[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Anna je maminkou dvou dětí, která se po letech na mateřské a rodičovské dovolené těšila, jak začne s podnikáním. Chtěla pořádat kurzy kreslení a už měla v hlavě vizi toho, jak se pokusí svou novou životní etapu realizovat. Jenže se stalo něco, co ji zaskočilo nejen jako matku, ale především jako manželku. Zjistila totiž, že jí její manžel lhal v tak zásadní věci, jako bylo (ne)podstoupení vasektomie.
Sám tedy své ženě navrhl, že zákrok, při kterém dojde k přerušení chámovodů, pro klid a blaho obou podstoupí. Jenže se tak nakonec nestalo a Anna potřetí (a nechtěně) otěhotněla. Jak se s tím vypořádala? A ustálo její manželství tak krutou zradu? Svou zkušenost popsala v emotivním dopise.
„Nemyslím si, že bych byla nějak přehnaně ambiciózní. To mi totiž bylo řečeno, když jsem se zmínila, že po letech strávených s dětmi doma, bych se chtěla začít seberealizovat. Jenže tchyně to viděla jinak. Ne, že by toužila po třetím vnoučeti, jen si jaksi neuměla představit, kdo by se staral o jejího syna, který byl jedináček, a tudíž opečovávaný až do jednadvaceti, tedy do doby, než jsme se potkali a začali spolu žít.
Roli jeho matky jsem tak převzala já. Brzy se nám narodila dcera, dva roky po ní syn. Manžel byl typ tatínka, který maximálně zajel s kočárkem pro pivo do večerky nebo pochoval děti, když nebyly k utišení a já zrovna nemohla. Aby s nimi šel na hřiště nebo na procházku, to nehrozilo.
Na druhé straně, vydělával slušné peníze, tak jsem to brala tak, že já se starám a on živí rodinu. Celkem nám i po letech klapal sexuální život, manžel byl dost při chuti. Jenže to i v době, kdy jsem při ní nebyla já – po probdělých nocích s plačícím miminem, neustálým úklidem, chystáním teplých večeří, které muž vyžadoval, a dalšími domácími činnostmi, jsem tolik apetitu jako on zkrátka neměla.
Byla jsem dost naivní, když jsem vzala jeho vyhrůžky, že si bude muset najít „bokovku“, vážně. Až později jsem se dozvěděla, že to zkoušel na dvě z mých kamarádek. Jenže já o něj nechtěla a ani nemohla přijít, a tak jsem s ním spala bez toho, aniž bych z toho sama něco měla. A tak se z mojí kdysi oblíbené činnosti stala povinnost. Manžel, který se pokaždé dušoval, že si „dá pozor", protože nechtěl o prezervativu ani slyšet, svůj slib nesplnil. Otěhotněla jsem potřetí, jenže v důsledku stresu jsem o miminko přišla v 11. týdnu.
Doma začalo být dusno. Muž byl pryč čím dál víc, a i když jsme si žili nad poměry materiálně, emočně jsem strádala jak já, tak i děti. Sex se pro mě postupně stal hotovým peklem. Vytratila se něha, můj odpor narůstal. Otěhotněla jsem počtvrté, jenže to už jsem podstoupila dobrovolný potrat. Po něm ale nastala doba, která trvá dodnes. Jako by s tím nenarozeným dítětem odešel i kus mého srdce. Začala jsem trpět obřími výčitkami, jenže jsem si neuměla představit, že přivést na svět další dítě do rodiny, která jako rodina nefunguje, by bylo utrpením pro všechny.
Zaútočila jsem na manžela, a na férovku se ho zeptala, jestli nechce začít uvažovat o vasektomii. Když mě viděl, totálně zničenou a bez života, na můj návrh přistoupil. Objednal se na vyšetření a následný zákrok. Bolest ze ztráty děťátka postupně slábla, a já se začala těšit, že začnu s výtvarnými kurzy pro veřejnost, o kterých jsem vždycky snila.
Od manželovy vasektomie, kterou podstoupil, uplynulo tři čtvrtě roku, ve mně se znovu probudila chuť na sex a zdálo se, že se vše obrací k lepšímu. Jednou ráno, když jsem odvedla děti do školky a školy, se mi cestou domů udělalo nevolno. Tak tak jsem doběhla na toaletu. Když zvracení neustávalo ani třetí den, objednala jsem ke svému lékaři. Když jsem se ráno chystala na vyšetření, v lékárničce, kde jsem hledala černé uhlí, na mě vypadl těhotenský test z dob dávno minulých. Automaticky jsem ho vzala a rozhodla se ho použít….
Asi je vám jasné, kolik čárek se na něm objevilo. Jenže pro mě to bylo tehdy jedno velké sci-fi. Uklidňovala jsem se tím, že je test prošlý a tudíž nepřesný. Pro jistotu jsem se ale objednala i na gynekologii. Tam nakonec těhotenství potvrdili. Znovu jsem cítila totální pocit prázdnoty. A taky obrovské zrady od člověka, kterého jsem milovala.
Když jsem mu večer ukázala fotku z ultrazvuku, jeho reakce mě odzbrojila. Žádný stud, žádné výčitky, schoval si hlavu do dlaní, a když jsem mu ruce z obličeje odtáhla v domnění, že pláče, viděla jsem rozesmátý obličej. Na otázku, jak mi mohl tak nepokrytě lhát, odpověděl, že se ve své podstatě přece nic dramatického neděje, že nás jen bude o jednoho víc, starší děti jsou už přece ve školách, tak že BUDU mít toho času víc. Já, já, já!?
Nemohla jsem se z toho vzpamatovat a zavolala své nejlepší kamarádce. Odvahu na to, říct to mámě, jsem neměla. Vůbec jsem si totiž neuměla představit, že to dítě donosím. Jenže neuměla jsem si představit ani to, že půjdu znovu na potrat. Nakonec vše rozhodly moje starší milované děti. Ve slabé chvilce jsem se jim totiž svěřila, že mám miminko v břiše. Na tu radost a štěstí v jejich očích nikdy nezapomenu…
Od toho dne, kdy jsem zjistila, že mám doma muže, kterému nemůžu už nikdy věřit, uplynuly čtyři měsíce. Děti se těší na brášku, který se má zanedlouho narodit. Jeho máma se vzdala všech nadějí. Naděje ve spokojené manželství, naděje na vlastní realizace v podobě milovaného kreslení. I když mi kamarádka opakovaně řekla, ať od manžela odejdu, já to neudělala. Ctím svatební slib – v dobrém i ve zlém. Nechci dětem brát tátu. Neumím si představit, že by nežil s námi. Jenže, co bude, až se dítě narodí? Pomůže mi, zapojí se víc do výchovy? Bude znovu lhát v dalších zásadních věcech? Na to odpověď neznám...