[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mohla bych zpětně říct, že jsem byla mladá a blbá, ale nechci se na to vymlouvat. Ve dvaceti už jsem rozum mít mohla, nějaké zkušenosti jsem za sebou měla, ale přesto jsem podlehla mužskému, o kterém se asi dalo říct všechno možné, jen ne to, že je to rodinný typ a ideální partner pro život.
Studovala jsem tehdy nástavbu zaměřenou na cestovní ruch a živila se nejrůznějšími brigádami. Protože jsem byla vysoká a štíhlá, přihlásila jsem se i do castingu jedné modelingové agentury. Na přehlídky jsem se neprobojovala, ale přes agenturu jsem získávala práci hostesky na nejrůznějších „lepších“ akcích. Nechodila jsem nabízet nakrájené kostičky sýra do supermarketů, ale vysílali mě na společenské události, představování luxusních produktů, jako jsou třeba parfémy.
Tak jsem se jednou dostala i na představování nového modelu luxusního vozu. A právě tam jsem se seznámila s Milanem. Pózovala jsem u auta a usmívala se do objektivů, když najednou doslova připlul, do něj byla zavěšená krásná žena. Vypadali jako dokonalý pár a já jsem na ně tak trochu zírala s otevřenou pusou jako ta holka z vesnice, kterou jsem tak trochu dodnes.
Oba si mého zírání samozřejmě všimli. Zatímco žena se povýšeně usmála, Milan se na mě zašklebil od ucha k uchu tak rošťácky, že jsem celá zrudla a pak z něj další hodinu nespustila oči. Takový pěkný chlap!
O to větší šok přišel asi za týden. Zazvonil mi mobil, na displeji neznámé číslo. „Dobrý den, Karolíno, tady je Milan. Hezky jste se na mě usmívala minulý pátek, pamatujete si na mě?“ Musela jsem se na to posadit. Kde vzal moje číslo?! Když jsem tuhle otázku vznesla do telefonu, jen se zasmál a řekl, že mi to rád vysvětlí, ale při dobrém jídle. A pozval mě na večeři.
Váhala jsem asi vteřinu, dalších pět mlčela, aby to neznělo moc nedočkavě, a pak žoviálně prohodila „A proč vlastně ne?“. Sešli jsme se ještě ten den v jedné z nejdražších pražských restaurací. Milan mě hned na úvod políbil na tvář, galantně mi podržel dveře, sundal kabát, odsunul židli. Nevím, čím mě tak upoutal, do té doby jsem si nemyslela, že si na takové věci potrpím, ale na jednou jsem si připadala úplně v jiném světě.
Jak jsem předpokládala, byl podnikatel, jeho oborem byla auta a doprava vůbec. Jak moc bohatý je, jsem ale zjišťovala až postupně. Po jedné večeři následovala další. Při třetím setkání, kdy mě poprvé vzal za ruku, jsem se nesměla zeptala, co na to jeho paní. „Myslíš tu, cos mě s ní viděla? To není moje žena,“ řekl stručně a víc jsme o tom nemluvili.
Já husa to pochopila tak, že to tedy byla jen kamarádka, která ho na akci doprovázela. A tak jsem nic nenamítala proti pozvání do luxusního hotelu, kde jsme spolu poprvé strávili noc. V dalších týdnech se kolem mě roztočil kolotoč luxusu a zážitků. Milan mě neskutečným způsobem rozmazloval. Pořád mi chtěl kupovat oblečení, šperky, kabelky. Jen tak mimochodem mi při večeři oznámil, že za dva dny letíme do Paříže. Mé chabé námitky, že mám školu, odbyl s tím, že takovou příležitost si přece nenechám ujít. Ani Barcelonu, ani Londýn. A ani týdenní dovolenou v Dubaji.
