[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Marcela Louisová, 42 let, s manželem adoptovali dvě děti – Davida (10 let), Kristýnu (7,5 roku)
Proces osvojení trvá několik měsíců, ale dá se to zvládnout. Každý zná podmínky a je na něm, zda se rozhodne je akceptovat. Horší je to pro děti. Z jejich hlediska mi čekací lhůty přijdou nefér… čekat několik měsíců, než se vůbec dostanou do první rodiny! Spousta lidí si stěžuje na předadopční péči: psychotesty, neohlášené a nepříjemné kontroly sociálních pracovnic, které se dívají i do skříní. V tomto máme s manželem šťastnou povahu. Nic z toho nám nevadilo.
Nejhorší na celém procesu je to čekání, až zazvoní telefon oznamující, že nás vybrali k určitému miminku. Když jsme absolvovali kurz pro adoptivní rodiče, radili nám připomínat se úřadům, dávat najevo zájem. Proto jsem úředníkům volala i třikrát týdně. Jakmile k nám přišel Davídek, hned jsme dali žádost i o druhé dítě. A před jeho třetími narozeninami jsme měli Kristýnku. Naše děti odmalička slýchají, že se nenarodily mamince z bříška, ale že jsou z domečku.
Už jsme kvůli tomu měli pár horkých chvilek, hlavně u Dády ve škole, proto považuji za důležité, aby v tomto měly děti od začátku jasno. Otevřená komunikace se nám však vyplácí. Samozřejmě že dětem vrtají hlavou nejrůznější věci. Je Kristýnka moje vlastní sestra, i když je nevlastní? A proč mě paní, které jsem se narodil, nechtěla, když jsem tak šikovnej? Byla zlá? Tak třeba vysvětlujeme Dádovi, že Kristýna je vlastní sestra, protože jsme jedna rodina a my jsme jejich máma a táta. Nebo že paní, která je porodila, nebyla zlá, protože se o ně starala, když byli v bříšku. Kristýnka se mě ptala, proč ji ta paní neměla ráda.
Dala jsem jí tenhle příklad: „Ty máš také ráda koně, chtěla bys ho, ale nemáme pro něj podmínky, a tudíž by u nás nebyl šťastný. Takže si ho nepořídíme ne proto, že bychom ho nechtěli, ale proto, že mu nedokážeme dopřát to, co potřebuje. To samé bylo s tebou: protože se o tebe paní nemohla starat, dala tě do kojeňáčku, aby ti našli rodiče, kteří se budou moct postarat.“ Řada lidí se mě ptá, jestli se nebojím, jaké budou děti za pár let. Nepřeváží geny nad výchovou?
Myslím, že tohle se může stát všem rodičům. Protože… jak dalece znáte geny svého partnera a celé své rodiny? Tohle jsem nikdy neřešila. Trápí mě spíš otázka, co se stane, až děti jednou přijdou s tím, že chtějí znát své biologické rodiče. Asi mi nezbude nic jiného, než jim prostě pomoct. Bude to bolet, ale protože by informace hledaly i za mými zády, je lepší být u toho. Já jejich matky samozřejmě znám, ale kdyby mi sem znenadání přišly třeba okukovat, nebyla bych vůbec ráda. A je to paradox, protože jsou to ženy, které mi daly největší dárek v životě.