Mámy z kapely HolkyTonk: Mateřství je někdy sakra těžký. Je důležité, abychom se v roli matek neutopily a nezapomněly si plnit sny

Je nějaké mateřské téma, o kterém byste chtěly zpívat, ale je třeba už lehce na hraně?

Veronika D.: Verča chtěla píseň o partnerských intimnostech, ale tohle téma zatím netuším, jak pojmout. Uvidíme, jestli na to dojde časem... (usmívá se)

Veronika S.: To jsem fakt chtěla, jo? (směje se)

Hanka: Všechny naše písničky jsou tak trochu na hraně – vždycky záleží na úhlu pohledu. Každý máme jiné vnímání, myšlení, jiný názor, takže co je vlastně „na hraně“? Nemůžu říct, o čem by písnička musela být, aby to pro mě bylo už přes čáru. Zatím jsem spokojená se všemi našimi songy a nemám problém zpívat o čemkoli. Naopak mě baví jít touhle cestou, vtisknout myšlenky, styl života a emoce do hudby. Protože hudba to dokáže předat jinak, než když o tom jen mluvíme. A někdy se ta hranice vlastně překročí úplně přirozeně – a to je skvělé.

VIDEO: PODCAST MAMINKA: SEX A INTIMITA PO PORODU – BUDE TO JAKO DŘÍV?

Hudební pojednání o milostném životě, to zní dobře. Ale co třeba opačná stránka mince, tedy to, když se z partnerů stanou pouze rodiče a dojde ke krizi?

Hanka: Když přijdou děti, svět se otočí vzhůru nohama. Ze začátku se všechno podřídí tomu malému človíčkovi, vznikne chaos a rodiče často zapomenou sami na sebe jako partnery. Sama jsem to zažila – dávala jsem vše dětem a až později jsem pochopila, že to nebyla úplně ideální cesta. Každý vztah projde nějakou krizí, ale důležité je to ustát. Klíčová je komunikace, respekt a vzájemná úcta. Změna je obrovská, ale může vás buď posílit, nebo rozdělit – je to taková zkouška vztahu i nás samotných.

Veronika D.: Rozhodně je partnerský život s dětmi o dost náročnější. Společný čas se smrskává na dobu, kdy děti spí... a že toho moje děti jako miminka moc nenaspaly.

Veronika S.: Já si myslím, že rodiče někdy zapomenou být sami sebou a jsou jen rodiči. Přestanou se třeba věnovat svým koníčkům. Zvlášť ve chvíli, kdy děti vyletí z hnízda, nebo nás jen potřebují o něco míň, to může být znát. Najednou si uvědomíme, že jsme jako matky tak trochu ztratily samy sebe.

Jak moc děti změnily život vám?

Hanka: Děti mi změnily život tím, že mě každý den učí něco nového – hlavně o mně samotné. Jsou mi zrcadlem, díky nim si připomínám vlastní dětství a uvědomuji si, jak jsem se tehdy cítila. Naučily mě být laskavější k sobě, trpělivější a vnímat věci s odstupem. Díky nim jsem přehodnotila i svůj přístup k výchově – ukázaly mi, co nefunguje, a nasměrovaly mě jinam. Je to náročná, ale krásná cesta, která nikdy nekončí.

Veronika D.: Změnily mi život zcela zásadně. Ze začátku jsem si připadala jako ve vězení, protože jsem najednou měla zaměstnání na 24 hodin denně. Za tu ztrátu „svobody" ale člověk dostane mnohem víc. Nový smysl života. Ta láska malého človíčka je nejvíc! A naštěstí se s věkem dětí ta svoboda pomalu navrací. 

Veronika S.: Úplně souhlasím s Verčou. Uvědomila jsem si, že nějaká osobní svoboda je pro mě hodně důležitá, a když ji nemám, trpím.

Jaké tlaky ze stran blízkého okolí jste na sebe, coby matky, zaznamenaly? 

