Maminka.czDěti

Marek Herman: Trvám na tom, aby až do roku a půl byla u dítěte hlavně maminka

Tereza Víchová 21.  3.  2018
Pedagog Marek Herman může na spoustu maminek působit tak trochu jako červený hadr na býka. Je totiž hlavně zastáncem tradičního rozdělení rolí v rodině. K malému dítěti patří máma, táta má být pevnou oporou rodiny a nekonečné vysvětlování a domlouvání je podle něj spíš na škodu.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Spousta žen vám vyčítá, že nás posíláte jen „do zástěry“, a to je v dnešní době zvláštní postoj...

Jedna maminka na semináři se mě ptala, jestli můj přístup není genderově nevyvážený. Samozřejmě, že je! Nikoho sice neposílám do zástěry, ale rozhodně jsem zastáncem klasického rozdělení rolí. Protože máma je máma a táta je zase táta. A máma je nikým a ničím nenahraditelná.

Vazba mezi ní a dítětem je naprosto unikátní a v přírodě nikde nic podobného nenajdete. Je to diamant našeho života. Z toho neustoupím ani o centimetr. Proto trvám na tom, aby do roku, roku a půl byla u dítěte převážně maminka. Nejlépe ale do tří. Věk je strašně důležitý.

Rozdíly mezi generacemi. V čem v péči o děti nejčastěji narážíme?

 V čem a jak je zásadní?

První tři roky života jsou absolutní základ našeho života. Už nikdy nebudeme tak citliví a zranitelní jako do tří let. Nikdy! Už nikdy se více nebudeme učit. Ještě rok po narození se dítě vlastně jen dovyvíjí na těle mámy. A je úplně bezbranné. Až do tří let dítě vnímá samo sebe a mámu jako jednu bytost.

Já jsem JÁ + MÁMA a pak teprve jsou kolem všichni ostatní. Když se nám dítě podaří nasytit důvěrou a pocitem bezpečí, pak vyletí do života jako raketa. Bude samostatnější a spokojenější, protože si vytvořilo bezpečnou vazbu, říkáme tomu „most důvěry“. A ten se tvoří výhradně přes vztah k mámě. Pokud se to podaří, tak bude mít důvěru v sebe sama a bude si umět poradit se vším, co ho v životě potká.

Klepněte pro větší obrázek

Znamená to tedy, že do tří let musíme kompletně plnit potřeby dítěte?

To určitě ne. Cílem výchovy přece není upečovat dítě k smrti. Cílem je, aby obstálo v životě. Máma je zpočátku jakoby prodloužená ruka dítěte, ale postupně ho přivádí k samostatnosti. A ideální cestou je láskyplná hrubost, začínáme s ní hned po šestinedělí.

Jen v šestinedělí dává máma miminku okamžitě to, co potřebuje. Ale po jeho skončení začíná dítě učit tzv. „mírnému nedostatku“. To znamená, že po chviličkách prodlužuje ten okamžik, kdy mu vyhoví. Pro život je to mimořádně důležitá věc.

Řekla bych, že se teď obecně snažíme chovat naopak. A dětem dopřávat co nejvíce.

Přesně tak. A výsledkem jsou děti jako polobohové na trůně a uštvané matky. Mezi druhým a třetím rokem si dítě musí uvědomit, že nebude mít vždycky všechno a hned. To ho ale musíte naučit. Když se vám to povede, je z něho takový ten správný kluk nebo holka, protože mu dojde: Aha, tak já v životě nedostanu všechno. A někdy mi bude smutno? Přesně tak, vítej v klubu. A přesto je to na světě prima!

 Jaké jsou vlastně malé děti? Co chtějí a potřebují, v čem se dobře zorientují?

Když se narodíme, máme v sobě tři jadérka. První je „chci mít někoho rád a chci, aby měl někdo rád mě“. Něžné vztahy. Druhé „chci něco dobře umět“. Užitečnost pro ostatní. A třetí jadérko „vím, jak jsou věci v pořádku“. Neboli spravedlnost a řád. Každé malé dítě čeká, že bude moct tato tři jadérka rozvíjet. Ale jestli se to podaří, záleží na tom, zda má něžnou mámu a pevného tátu. A jestli spolu tvoří pevný pár, jestli drží pohromadě.

