[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dnes už má Patricie jiné „starosti“, ty nejkrásnější. „Máme se dobře. Já asi jako po porodu a Bíba koneckonců taky," uvedla na svém Instagramu.
My jsme se s krásnou a usměvavou Patricií potkaly během focení, které, jak sama říká, bylo a bude zřejmě její jedinou „načančanou“ památkou na první těhotenství. Podle jejích slov se totiž v dnešní době vše kolem těhotenství a rodičovství až příliš prožívá, navíc je pro ni tohle téma velmi intimní. Nakonec ale udělala výjimku a pobavily jsme se nejenom o tom, jak se těší na příchod miminka, ale i o lásce ve všech možných podobách.
Jaký přívlastek vás na první dobrou napadne ke slovu láska? Šmarjá! Asi „krásná“. Je totiž jednoduše krásná, ať je jakákoli. K rodičům, sourozencům, partnerovi, ke zvířatům nebo k miminku. Díky ní je na světě jednoduše líp. Jak moc je pro vás v pořádku lásku veřejně sdílet? Kam až ji chcete „ukazovat“? Možná to působí tak, že na sociálních sítích toho sdílím hodně ze soukromí, ale vlastně to tak úplně není. S manželem dávám fotky relativně málo, protože mám pocit, že to není potřeba. Ale je součástí mého života, tak by bylo divný, kdyby tam nebyl vůbec. Když vidím na Instagramu, kolik toho lidé sdílejí, třeba i s miminkem, ve stylu „já jsem tak šťastná“… Tohle vykřikování mi vždycky zavání tím, že to není asi úplně pravda. Když lásku máte, tak si ji hýčkáte a nepotřebujete ji dávat na odiv. Na sociálních sítích jste se zmínila, že vám přijde nevhodné ptát se ženy na její potenciální těhotenství. Dostávala jste takových otázek asi hodně, že? Neustále se mě na to někdo ptal. Nepřijde mi to prostě košer. Nejenže nevíte, co má ta žena za sebou, můžou to být neúspěšné pokusy, potraty, nebo jeden z partnerů nechce a můžou se hádat. Prostě je to až moc citlivé téma. Samotnou mě to rozčilovalo, protože jsem věděla, že na dítě ještě nejsem připravená, ale nechtěla jsem to nikomu vysvětlovat. Navíc nikdo přece přesně neví, kdy děti bude mít. Pro mě je těhotenství intimní věc a nepřijde mi v pohodě dělat z toho věc veřejnou. Díky sociálním sítím je to ale tak jednoduché… Ano, přijde mi, že za to hodně můžou právě sociální sítě. Holky tam v dnešní době sdílí všechno pomalu od počuraného testu. Ať si samozřejmě sdílí každý, co sám uzná za vhodné, ale pak je pro ostatní hrozně divný, když to někdo dělat nechce, tak jako já. Myslím, že těhotenství je, stejně jako vztahy, čistě soukromá věc, ať jste Sharon Stone, nebo paní Vopičková odvedle.
Vy ale nejste paní Vopičková, jste známá herečka, a tak vám bulvární média mimo jiné jednu dobu hlídala doslova každý špíček, každé kilo navíc. A to určitě nemůže být lehké pro nikoho. Jaká byla vaše cesta k tomu mít sama sebe ráda? Nebylo to vůbec jednoduché. Téhle své životní éře říkám „tmavý období“, protože jsem měla obarvené vlasy natmavo a všechno pro mě bylo tak nějak obarvené natmavo. Měla jsem tehdy asi o dvanáct kilo víc než před těhotenstvím, což na mých sto šedesát centimetrů bylo dost. Ale ta mediální šikana byla naprosto šílená, jako bych byla morbidně obézní. Ano, nebyla jsem spokojená. Rozváděli se mi rodiče, byla jsem po rozchodu, dělala jsem státnice, v seriálu Ulice jsem měla upozaděnou dějovou linku, takže jsem měla málo práce… Bylo to jedno s druhým. O to víc jsem to zajídala a o to víc jsem v médiích dostávala větší čočku… Hodnotíte zpětně tohle období jen negativně? Teď už ne. Jsem za něj vlastně vděčná, protože mi pomohlo k té sebelásce, naučilo mě se nad spoustu věcí povznést. Konečně se vykašlat na to, co chce okolí a soustředit se na to, co chci já. Tenkrát jsem si prostě řekla: „Všichni mi vlezte na záda! Až zhubnu, tak zhubnu, ale chci se dát hlavně do pohody.