[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
K onomu setkání v kostele došlo před třemi lety a byl to kostel v Římě, kde jsem s kamarádkou byla na prodlouženém víkendu. Kostel nebyl nijak známý, vlastně docela obyčejný, ale právě proto mě jako milovnici historie lákal. Procházela jsem ho a obdivovala krásnou výzdobu, když jsem si všimla nápadně pěkného muže, který seděl v jedné z lavic a tiše rozjímal.
Poznal, že ho pozoruju, pohled mi vrátil a pak se usmál. Byl to hezký moment, ale opravdový šok přišel až venku. Chvíli jsme tam s kamarádkou postávaly a radily se, kam dál půjdeme, když onen muž vyšel a překvapeně se na nás podíval. „Tak vy jste taky z Česka,“ zaskočil nás pak. Byl v Itálii sám jen s batohem a cestoval, jak to šlo. Nakonec jsme s ním na dvě hodiny skončily v kavárně a já odcházela s jeho číslem v mobilu a zamilovaná.
Sešli jsme se za dva týdny v Česku. Náhoda tomu chtěla, že jsme oba ze stejného koutu republiky, a tak setkání bylo snadné. A už na prvním rande jsme oba věděli, že je to ono. Od počátku jsem měla ten pocit, o kterém jsem myslela, že neexistuje – že někoho vidíte podruhé v životě, ale připadá vám, jako byste ho znali celý život. Víte, na co myslí, co v příští vteřině řekne…
Po počátečních rozpacích jsme se chytili na téma historie a památky a vydrželi u toho celé odpoledne. Až v souvislosti s mým dotazem, odkud toho tolik ví, se Mikuláš oklikou dostal k tomu, že jeho záliba v historii souvisí i s jeho vírou. „Říkám ti to radši hned na začátku, abys nebyla překvapená. A kdyby ti to vadilo, pochopím to. Ale jsem římský katolík,“ prozradil mi.
Protože pocházím z jižní Moravy, tahle informace se mnou prakticky nijak nepohnula – věřící mám kolem sebe spoustu, a tak jsem to vzala jako fakt a nijak to neřešila. Až o něco později jsem začala zjišťovat, že Mikuláš to na rozdíl od mnoha mých známých, kteří jsou věřící spíš slovy než činy, myslí s vírou opravdu vážně.
Kromě chození do kostela a některých pro mě občas nepochopitelných skutků se to samozřejmě projevilo hlavně v posteli. Mikuláš byl v 26 letech ještě panic! „Samozřejmě mám zkušenosti s holkama, a ne úplně málo,“ usmíval se. „Vyzkoušel jsem všechno kromě samotného pohlavního styku. Asi jsem si to vyložil trochu volně, ale aspoň tohle chci dodržet a opravdu se svou ženou spát až po svatbě.“
Nesla jsem to chvíli těžce, ale ukázalo se, že v ostatních praktikách je natolik zběhlý, že mi to vlastně nakonec vůbec nevadilo, měla jsem pocit, že žijeme plnohodnotný sexuální život. A protože jsme si dokonale rozuměli a neviděli důvod, proč čekat, po půl roce jsme se vzali.
První sex se vším všudy jsme stihli ještě o svatební noci a oba jsme byli unešení, jak krásně jsme se od začátku sladili. A tak nebylo divu, že při frekvenci dalších milování jsem téměř okamžitě otěhotněla.
Milovali jsme se až zhruba do doby měsíc před porodem. Po narození dcery byla logicky nějakou dobu pauza. Pak jsme se opět začali milovat, ale tehdy jsem ještě na antikoncepci nemyslela. Jednak u kojících žen je riziko otěhotnění velmi malé a jednak by mi druhé těhotenství nijak nevadilo, protože dvě děti jsem chtěla.
Podařilo se to, když byl dceři rok a půl. Když jsem poté porodila druhou a po šestinedělí jsme spolu opět měli začít spát, přišlo mi naprosto přirozené, že se s manželem domluvíme, jakou antikoncepci začneme používat. „Asi bych, dokud kojím, prášky nebrala, budeme používat kondom. A až přestanu kojit, nechám si je napsat, aby to bylo co nejpohodlnější,“ řekla jsem mu naprosto bezelstně.
Mikuláš dlouho mlčel a pak řekl: „Víš, to je jedna z mála věcích, ve kterých s tebou nemůžu souhlasit. Já antikoncepci prostě odmítám, to není správná věc. Do těchto věcí by člověk zasahovat neměl.“ Viděla jsem, že se to snaží formulovat tak, aby u toho nezazněla slova jako Bůh, víra, náboženství, ale samozřejmě jsem věděla, jak to myslí. A docela se rozčílila.
„Podívej, to je sice pěkné, jenže my si nemůžeme dovolit mít deset nebo kolik dětí, žijeme v poněkud jiné době. A i kdybych si to dovolit mohla, tak tolik dětí rozhodně nechci! A jiný způsob, jak tomu zabránit, jaksi není,“ zdůraznila jsem.
„Budeš si počítat plodné dny a já si budu dávat pozor,“ řekl naprosto přesvědčeně. A tak jsme se dohadovali, vysvětlovala jsem mu, že spolehlivost této metody není bůhvíjaká. „A co budeme mít z milování, když budeme pořád muset hlídat, jestli nám někde něco neuteklo?“ zoufala jsem si.
Asi si teď říkáte, proč jsem prostě prášky jednoduše nezačala brát, aniž bych manželovi něco řekla. Ano, bylo by to nejjednodušší, ale taky by to bylo docela sprosté, říkala jsem si tenkrát. Odjakživa jsem nesnášela lhaní a připadá mi jako podvod tohle udělat. Jenže čím déle tahle situace trvá, tím víc se obávám, že to tak dopadne.
Od té doby, co se milujeme bez ochrany, mě sex skoro přestal těšit. Pořád se u něj stresuju a bojím se, že otěhotním. Víc než na pocity se soustředím na to, aby manžel stihl vše kočírovat, a i tak prožívám před každou menstruací pár dnů hrůzy, jestli přijde. Nedokážu se uvolnit, a když mám takzvaně plodné dny, sex odmítám úplně.
Manžel vidí, že se trápím, sám poznal, že to v posteli není takové jako předtím. Ptal se mě, popravdě jsem mu řekla, jak to je. Jenže ani to ho nepřesvědčilo. Podle něj je to normální! Prý si časem zvyknu a přestanu na to myslet. A kdyby náhodou přišlo třetí dítě, on by se prý nezlobil. Ale že otěhotnět můžu pak ještě mnohokrát, už neřeší… Nevím, co dělat. Vlastního manžela podvádět a obelhávat nechci, ale mám pocit, že je to jediná možnost, kterou mám. Ale pokud na to pak přijde, jak bude reagovat? Odpustí mi to?