[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kniha novinářky Barbory Kroužkové, která je sama dvojnásobnou maminkou, přináší inspirativní příběhy známých rodičů, které potvrzují, že sílu a radost ze života lze najít i v těch nejtemnějších chvílích. Rozhovory s Vendulou Pizingerovou, prezidentkou nadačního fondu Kapka naděje, modelkou Pavlínou Němcovou, herečkami Nelou Boudovou, Ivanou Jirešovou a Miluší Bittnerovou, blogerkou Mirkou Šimkovou, spisovatelkou a režisérkou Monikou Le Fay a Davidem Vaníčkem, moderátorem a novinářem, se dotýkají těžkých témat.
Jejich rodičovství zkomplikovaly různé vnější okolnosti. I přes všemožné potíže ale všechny rozhovory pojí jedno: rodičovská síla a láska, díky nimž byli schopni zvládnout a překonat vše, co jim osud nachystal…
Herečka má dnes už dospělou dceru Sofii, o kterou léta bojovala s jejím otcem, novinářem Ondřejem Höppnerem, který před třemi lety zemřel. Sofii měli ve střídavé péči jedenáct let. Herečka v knize odkrývá bolavé detaily z rodinného dramatu, které její dceru vážně poznamenaly.
Jaký máte s dcerou Sofií vztah?
V současné době to není úplně ideální. Je to celé těžké a poškozené. Musím říct, že jsem si hodně dlouho procházela pocitem, že jsem jako matka selhala. Spoustu svých vnitřních stavů jsem řešila tím, že jsem se zahlcovala prací. Najednou toho ale na mě bylo moc, a musela jsem si přiznat, že potřebuju pomoc, tak jsem začala chodit k terapeutovi. Potřebovala jsem nějaké věci vysvětlit, abych zkusila pochopit její chování. Byla jsem už bezradná a vůbec jsem nevěděla, jak reagovat na to, jak se míjíme. Jako máma jsem její sebedestrukci nebyla schopná přijmout.
když si sofi poprvé ostříhala vlasy, což byl začátek jejího poškozování, nebo se pořezala, běžela jsem na sociálku. Nic, neřešilo se to, zametlo se to….
„Diagnostikovali mi hraniční poruchu osobnosti, anorexii a bulimii." To je citace, která se objevila v některých médiích s tím, že Sofie přiznala také tříměsíční hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Jak vaší dceři je?
Nemůžu se k tomu vyjadřovat. Já už ani nemám právo získávat informace od lékařů. Ano, má dlouhodobě vážné psychické problémy. Z toho, co vím, můžu říct, že se bohužel potvrdilo, že za její problémy z velké části mohou tlaky a stresy, kterým byla vystavena kvůli tahanicím mezi mnou a její otcem, a kvůli střídavé péči, kterou si její otec vynutil u soudu. Pomocí zloby, obrovské manipulace, lhaní a zákeřnosti. Sofi musela odmala poslouchat, jak jsem hrozná, musela neustále hrbit záda, nemohla říkat, co si přeje. Rozhodovaly úřady, nemohla si stýskat po mámě, byla vystavena tlaku sociálky a musela vydržet jedenáct let střídavé péče…
Co dělá máma, která musí dítě pravidelně odevzdávat, když za ním zaklapnou dveře…?
I po tom zavření dveří jsem měla pořád před očima, jak se Sofi vzteká a křičí, že k němu nechce. Byly jí teprve tři roky. A čtrnáct dnů je nekonečně dlouhá doba. Neodsuzuju střídavou péči jako takovou, když si rodiče rozumí, domluví se a vše je v klidu, tak dobře. Ale to peklo, co jsem měla já, dělá nevyléčitelný šrámy… To je pro dítě totální destrukce.
Herečka dlouho děti nechtěla. Dcera Betty, kterou má s manželem Reném, se jí narodila v jednačtyřiceti letech, a obrátila jí život naruby. Přinesla jí do té doby nepoznané štěstí a sílu, která jí pomáhá zvládat s humorem nástrahy takzvané patchworkové rodiny a taky zdravotní potíže.
Miluško, děti jsi neměla v plánu. Ale jako věřící dobře víš, že platí „člověk míní a Bůh mění“. A tak je už půl dekády na světě bytost jménem Bettynka...
Než jsem měla MiniB, všechny matky jste mi přišly neustále hysterický a, pardon, trošku trapný. Mně to přišlo takový omezený „tak se projektuju do dětiček, protože nemám nic jinýho“. Ano, měla jsem hloupé názory…
Vzpomeneš si ještě na to, jak ses cítila, když ti Bettynka přišla do života?
V začátcích u mě převládala vděčnost. Přece jen jsem věděla, že i když to najednou cítím a chci, tak že mít dítě po čtyřicítce není vůbec jednoduché. Navíc přirozenou cestou. Já jsem totiž neměla umělé oplodnění.
špatně jsem šlápla, odnesl to pravý meniskus, a v osmém měsíci si nikdo netroufl mě operovat. tak jsem usedla na vozíček...
Jak teď vnímáš, že jsi měla dceru v pozdním věku?
Já jsem věk nikdy neřešila. Ale když se Bettynka narodila, tak jsem si vzpomněla na svého taťku a uvědomila si, že zemřel, když mu bylo šedesát dva. A vzhledem k tomu, že já jsem Bettynku porodila v jednačtyřiceti letech, tak jsem si řekla, že bych jí vlastně taky mohla odejít, když jí bude dvacet, což je hrozně smutný. Takže teď se snažím, abych tady Bettynce vydržela co nejdéle, protože i já ji chci vidět vyrůstat, vystudovat nebo být na její svatbě. A úplný bonus by byl, kdybych stihla vnoučata. Mateřství si hrozně užívám. Nic kolem není víc, žádná práce, zábava ani cestování. Už ne. Teď mám životní fázi maminka.