“ Byl to ten zlom, díky kterému váš život zase dostával světlejší barvy? Ano. Pořídila jsem si v té době pejska a začala s ním chodit ven na procházky. Na hodinu, dvě do lesa, to mi strašně pomohlo. Najednou jsem taky začala trávit čas sama se sebou. A ten pohyb, každodenní chůze, začal na tělo najednou fungovat. Konečně jsem se taky přestala pořád vážit. Začala jsem se soustředit na hlavu, kde se něco přepnulo. Takže žádné extrémní diety nebo náročné cvičení… Vůbec. Začala jsem jíst menší porce, to ano. Najednou jsem neměla takovou potřebu se cpát a váha začala jít dolů, což mě motivovalo. Nemusíte držet drastický diety, stačí být v nějaké rovnováze a poslouchat své tělo. Nejím nějak ukázkově, myslím, že mysl občas potřebuje kousek čokolády. (smích)
Jste v osmém měsíci těhotenství. Hlídáte si jídelníček? Jím tak nějak normálně. Vlastně se mi v jídelníčku nic moc nezměnilo. Od začátku jsem věděla, že rozhodně nechci přibrat dvacet kilo, měla jsem z toho trošku paniku, možná i proto, čím jsem si prošla. Bála jsem se, abych nebyla velryba, abych to neshazovala sto let a abych pak zase nedostávala čočku… Myslím, že je fajn se trochu hlídat i v těhotenství, nejíst za dva, ale nic se nemá přehánět. Zase je to o nějaké rovnováze. Nejnáročnější bývá pro maminky vzhledem k nevolnostem první trimestr. Jak jste ho prožívala vy? Naštěstí jsem nevolnosti neměla vůbec žádné. Jako bych ani nebyla těhotná. Vesmír mě toho asi ušetřil, protože věděl, že už takhle jsem z toho těhotenství samotného dost překvapená. Miminko vás tedy trošku zaskočilo. Manžela taky? Manžel už si ho delší dobu přál, já jsem ale byla trošku sobeček. Věděla jsem, že na to mám věk, že mám partnera, se kterým chci mít děti, ale možná i ten neustálý tlak okolí mi vadil. Já mám ráda svůj život tak, jak je a jsem společenská, ráda chodím ven a trošku mě to děsilo, že to najednou nebudu moct mít. I teď mě to někdy přepadá, že přijde tvoreček, kterému budu muset věnovat všechno! Jsem typ, u kterého spíš převažují obavy a panika. Ale věřím, že je to krásná nová etapa a těším se na to. I když se pořád sama sebe ptám: Jsem na to ready? No tak teď už musím být. (smích) Máte pocit, že to všechno, co jste měla ráda, s příchodem miminka dočista skončí? To zas ne. Já vím, že je to blbost. Samozřejmě, že dítětem život nekončí, jen začíná něco úplně nového a člověk pořádně neví, co ho čeká. U mě je to asi hlavně strach z neznáma, z toho, jaké to bude. Ale nechci poslouchat, že už se nikdy nevyspím nebo že si už nevypiju teplý kafe a že budu chodit jen v teplákách a s neumytou hlavou. Bude to přece takový, jaký si to uděláme. Mám spoustu kamarádek s dětmi, který nechodí jenom v teplákách a pijou teplý kafe. (smích) Když někdo uloží miminko a chce uklízet, tak fajn. Já si radši zacvičím jógu, zamedituju, nebo si dám to kafe. Vyluxuju, až se mi prostě bude chtít. Doufám, že mi to vydrží a bude to takhle praktikovatelný. (smích) Třeba to pak ve skutečnosti bude úplně jinak, co já vím.
Mluvila jste o svých obavách a panice, čeho konkrétně se týkají? Nejvíc asi zodpovědnosti, která s miminkem přijde… Čekala jsem, že řeknete porodu! To taky, z porodu mám odjakživa paniku. Potřebuju na tom ještě zapracovat. Je to asi jediná situace, ze které nemůžete vycouvat. Prostě se to musí stát, to dítě musí ven. Na porod se kouká jako na něco strašnýho, bolestivýho, ale já chci věřit, že to tak není a nemusí být.
