[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V rámci firemního teambuildingu jsme před deseti lety navštívili i vinný sklípek na Pálavě. Patřil Vaškovým rodičům a on, ačkoli už bydlel několik let v Praze, u nich zrovna byl. Zamilovali jsme se na první pohled – pravda, trochu zkreslený tím množstvím vypitého vína.
Brali jsme se o tři roky později, o tom, jaká byla svatba na vinohradu, snad ani není třeba mluvit… Děti se nám pak narodily rychle za sebou. Nejdřív Anička, po ní malý Vašík. Připadalo mi, že je všechno dokonalé. Vaškovi se v Praze dařilo pracovně, já si užívala s dětmi na mateřské, prostě idyla.
Jenže pak se to začalo nějak kazit. Vašek měl pracovní problémy, chvíli jsme měli docela finanční problémy, které se částečně vyřešily, když jsem i já nastoupila zpátky do práce. Jenže Vašek už se toho předchozího stresu nějak nedokáže zbavit – pořád se bojí, že se něco stane a že rodinu neuživí. Zároveň těžce nese, že já pracuju.
U nich v rodině jsou totiž tři bratři a oba jeho sourozenci pracují v rodinném vinohradu. Vašek jediný se trhl do Prahy a na svatbě fanfaronsky vykládal, že jeho žena nikdy nebude muset pracovat. Jak jsem pochopila, rodina mu jeho „exodus“ dodnes trochu vyčítá a on nemůže dopustit, že by se to ukázalo jako špatný krok.
Jenže místo aby se zaměřil na svou práci, začal tyhle starosti zapíjet. Jak jsem se už zmiňovala, podívat se na dno lahve vínu mu nikdy nedělalo problém a já jsem ho dlouhou dobu taky neviděla. Byli jsme zvyklí otevřít si spolu láhev třeba o víkendu nebo když jsme se sešli s přáteli, občas se šlo i do hospody na pivo. Ale to všechno bylo v mezích takového normálního společenského života, jako ho vede většina z nás.
Teď je to jiné. Pavel už nepije z radosti, ale ze stresu. Aspoň to tedy tvrdí. Zároveň ovšem říká, že je to jeho věc, že má všechno pod kontrolou, že jako dítě vinařů umí s alkoholem vycházet a snese víc než normální člověk. Takové perly z něj padají.
Všímala jsem si postupně, že jeho spotřeba se nenápadně navyšuje, ale dokud se choval normálně a nezatěžoval tím nikoho jiného, brala jsem to jako věc, která se mi sice tak úplně nelíbí, ale je to dospělý chlap a já mu těžko můžu něco nařizovat.
Jenže teď už to ovlivňuje naše děti a to mi tedy sakra vadí! Dřív si Vašek dával pozor, aby ho nikdy se skleničkou v ruce neviděly – až na ty výjimky, kdy jsme si dali my dva spolu nebo byla nějaká rodinná oslava. Teď už se s tím netají a klidně si před dětmi nalije ve tři odpoledne. Ony se pak samozřejmě vyptávají (jsou oba ve školkovém věku).
Kromě toho už pití začíná ovlivňovat i jeho chování a úsudek. Reaguje podrážděně, občas úplně nelogicky, není s ním rozumná domluva. Do práce chodí, výsledky pořád má, ale mám pocit, že to už je poslední místo, kde se ještě drží a obejde se tam bez alkoholu. O to víc to dohání ve zbývajícím čase. Kolikrát hned z firmy zamíří do hospody – víno totiž pije doma, do hospod chodí na pivo a dokonce i na tvrdý alkohol.
Pak dorazí domů, táhne to z něj a děti se ho bojí, protože je hlučný, ukřičený, nemotorný, mluví jinak a říká věci, které jsou pro ně ještě nesrozumitelné. A ačkoli se k nim v tu chvíli chová spíš přehnaně přátelsky, ve výsledku je to děsí a já se jim ani nedivím.
Vrchol byl, když je několikrát vyzvedával za školky připitý. Opatrně se mě na to zeptaly učitelky ve školce a já myslela, že se hanbou propadnu. Poprvé jsem to zamluvila nějakou firemní oslavou, ale když to bylo už potřetí během měsíce, raději jsem se vzdala odpoledního cvičení, které jsem měla dvakrát týdně jako čas pro sebe, a vyzvedávám děti sama každý den.
Vím, že to není řešení, ale než na nějaké přijdu, radši budu dělat tohle než znovu zažívat soucitné pohledy učitelek. Ještě horší jsou ale ty otázky a pohledy dětí. „Mami, tatínkovi už zase není dobře? A proč teda pije tohle divné pití, když je mu po něm špatně? A proč tak křičí?“ To jsou ještě takové normálnější dotazy.
Jenže pak taky musím vysvětlovat situace, kdy tatínek vrazí do skříně tak, že vylomí dvířka z pantů, nebo kvůli alkoholovému zamlžení zapomene na jejich narozeniny.
Několikrát jsem už Vaškovi důrazně řekla, že jestli se sebou nezačne něco dělat, budu muset situaci řešit já, protože v tomhle s dětmi žít nechci. Jenže jsem asi málo rázná, protože on si jednak nemyslí, že má problém, jednak moje výhrůžky nebere vážně. Je pravda, že ještě není v té kategorii, kdy by byl od rána do večera úplně mimo realitu, a občas dovede třeba týden, dva prakticky nepít. Ale pak zase sklouzne do svého režimu.
Nevím, co mám dělat. Nechci rozbíjet rodinu a připravit děti o tátu, mají ho jinak moc rády, a když je střízlivý, je s ním ohromná legrace a rád se jim věnuje. Chci jen přijít na to, jak ho přimět, aby pití omezil na rozumnou míru nebo s ním raději úplně přestal. Možná jsem moc mírná – pár kamarádek mi už řeklo, že tohle skončí špatně a mám se sbalit a jít s dětmi pryč. Naopak jiná část lidí, a zejména přátelé z Moravy, celou situaci dost zlehčují a tvrdí, že tohle není žádné pití a že jsem moc fajnovka. No, to si opravdu nemyslím.
Vlaďka, 36 let