Po několika měsících jsem zjistila, že do školy prakticky nechodím, v mém skromném podnájmu se kupí luxusní předměty a můj den se smrskl na čekání, až Milan zavolá. Byla jsem ale zamilovaná – do něj, i do jeho peněz. To už si mě vozil i k sobě domů. Kromě obrovské vily na kraji Prahy měl také nádherný podkrovní byt přímo v centru, kde jsme spolu trávili řadu nocí. Jednou ráno, když jsme se před vchodem rozloučili a já zamířila k sobě, mi najednou zastoupila cestu ta žena, se kterou jsem ho viděla poprvé.
„Nemysli si, že ho získáš pro sebe. To se ti nepovede,“ zasyčela na mě. Překvapeně jsem stála a nevěděla, co říct. „Promiňte, ale vy spolu přece nechodíte,“ řekla jsem nakonec. Ona se jen hořce zasmála a řekla: „Ale jo. Stejně jako ty. A dalších deset ženských.“
Na Milana jsem uhodila hned ten večer. Překvapil mě. Nezapíral, prostě konstatoval, že má ženy rád. Byla jsem rozhodnutá balit kufry, ale pak mě šokoval ještě víc. Mě má prý nejradši a chce se mnou žít. Jen mu to došlo až teď. „Nezaručuji ti, že ti budu věrný, ale můžu ti nabídnout, že si tě vezmu,“ prohlásil, jako by ho to zrovna napadlo.
Vzali jsme se o tři týdny později na Zanzibaru. Jen sami dva. Od té chvíle jsem se stala manželkou na plný úvazek. Školy jsem na Milanovo naléhání nechala, do práce nešla. „Tvým jediným úkolem bude starat se o sebe, abys byla pořád tak pěkná a dobře mě reprezentovala,“ nechal se slyšet. Pak dodal, že za to pohodlí, které díky němu mám, on očekává, že neztloustnu a budu dělat všechno pro to, abych vypadala skvěle. Brala jsem to jako vtip, ale on to myslel naprosto vážně.
No a tak už zhruba osm let trávím tím, že se starám o svůj vzhled. Můj den prakticky tvoří jen cvičení, návštěvy kadeřníka, kosmetičky, masáže, nákupy – a večer nějaká akce s manželem, kam ho doprovázím jako hezký doplněk. Co se zpočátku zdálo jako život snů, se postupně mění v peklo. Milanovy nároky – a přitom je o dvacet let starší než já – se pořád stupňují. Je mi 29 let, ale on už zkoumá, že mám vrásky u očí.
Když jsem jednou promluvila o dětech, odbyl mě s tím, že na ty je moře času a třeba je vůbec ani chtít nebude. „Navíc by ti to zkazilo postavu a už by ses mi asi nelíbila,“ nasadil tomu korunu. Prý si mám vážit toho, co mám a nevymýšlet blbosti. Co by za to jiná dala, kdyby ji někdo tak rozmazloval.
Před měsícem přišel s nápadem, který mě už opravdu nadzvedl. Položil na stůl kreditní kartu a doprovodil to slovy: „Líbilo by se mi, kdybys měla větší prsa. Tady je sto tisíc a najdi si nejlepšího plastického chirurga, který ti to udělá.“ Koukala jsem na něj a jen pomalu vrtěla hlavou. „Ne, to tedy neudělám. To už opravdu přeháníš. Nic takového nepotřebuju a ty to víš.“
„Ale já si to přeju. Když je ta možnost, aby moje žena měla velká prsa, chci zjistit, jaký to je. Peníze na to mám, tak proč ne,“ mluvil, jako kdybych byla nějaká věc. A dodal, že pokud se mi to nelíbí, nikdo mě tady koneckonců nedrží!
Vůbec ho poslední dobou nepoznávám. Mám pocit, že si jen snaží něco dokazovat. I při vší skromnosti vím, že vypadám dobře, aby také ne, když nemám na práci nic jiného než péči o sebe. Ale Milanovi to pořád nestačí. Jako kdyby zkoušel, co vydržím. Na jednu stranu se ke mně chová pořád hezky, jako chlap, který mě má rád, na druhou mě ale takhle zraňuje. Nevím, co si o tom myslet. Na plastiku jít nechci. Co by si vymyslel příště? Bojím se ale, co přijde, když neposlechnu.
Karolína, 29 let