[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všechno se to naplno projevilo právě s dětmi, i když určité věci se v tomhle ohledu děly už dřív. Marcela, moje manželka, je jedináček a odjakživa byla vychovávaná v tom, že musí být ve všem nejlepší a že má požadovat i to nejlepší pro sebe. Svým způsobem se mi to na ní líbí, není to žádná puťka, která čeká v koutě, co na ni zbyde, ale nikdy nebyla ani nějak přehnaně tvrdá. V práci si vyhádala svoje, v restauraci se nebála reklamovat jídlo, což třeba mně osobně je strašně nepříjemné, a pokud jde o výchovu dětí nebo názory jiných lidí, s tím si hlavu taky moc neláme.
Proto mě čím dál víc překvapuje, jak je skoro až posedlá soupeřením s Andreou, manželkou mého bratra Dana. Připadá mi, že z ní má nějaký komplex, i když podle mě k tomu nemá vůbec důvod, v mých očích je rozhodně tou nej.
Andrea přišla „do rodiny“ dřív, brácha, který je o tři roky starší než já, s ní začal chodit už někdy ve dvaceti, kdežto já a Marcela jsme se poznali až o pár let později, těsně před jejich svatbou. Na tu už mě Marcela doprovázela a o dva roky později jsme se vzali i my. Pamatuju si, že Marcela v souvislosti s naší svatbou hodně řešila tu bráchovu. Byla až posedlá tím, abychom měli všechno jinak než on s Andreou, aby nás nikdo nemohl ani náznakem podezřívat, že je v něčem kopírujeme. Ale zároveň se snažila je ve všem trumfnout.
To samé se pak dělo i v „bytové otázce“. Brácha si po čase pořídil dům v menší obci za Prahou, a přestože my do té doby žili spokojeně v celkem pěkném bytě, najednou Marcela nemluvila o ničem jiném než o tom, že bychom si měli pořídit dům. Nebyl jsem proti, plánovali jsme rodinu a sám jsem v domě vyrůstal, ale u Marcely, která předtím byla vyloženě městský typ, mě to docela překvapilo.
Dům jsme nakonec asi po roce hledání opravdu koupili. Zrekonstruovali jsme to základní, pak postupně vylepšovali spodní část s tím, že na další dojde během let, jak budou peníze. Do toho se narodil nejprve syn a potom dcera. A celou dobu jsem od Marcely slyšel, že Andrea má takovou kuchyň a proč my máme jen takovou. Že oni mají na zahradě bazén a my ne. Vypichuju tady jen příklady, ale častěji šlo spíš o drobnosti, které mi tenkrát nepřipadaly zas tak důležité.
„Všiml sis, že Andrea nějak přibrala?“ hlásila mi třeba Marcela skoro po každém setkání s bráchovou rodinou. Já si nevšiml ničeho, ale pro ni evidentně bylo důležité, abych jí to odsouhlasil. Stejně jako to, jestli švagrové něco sluší, či ne nebo jestli se jí povedl nedělní oběd.
Máme v naší rodině takovou tradici – pokud nejsou jiné plány, tak jednu neděli v měsíci se i s rodiči sejdeme na oběd u nás, jednu neděli u bráchy a jednu společně u rodičů. Tu poslední si zas vyhrazujeme pro Marceliny rodiče. Ano, jsme všichni docela družní, ale poslední dobou mě to docela unavuje.
S Marcelou se totiž tahle setkání mění v soupeření se švagrovou. Jakmile je řada na nás, celá sobota se tráví přípravami, aby bylo všechno dokonalé a nejlepší. Naše děti musí být nejvzornější na světě a běda, jak se na dokonalém plánu něco pokazí – pak je jasné, že u nás bude dusno ještě pár dnů.
Marcela chce Andreu porazit na všech frontách, řeší ale i další věci: Jestli mí rodiče náhodou nehlídají víc bráchovy děti než ty naše, jestli jejich kluci nedostávají víc dárků než náš Adámek s Janičkou, dokonce si u našich doma počítá, která vnoučata tam mají víc fotek!
Připadá mi to už šílené a několikrát jsem jí to řekl. Jenže jak je jinak Marcela fajn, v tomhle si vůbec nerozumíme. Jakmile něco k tomuto tématu nadnesu, okamžitě se to obrátí proti mně. Že prý ji vůbec nepodpořím, měl bych být rád, že chce pro nás a hlavně pro děti to nejlepší, ale že místo toho jsem snad ještě na straně bráchy nebo nedejbože Andrey!
Nevím, jak se jí tenhle nesmysl dostal do hlavy, nikdy jsem jí nedal důvod si něco takového myslet. Naopak se snažím dělat všechno pro to, aby cítila, že ji ve všech směrech uznávám. Ale nedá si s tím pokoj.
Samozřejmě že zbytek rodiny si toho taky všiml, ale všichni jsou víceméně taktní a nikdo nic nekomentuje. S bráchou jsme o tom pár slov prohodili, ale stejně jako já se snažil brát to spíš s humorem a já mu raději nesvěřoval, kam až Marcela ve svých úvahách a poznámkách někdy zachází. Andrea je podle mě trochu zmatená, protože Marcela se k ní osobně chová vlastně hezky, nevyhledává žádné konflikty. Své komentáře si nechává až pro jiné a nebo je pronáší tak rafinovaně, že vám vlastně dojde až po delší chvíli, že to bylo celkem ošklivé, a pak zbytek dne řešíte, jestli to tak bylo opravdu myšleno.
Začínám z toho být otrávený, ale přiznám, že jsem asi i líný to nějak řešit. Spíš by mě zajímalo, co za tím může být a jestli tohle může někdy přejít. Mám bratra i švagrovou rád, svoji ženu mnohem víc, a byl bych ještě radši, kdyby spolu všichni normálně vycházeli.
Zdeněk, 39 let