[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když padl první lockdown a spolu s ním na nás rodiče vedle vlastní práce i práce učitelů, kuchařek, animátorů, kamarádů, psychologů, trenérů a další úvazky, bylo jasné, že tohle období rozhodně nebude jednoduché. Poměrně brzy mi došlo, že spolu se štosem vytištěných školních úkolů mě kromě jiného čeká ještě jedna výzva – ovládnout své hlasité výlevy na děti. Po pár týdnech nouzového fungování mě totiž začalo hryzat svědomí, že takhle „hlučně“ to není v pořádku. Takhle jsem si svoje mateřství přece nepředstavovala! Nahromaděný stres z pandemie a balíček porůznu nasbíraných bolístek mě donutily na sobě zapracovat a pod vedením psychoterapeuta jsem se vydala na cestu ke změně. Jednu z prvních misí jsem nazvala Bez křiku. Moc jsem tomu nevěřila, ale když se ohlédnu teď, po dvou letech mého „inovovaného přístupu“, vidím, že to opravdu funguje. Jsou sice dny lepší a horší (rozumějte tišší a hlučnější) podle toho, kolik mám naloženo. Ale jedno už vím: Ten křik, co valíme na děti, patřil původně nám. Teprve když ho ignorujeme, uslyší ho ti druzí. Jak to?
Když se nám totiž „daří“ potlačovat svoje potřeby a nevnímat vnitřní hlas, který na nás tak naléhavě volá, mozek se časem dostane do jakéhosi nouzového stavu a doslova přepne do programu ohrožení. A odtud je ke křiku jen kousek.
„Důvody ohrožení mohou být různé, ať už zřejmé a bezprostřední, například když se dítě nerozhlédne před vstupem do vozovky nebo hrozí, že na sebe něco převrhne. Anebo skrytější, jako když se nám nedaří ratolesti něco vysvětlit nebo když dělá to, co ‚já bych si teda ke svým rodičům nikdy nemohl dovolit‘,“ říká psychoterapeut a autor projektu 13 hříchů rodičovství – Jak z toho ven Martin Zikmund.