Veronika S.: Já asi paradoxně cítila tlak proto, že jsem se vrátila do práce „už“ po dvou a půl letech, navíc jsme se vyměnili doma s manželem, který opustil své zaměstnání a pokračoval v rodičovské dovolené, což taky není úplně obvyklé. A další tlaky samozřejmě byly ohledně domškoláctví, ale spíš to byla občas nějaká utroušená poznámka. Nemám v okolí lidi, kteří by si dovolili mě přímo kritizovat. Asi vědí, že by nepochodili.

Hanka: Tlaků bylo víc, ale nejvíc se týkaly dětí – kdy už začne chodit, proč ještě kojím, proč nechodí do školky, do školy… Tyhle otázky přicházejí hlavně z nejbližšího okolí. Naštěstí to ale nebylo tak časté, protože lidé kolem mě už vědí, že jdu trochu jinou cestou. A čím víc se obklopuji podobně naladěnými lidmi, tím méně těch tlaků vnímám. A za to jsem vděčná.

Veronika D.: Jééé, těch bylo, a stále je! Kojení bylo velké téma u mých prarodičů... Každopádně největší škola byla „obhájit si" domškoláctví. Nakonec člověk zjistí, že se vlastně obhajovat vůbec nemusí. Na co ještě poukazujeme v písničce „Měla bych", je taky to, že si některé tlaky vyvíjíme samy na sebe. Někde si něco přečteme, jak by se to jako mělo, a pak si vyčítáme, že to tak nezvládáme.

V písničce „Až pak“, která mi přijde opravdu povedená, zpíváte o jakémsi čekání na „lepší zítřky“, na to, jak budete žít tady a teď. Přitom zrovna to je ale pro většinu rodičů to vůbec nejtěžší…

Hanka: Všichni na něco čekáme, i moje děti. I já to tak mám, i když už žiju víc přítomností než dřív. Všichni máme v hlavách, že něco přijde později, a není to nic, co by člověk prožíval sám. Někdy je dobré počkat, ale jindy je lepší jednat hned, než čekat, až to nikdy neuděláme. Myslím, že je důležité přemýšlet o tom, co nás posune. Přála bych si ještě víc žít v přítomnosti, ale je to proces. Někdy to jde líp, někdy hůř, ale je to hlavně o nastavení mysli.

Veronika D.: Mně to naopak s dětmi přijde jednodušší... Ony mi totiž to vnímání tady a teď znovu připomněly. „Prostě se mi teď líbí ten kamínek, mami, tak si ho musím právě teď prohlížet…" A tak jsem se na rodičovské tak nějak přizpůsobila a začala si to pomalejší tempo užívat.

Veronika S.: Jestli někdy umím žít tady a teď, tak když trávím čas se synem, jen my dva.

Co na vaše písničky říkají partneři, kamarádi, děti…?

Veronika S.: Manžel se k tomu nijak zvlášť nevyjadřuje, ale vnímá je. Dokonce si všimne, když něco změníme v textu nebo hudbě. Syn si občas zpívá s námi, teď začíná hrát na bicí, a někdy chce, abych já zpívala, a on do toho bubnuje.

Hanka: Manželovi se naše texty moc líbí, ale hudebně je to mimo jeho styl – podle něj jsou naše písničky spíš melancholické. Mě naopak baví, jak každý hudbu vnímá jinak, a právě to jí dává kouzlo. Děti jsou u našeho zrodu od začátku, slyší písničky už na zkouškách, zpívají si je, takže věřím, že je to baví. Kamarádky, hlavně maminky, jsou nadšené – rozumí tomu, o čem zpíváme, a často se v textech najdou. A to je pro nás skvělé.

Veronika D.: Můj partner mě v tom podporuje. Když naše písničky uslyšel, byl prý překvapený, že jsou ty texty dobrý. A děti? Ty si to neustále zpívají. Nejvíc naše loňské upoutávky na koncerty, až z toho člověku začíná trochu tikat v oku. (směje se)

Vaše cesty spojily na srazu domškolácké komunity. Učíte všechny své děti školou povinné doma?

Veronika D.: Je to tak.

Veronika S.: Budu mluvit za sebe – syn je domškolák, ale neřekla bych, že ho učíme. Jdeme spíš cestou sebeřízeného vzdělávání. Věřím, že děti (a lidi obecně) se pořád něco učí, svět je tak zajímavý, že vlastně není možné se neučit. Díky tomuhle nastavení má syn možnost se věnovat tomu, co mu zrovna dává smysl – hodně ho zajímají technické věci spojené s motory a různými stroji, zajímá se o to, jak věci fungují, jeho vášní je počítání všeho možného. Syn chodí třikrát v týdnu do komunitní skupiny, kde se něco učí, má nějaké řízené aktivity, ale má z mého pohledu velkou volnost v tom, čemu se může věnovat.

Hanka: Všechny máme děti na domácím vzdělávání, a právě díky tomu jsme se poznaly. Přiznám se, že jsem se setkání nejdřív obávala – nejsem typ, co vyhledává nové komunity. Ale nakonec z toho vzniklo krásné přátelství, nejen mezi dětmi, ale i mezi námi. A ještě k tomu spolu můžeme tvořit hudbu. Někdy je prostě potřeba překonat strach, protože z toho můžou vzniknout úžasné věci. Naše cesta začala na prvním společném pobytu na horách, kde jsme si zazpívaly – a od té doby to jede.

Jaké benefity v domškoláctví vidíte?

Veronika S.: Největší benefit vidím asi v tom, že dítě se může učit to, co zrovna považuje za zajímavé. Nemusí sedět ve třídě a učit se něco, co už třeba dávno umí, a zároveň není brzděno v učení se něčeho, s čím by se ve škole setkalo třeba až za pár let.

Hanka: Benefity domácí školy vidím hlavně ve svobodě a přizpůsobení tempa dítěti. Můžeme se zaměřit na to, co ho baví, místo abychom tlačili na to, co mu nejde. Není zahlcené úkoly, má víc prostoru rozvíjet svůj potenciál a hledat, co ho opravdu naplňuje. Myslím, že díky tomu snáz objeví, čemu se chce v životě věnovat. Možná se můj pohled časem změní, ale zatím to vnímám takhle.

Veronika D.: Větší svoboda (pro děti i pro mě). Méně stresu pro děti. Můžou jít vlastní cestou. Učit se svým tempem. A nemusíme brzy vstávat! (směje se)

Stýkáte se i coby rodiny, sedli si i partneři a děti?

Veronika D.: Jezdíme spolu v létě pod stan a v zimě na hory. Častěji jako taková dámská apalucha. Už jsme vyzkoušely vzít s sebou i táty, ale přišly jsme na to, že dámské jízdy mají jinou energii, která nám sedí asi víc.

Veronika S.: Děti si velmi sedly, ale pozorujeme změny v tom, kdo koho preferuje. Taky mezi sebou občas mají nějaké konflikty, ale většinou jde o drobnosti, které se učí zvládat, většinou se jim to podaří bez našeho zásahu.

Hanka: Díky tomu, že si naše děti společně rozumějí, jsme vlastně začaly společně hrát. Na zkoušky jezdí s námi, díky čemuž nemusíme řešit hlídání.

Jaká dobře míněná mateřská rada vám na základě vlastní zkušenosti přijde s odstupem času totálně „mimo“?

Veronika D.: Třeba hned ta první rada, která zazní v naší písničce Moudra: „Kdo se bojí, nesmí do lesa". Myslím, že určitá dávka strachu je fajn. Je dobře, když má člověk z něčeho respekt, a díky tomu je opatrný. A hlavně, je skvělé svoje strachy překonávat. Jak? Tak, že do toho lesa půjdu, ať strach mám, nebo ne. Jako třeba Hanka, skočila s námi do koncertování, i když to nikdy předtím nedělala. 

Hanka: Už od dětství slýcháme různé dobře míněné rady, ale s odstupem času jsem si uvědomila, že jsem se půlku života učila nesmysly. Nejvíc mě zarazila rada, že když někomu často říkáš, že ho miluješ, tak to není pravda. Přitom je to úplně mimo – naopak si to lidé říkají málo. Ať už jde o děti, partnery nebo kohokoli jiného, mělo by se to říkat často. Protože na tom záleží.

Nakolik vám je, případně není, blízká respektující výchova?

Veronika S.: Je to pro mě vlastně přirozená věc. Říkám si – proč bych měla k respektu k dítěti přistupovat jinak, než k respektu k dospělému člověku? Jestli chci, aby i můj syn jednou respektoval lidi okolo sebe, musím mu přece už odmalička ukazovat, co to znamená. Vnímám důležitost toho, že respekt musí být oboustranný, tedy ode mě k němu, i od něj ke mně. Samozřejmě, že někdy vybouchnu a křičím. Je to často ve chvílích, kdy jsem nějak vyčerpaná, nezazdrojovaná. Pak přijde drobnost a neudržím se. Ale myslím si, že je důležité, abych to pak synovi zvládla vysvětlit, aby porozuměl tomu, co a proč se stalo. Aby rozuměl tomu, že křičet na sebe není normální. A ono to fakt funguje – párkrát se už stalo, že když bouchl on, také mi to byl schopný později vysvětlit. To jsou pro mě moc dojemné chvíle, kdy si říkám: „Jo, má to smysl“.

Hanka: Respektující výchova je krásná cesta a klíč ke skvělému vztahu s dětmi. Snažíme se jí držet, i když někdy to jde líp, někdy hůř. Pořád hledáme rovnováhu, ladíme hranice, protože respekt musí fungovat oboustranně. Když je jednostranný, dítě ztrácí své místo a sebeúctu. Není to vždy snadné, ale věřím, že je to správná volba.

Veronika D.: Já osobně jsem první knížku o respektující výchově četla ještě před prvním těhotenstvím, a pak jsem studovala další autory, takže jsem se tomu tématu věnovala dost intenzivně. Je mi tedy blízké. Musím ale přiznat, že praxe není vůbec jednoduchá a určitě v tom mám rezervy, ale dělám, co můžu, abych děti vedla trochu jinak, než vychovávali rodiče nás.

S kým byste si jednou chtěly zazpívat z řad známých osobností?

Veronika D.: Jééé, toužím si zasketovat (jazzově zaimprovizovat) s Ondrou Rumlem a jsem velká fanynka Báry Polákové, která je pro mě obrovskou inspirací. S nadsázkou říkám, že nám oba jednou pokřtí desku. Kdyby se tak stalo, to by bylo něco!

Hanka: Možná to zní zvláštně, ale nemám vysněnou hvězdu, se kterou bych si chtěla zazpívat. Je tolik skvělých zpěváků a kapel, že jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela, takže to nechávám otevřené.

Veronika S.: Mně stačí, že zpívám s HolkyTonk. (směje se)

Co byste svým působením v ženské kapele chtěly předat ostatním maminkám?

Veronika S.: Že je důležité, abychom se neutopily jen v roli matek a věnovaly se také něčemu, co nás baví. Že je normální, že mateřství je někdy sakra těžké. Že je OK o tom mluvit.

Hanka: Co bych chtěla předat maminkám prostřednictvím našich písní? Myslím, že hlavním poselstvím je, že v tom nejsou samy. To, co prožívají, je naprosto normální, děje se to nám všem, a není za co se stydět. A v písních to vyznívá možná lépe, protože to člověk prožije víc emočně.

Veronika D.: Že nikdy není pozdě na to plnit si sny! Že si můžeš dovolit hodit všechna „měla bych“ za hlavu (aspoň na chvíli) a jít si klidně zpívat.

Rozhovor

Herečka Denisa Pfauserová (36): Nesouhlasím s tím, že dát dítěti jednou začas na zadek je v pořádku!