat. Jestli vaše dítě lhalo, přemýšlejte společně s ním, jak může příště podobnou situaci vyřešit bez lhaní.

  • Svému dítěti nikdy nelžete. Pokud nechcete odpovídat na nepříjemnou otázku, jasně řekněte, že odpovídat nechcete. Jestli doopravdy chcete chránit svoje dítě před bolestivou pravdou, snažte se o otevřenost a vysvětlení, kterému dítě porozumí.
  • Někdy můžete lhát například ze zdvořilosti, jako když řeknete své staré babičce, že ten neuvěřitelně ošklivý svetr, který upletla, je velmi krásný. Vysvětlete dítěti, že lhaní ze zdvořilosti a proto, abychom někoho nezranili, je něco úplně jiného.
  • Jestli vaše dítě pravidelně lže svým přátelům o skutečných situacích ve svém životě, objasněte mu, že to není dobrý způsob, jak si získat přátele. Mluvte se svým dítětem o možných problémech se spolužáky. Povzbuzujte sebevědomí dítěte, aby se cítilo „dostatečně dobré“, takové, jaké opravdu je, aniž by kvůli tomu muselo lhát.
  • Když vám dítě řekne pravdu, hlavně pokud něco provedlo, nebo má nějaký průšvih, pochvalte ho za to. Řekněte mu, jak je odvážné, že řeklo pravdu. Dodejte mu pocit, že vždycky stojíte při něm, i když udělalo něco špatného. Tak se přestane bát říkat vám i nepříjemnou pravdu.
Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Fáze vývoje, Víkendový výlet, Dětské myšlení, Společnost ostatní, Dobrý způsob, Druhá osoba, Běžný jev, Minulý víkend, Vyvíjející dítě

Mohlo by vás zajímat
Dcery Karla Gotta: Která zdědila tátův talent? A která se mu nejvíc podobá?
Zimní děti versus ty letní: Datum narození ovlivňuje zdraví i charakter
Malý Alexandr se narodil bez očí a nyní čeká na adopci. Jeho máma se ho zřekla
Nemá šanci přežít, řekli těhotné ženě. Plánovala synovi pohřeb, teď slaví rok
S dětmi jsem dospěl. Kvůli nim jsem přestal pít alkohol, říká Tomáš Třeštík
9krát o bolestech břicha v těhotenství. Víte, co která bolest znamená?
Eliánek spí od dvou měsíců ve svém pokojíčku, říká Dominika Mesarošová
Rodičovská dovolená 2020: Vše, co o ní potřebujete vědět
Marta Jandová: Dcera chodí do státní školy, na úkoly jsme připraveni

Horoskopy

Býk Do nového týdne nevstupujete zrovna pravou nohou, a proto se musíte potýkat se spoustou nesrovnalostí v…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Benedikt, Astrid, Beno





Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu