[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jeli jsme spolu metrem z konečné na konečnou – dobrou půl hodinu času. I když je manželem mé kamarádky, osobně ho znám spíš povrchně (z vyprávění kamarádky samozřejmě o něco víc). Jelikož si ke mně přisedl (spíš se tak nějak demonstrativně zhroutil do sedadla), nezbylo, než začít konverzovat: „Tak jak se máte? Co mrňous? “ Uf, nečekala jsem, že otevřu stavidlo a doslova odšpuntuji „nádobu“ přeplněnou frustrací, křivdami, zklamáním a nakonec také smutkem.
Z miminka (navíc vytouženého kluka) má samozřejmě velkou radost, ale tolik se toho s jeho příchodem změnilo! Když ráno odchází do práce, partnerka obvykle krmí a přebaluje synka, který pak zhruba na půl hodiny opět usne. Z ložnice na něj tedy většinou zavolá jen „ahoj“ a to je všechno! Žádná pusa, žádná svačina. Manželka má pak půl hodiny pro sebe. Když se doma několikrát zdržel (doufal ve společnou snídani a třeba i něco víc…), udělala mu sice kávu a podstrčila buchtu, ale pak zmizela i se svou kávou a časopisem ve vaně!
Přes den mu obvykle zavolá, ale hovor se opět nakonec točí kolem malého, vůbec se už neptá, jak se má on. Když přijde domů, manželka opět kojí. Teplá večeře je hotová jen výjimečně, spíš bývá na stole nějaká pomazánka nebo salát a k tomu pečivo. U jídla spolu prohodí pár slov, potom si chvíli hrají s malým, nakonec ho on vykoupe a předá manželce. Ta synka uspává a často usne s ním. Zimní večery jsou nyní prázdné, smutné. Upřímně řečeno, někdy má chuť si najít „ženskou“, což prý samozřejmě neudělá, ale takový ten normální vztah, zájem a péče mu strašně chybí.
Jelikož šlo o mou dobrou kamarádku, rozhodla jsem se jí o „zhrouceném“ cestovním monologu říci. Ostatně jsem cítila, že to můj spolucestující ode mne očekával. Byl toho plný, ale nedokázal mluvit přímo s ní (jak už to často u mužů bývá).
Seděla na balónu, rytmicky se pohupovala, dítě jí usínalo v náručích. „Chápeš to? Proč mi nic neřekl?“ byly úplně první věty, co z ní vyhrkly. Potom prostě jen vyprávěla, jak je vyčerpaná, unavená, jak se mrňousek často budí, protože má atopický ekzém, který ho svědí a ona má zase neustálé problémy s bolestivým kojením. Hlídání nemají. Nic víc v tom není a nic víc také nezvládá. Partner se stále tvářil chápavě, sice občas brblal kvůli sexu, ale snažila se mu to vysvětlit a slibovala, že mu vše časem vynahradí. Vůbec netušila, jak tragicky vše vnímá on.
Svoji část pravdy mají obě strany, i když netvrdím, že obě stejným dílem. Oba zúčastnění se musí vyrovnávat s úplně novou životní rolí, pro ženu bývá tato role náročná nejen psychicky, ale také fyzicky. Navíc jsme se maminkami nenarodily! Ano, máme od přírody jisté vlohy a schopnosti, ale ne všechny jsme jich dostaly stejnou míru, ne všechny jsme doma měly dobrý příklad ve svých rodičích, a to, že své dvě děti zvládá například jeho sestra „levou zadní“, automaticky neznamená, že to s naprostým přehledem budeme zvládat i my! Jsme prostě jiné matky, v jiné situaci, máme jiné dítě, jiné problémy a jiné vlohy.
Co dál? Oba jsou dospělí, mají se rádi a problémy vyřeší jen tehdy, budou-li se jako dospělí chovat; o problémech budou otevřeně a taktně mluvit, budou se snažit být tolerantní, empatičtí, ochotní ke kompromisům jít tomu druhému naproti.