Maminky, které rodily, asi potvrdí, že jde hodně o strach z neznáma… Jasně. Moc bych chtěla rodit přirozeně a stihnout si tu hlavu, o které porod podle mě strašně moc je, uklidnit a připravit se na něj. Jak konkrétně na tom pracujete? Plánujete třeba i nějaký speciální předporodní kurz? Asi jsem v tomhle trošku staromódní a konzervativní, ale říkám si, že dřív to nebylo a taky ženy rodily v pohodě. Takže spíš tak sonduju informace od kamarádek, které to už mají za sebou, a sbírám zkušenosti, které jim pomohly mít porod víc v klidu. Mám totiž pocit, že kolem těhotenství a mateřství je hlavně jeden velký byznys. Existuje strašně moc věcí, který vůbec nepotřebujete, ani vy, ani to dítě. Fajn, že si to uvědomujete už teď, maminky s prvním pupíkem často pořizují kdeco… Můj velký cíl je nakoupit toho co nejmíň. Na začátku si myslím, že miminko potřebuje minimum věcí. Potřebujete určitě postýlku, kočárek, ale myslím, že je zbytečné mít speciální deku pro miminko za tisíc korun… Když se ještě vrátím k porodu… Chcete u něj mít manžela? Já upřímně ještě nevím. Manžel by tam rád byl, ale já nevím, jestli ho tam chci. Na jednu stranu ho nechci o tenhle zážitek připravit, na druhou stranu si nejsem jistá, že je to úplně pro mužský oči. A taky se trochu bojím, že na něj u porodu budu zlá, že mu budu vyčítat, že je to jeho vina a drtit mu ruku! (smích) Ale taky je dost možný, že s první kontrakcí půjdou všechny moje plány do háje a já naopak nebudu chtít, aby se někam vzdaloval. Necháváme to otevřený a uvidíme. Nebudete první ani poslední! Povězte, chystáte si i porodní plán? Porodní plán nemám v plánu. (smích) Vlastně ani nevím, co to je. Ale vás se můžu zeptat. Co to je? Jednoduše si sepíšete do porodnice body o tom, co byste si u porodu přála, a co naopak nechcete. Třeba že nechcete klystýr… Asi lepší klystýr, než pak ty následky, ne? (smích) Já jsem asi v některých věcech spíš chlap. Myslím, že z těhotenství, porodu a mateřství se v dnešní době zbytečně dělá věda. Vždyť porod je naprosto přirozená věc. A taky tak strašně ojedinělá a individuální, že se ani nehodí v tom někomu dávat nějaké nevyžádané rady. Já doufám, že já osobně takové nikdy nikomu dávat nebudu!
Říká se, že partnerská láska má několik fází, od zamilovanosti až po tu založenou víc na přátelství. Vy jste to ale s partnerem všechno vzali docela hopem. Ve které fázi tedy teď jste? Troufám si tvrdit, že jsme pořád ve fázi zamilovanosti, a jsem ráda, že jsme se v ní i brali. Upřímně bych se nechtěla vdávat po deseti letech vztahu se dvěma dětmi. Myslím, že jestli spolu máme být, tak spolu budeme. Důležité je o tu lásku pečovat. Vztah je taky o kompromisech, ale partnerskou lásku je potřeba hýčkat a starat se o ni celý život. Někdy láska mateřská tak trošku odsune tu partnerskou na druhou kolej. Přemýšlela jste nad tím, jak tomu zamezit? Upřímně i to byl trochu důvod, proč jsem mateřství pořád v duchu odsouvala. Nechtěla jsem přijít o tu krásnou lásku, kterou máme, ale pak jsem si říkala, že je to pitomost. Stane se to jen tehdy, pokud to dovolíme. Pokud se narodí miminko a já se na dvě stě procent začnu věnovat jen jemu a manžela odsunu, tak to logicky partnerský vztah prostě poznamená. Stejně tak se ale může poprdět tatínek a odsunout mě! Musíme se zkrátka oba snažit, aby to tak nebylo, pokud to tak nechceme. Musím se smát. Vyplašená maminka, natěšený tatínek… Většinou to bývá naopak! Asi to máme nějak obráceně. (smích) Já se ho často ptám: „Ty nemáš strach, že budeme mít dítě a že přijde něco úplně novýho?“ Prý ne. Můj manžel kdyby mohl, tak to naše miminko snad klidně i odrodí. Ale je to holt na mně! (smích) Neuvažovala jste, že byste nechala tatínka na rodičovské? On to navrhoval, že klidně půjde. Ale myslím, že ten první rok, dva je strašně důležitý tomu miminku dát a být s ním na sto procent. Říká se, že někdy ve dvou letech se děti vnitřně odstřihávají od matky. Až pak byste tedy byla ochotná se s manželem vyměnit? Já upřímně počítám s tím, že můj muž bude rovnocenný rodič. Sice bude samozřejmě chodit do práce, ale on se hrozně těší, jak bude miminku věnovat tu péči a čas. Myslím, že mám taky obrovskou výhodu i ve své profesi. Můžu si odskočit do divadla, i když mu bude pár měsíců. Jasně, uvidíme, jak to bude pak fungovat v reálu, ale věřím, že to bude v pohodě. Bavíte se s manželem už o výchově? Třeba o tom, co rozhodně vaše dítě dělat nebude? Tuhle jsme se dohadovali kvůli kroužkům. Musela jsem se smát, že dítě ještě ani není na světě a manžel by ho už nejradši někam zapsal. (smích) Už teď třeba ví, že naše dítě musí sportovat. Nechceme ho do ničeho nutit, ale pohyb musí být. To mi připomíná film Vrchní prchni: Až bude můj vnuk slavit promoci, samozřejmě až se narodí a až vystuduje… Tak to je přesný! Každopádně co se výchovy týče, shodli jsme se na tom, že nechceme, aby nám naše dítě přerostlo přes hlavu. Neříkám, že je v pořádku dítě mlátit. Ale musí být řád. Dítě potřebuje hranice, a musí vědět, že rodič je autorita. Měla jsem to tak i se svými rodiči a máme díky tomu i dnes skvělý vztah. Myslím taky, že by se mělo umět chovat na veřejnosti. Vím, že se může stát, že bude mít dítě amok a neuděláte nic. Jsem si jistá, že nás to taky potká, ale tohle je o něčem jiném. Jak to vidíte u miminek? Jaký máte třeba názor na to nechávat miminko vyplakat? Nedávno jsem nad tím zrovna přemýšlela. Rozhodně ho nenechám plakat dvě hodiny. Přijde mi dobrý počkat chvilku, jestli ho to nepřejde, a pokud to trvá, tak bych za ním šla. Představa, že jsem malinká a pláču, potřebuju mámu a ta na to prdí, to mi nepřijde správný. Ale pro každého je správné něco jiného. Moc bych si přála vychytat nějakou rozumnou hranici mezi tím milovat dítě a dát mu všechno, co potřebuje, ale snažit se ho nerozmazlovat. Milovat a rozmazlovat je rozdíl. Snad mi to vydrží, až bude prcek na světě.
O vás je známo, že jste velký zvířátkomil, už několik let pomáháte mimo jiné pejskům v nouzi. Patříte mezi ty, kteří mají pejska tak trošku jako své dítě? Rozhodně. A vzhledem k tomu, jak své dva pejsky dokážu rozmazlovat, trošku se bojím, jak to pak budu mít právě s miminkem. (smích) Psi s námi spí i v posteli a asi nebudu řešit ani to, když tam budou s miminkem společně. Když pes oblízne dítě, nemám s tím problém, i když věřím, že spousta lidem je to proti srsti. Jsem zvědavá, jak budou dohromady fungovat. Snad naši psi zvládnou, že přijde do rodiny další středobod vesmíru. Vím o vás, že máte krásné vztahy i s rodiči a starší sestrou, se kterou bydlíte v jednom domě. Nabrala jste jako dvojnásobná teta zkušenosti s péčí o děti? Docela jo, ségra má dva kluky, takže s nimi mám takový lehký trénink. Ale třeba jsem je v životě nepřebalovala, když byli malí. Jakmile byla plná plína, volala jsem na Lindu (sestra Patricie, pozn. red.), že tam má práci. (smích) Povězte mi ještě, vzpomenete si na okamžik, kdy jste se přestala cítit být dítětem? To se ještě nestalo. (smích) Já si myslím, že budu dítě i s dítětem. To je asi taková moje osobnost, jsem a budu třeštiprdlo. Takže budete se svým batolátkem skákat v kalužích a jezdit na klouzačkách? Jasně! Na to se těším! A co byste přála budoucí generaci, svému dítěti? Přála bych všem dětem jednoduše normální dětství. Já jsem strašně ráda za dobu, ve které jsem vyrůstala. Nebyly sociální sítě, chytré telefony… To už se našim dětem sice nevyhne, ale i tak. Ať už bude doba jakákoli, přála bych nejenom svým, ale všem dětem hezký dětství, protože to je podle mě strašně důležitý i posléze, v dospělém životě.