Vendula je maminkou tří dětí. Veřejnost zblízka sledovala její vztah s hudebním skladatelem Karlem Svobodou, nemoc a úmrtí jejich dcery Kláry, narození syna Jakuba i smrt jeho otce. Nakonec svůj osud spojila s manželem Josefem Pizingerem, a ve čtyřiceti osmi letech porodila syna Josefa.
Měla jste dítě ve věku, kdy se to mnoha ženám nepodaří a sama jste říkala, že to byl zázrak. Bylo to na prahu padesátky náročné?
Ale ano, každé těhotenství je svým způsobem náročné. A řekněme si na rovinu – už mi bylo fakt hodně. Ale byla jsem šťastná. Když to srovnám se svým druhým těhotenstvím, tak na tom jde vidět, jakou roli hraje, jak se žena cítí. U Jakuba tam působil stres ze smrti Kláry, ale naštěstí se povedlo umělé oplodnění. Se současným manželem jsme byli v pohodě, netlačili jsme…
Jak si spolu bráchové rozumějí?
Jakub s Pepou mají skvělý vztah. Dnes už s námi Jakub nebydlí, bydlí s kamarádem, ale s bráchou se pořád vídají a je to báječný. Pošťuchují se a perou. A mně se smějí. Což je tedy strašný. Co nadělám, jsou v přesile. Ale v takových chvílích jsem strašně šťastná. Pepa třeba, když začal chodit do školky, tak tam chtěl, ale ne sám. Pořád říkal: „Bez mojí milovaný maminky já tam nejdu."
chtěla jsem další dítě. hned. jenže psychika strašně pracovala. a taky strach. pořád v nás byla ta klárka...
Na rozdíl od doby, kdy jste s Jakubem zůstala sama, jste na to teď dva. Jak řešíte výchovu?
Můj muž říká, že děti rozmazluju. Já si čím dál víc uvědomuju, že vychovat dítě je veliká zodpovědnost. Jako máma jsem s Pepou asi nejvíc ze všech tří dětí. I když ono to prostě nejde srovnávat. S Klárkou jsem byla taky pořád, jenže v nemocnici... Ale teď si to fakt užívám. Nikam se neženu a na té pohodě je to znát. Teď se sousedům narodila vnučka a hned jsem si ji chovala. A říkala si, to je škoda, že už je mi tolik, okamžitě bych chtěla další dítě. Chtěla bych holčičku...
Ještě před sametovou revolucí se stala v Paříži úspěšnou modelkou. Záhy se tam vdala a v devatenácti letech se jí narodil syn Alain. S manželem Nicolasem se rozvedla a soud svěřil dvouletého syna do péče otce. Pavlína o syna bojovala dvanáct let, až nakonec soud vyslyšel jeho přání žít s mámou.
Upírali vám vaše práva. Nehledě na to, že tak malý chlapeček, zvyklý být stále s maminkou, musel být totálně zmatený a úzkostlivý.
Zůstala jsem v Paříži bez peněz, Alánka jsem mohla vídat jenom každou druhou středu od rána od 8 jenom do 18 hodin a každý druhý víkend, ale v neděli jsem ho musela vracet v 18 hodin. Nikomu nepřeju tu strašnou bolest a bezmoc, kterou jsem zažívala o nedělích, když jsem ho musela vracet. Do Čech jsem s ním mohla vyjet jenom s písemným souhlasem otce, který jsem musela na hranicích ukazovat. Odvolala jsem se. A pak jsem se odvolávala roky dokola a dokola...
Občas mi bylo líto, že nemám víc dětí. ale mám úžasného syna a jsem vděčná, že to je, jak to je...
Pociťovala jste později u syna nějaký deficit fyzického kontaktu s maminkou? To jste si taky vynahrazovali? Ty chvíle, kdy jste se nemohli obejmout?
Jemu i mně to extrémně chybělo. Bylo to emočně hodně těžké. Já jsem mu najednou chtěla dát úplně všechno, splnit mu všechno, co si přál. Na druhou stranu jsem věděla, že musí mít i nějaké mantinely. Navíc už byl v pubertě, takže dělal binec a sám od sebe by v domácnosti nic neudělal. Říkala jsem si, jak musím ukázat nějakou tu autoritu. Občas to bylo až směšné, protože mi to samozřejmě nešlo. Ale on byl vždycky zlatý.
Prožila jste si jako máma spoustu obrovských těžkostí a váš syn se taky dost natrápil. Jaké pak zvládal navazovat vztahy?
Je pravda, že si prošel těžkostmi, ale co jsem s tím mohla v pozici, ve které jsem byla, dělat? Celý život jsem se snažila, aby byl šťastný, a tak jsem se pokoušela na některé věci upozorňovat, mluvit s ním, aby nezůstával v toxických vztazích. A ano, měl několik vztahů, ve kterých se strašně trápil. Vybíral si partnerky, které ho psychicky dost ničily. Trochu si nesl ten vzorec oběti... Ale časem se to uzdravilo.
Odstíny mateřství vychází jako první knížka v edici nakladatelství CPress nazvané Zaostřeno na ženy, která přináší příběhy žen čelících různým výzvám, ať už v profesním, společenském nebo osobním životě. Kniha bourá zažitou představu o mateřství jako o výhradně šťastném období a představuje příběhy žen a jednoho muže, který plní roli matky.