Dvouleté děti místo ve školce asi nenajdou. Senát chce zákon zrušit


Jak by se podle vás měla máma chovat k dítěti?

Nejlepší pro dítě je, když je máma spokojená. Dítě si z ní všechno vezme samo, umí to. Vlastně mu stačí její přítomnost, když je u ní. Takže si například máma nemusí s dítětem neustále hrát. To je mýtus. Dříve si přece maminky vůbec nehrály s dětmi, neměly na to čas.

Dneska to jede jak na výrobní lince: Ve tři přečteme pohádku, ve čtyři jdeme plavat, pak naučná procházka a večer „vaření s příběhem“. Mámy zbytečně štvou samy sebe, řeší prkotiny, místo aby se soustředily na důležité věci. Je to tím, že dneska už zdaleka nemáme vážné problémy, jaké byly třeba za války, takže si můžeme dovolit řešit čím dál menší a menší detaily. Mámy se ženou za dokonalostí, ale samy sebe tím přivádějí do pasti: Uštvou se a zataví.

A co říkáte na trend partnerského přístupu k dětem?

Ale dítě přece není můj partner! Já jsem Velký dospělý a vedle mě je Malé dítě. Když uděláte z dítěte partnera, hrozně ho tím zatěžujete. Něco jiného je dát mu možnost volby, když to je možné, a něco jiného bavit se s tříletým dítětem jako s partnerem. V Americe existuje termín „vločková generace“.

Dnešním dvacetiletým nesmíte nic říct nebo vytknout, jinak se „rozpustí“. Hlavně že je vychovali jako partnery. Dítě potřebuje umět čelit životu. Cílem výchovy je přece samostatnost. Proto potřebuje něžnou mámu a pevného tátu. A ne nekonečné partnerské diskuse.

VIDEO: Patří dvouleté děti do školky, nebo k mámě? Přečtěte si názory redaktorek



Vybavuji si kamarádku, která v herně po dětském plavání půl hodiny chodila už oblečená v bundě za dvouletým synem a jemně ho přesvědčovala, že už by asi měli jít domů. Nedařilo se. Je to to, o čem mluvíte?

Přesně to je ono. Jdu po ulici a slyším, jak se maminka baví se svým pětiletým synem jako s dospělým partnerem, pořád se ptá na jeho pocity a volby, až jí ten malý řekl: „Mami, už hlavně žádné mluvení, už je toho moc!“ Donekonečna vysvětlujeme. A přepečováváme.

A pak nemáme sílu na důležité věci! Mámy jdou často samy sobě úplně zbytečně po krku, že nejsou dost dobré, že by to šlo líp. Takže: nejvyšší schvalovací instancí doma je máma. Ta určí, jestli něčeho bylo málo, nebo moc. Máma ale v první řadě musí umět ochránit samu sebe! Protože dítě potřebuje hlavně něžnou a vlídnou mámu. Ale máma může být něžná, jen když je odpočatá. Jinak ne.

 Jste zastáncem řádu. Proč by ho děti měly mít, když si podle některých teorií „umí říct“ co a kdy potřebují, a rodiče, pokud jsou na dítě „naladěni“, nemají problém to plnit?

To je pravda, děti často vědí, co potřebují. Ale pořád potřebují mít tu možnost se opřít o mámu a o tátu. Pořád tam musí někdo rozhodovat. Řád je potřeba, stejně jako když potřebujete pít. Děti prostě potřebují vědět, že svět je čitelný a předvídatelný, teprve pak může být domov zdrojem bezpečí a jistoty.

Když vím, co je teď a co bude následovat, pak jsem tady doma. Už odmala jde o rytmus vstávání a usínání, mytí, hraní, času pro jídlo a taky pro povinnosti. Pak se doslova „vyjedou dálnice v mozku“ a ten si za těmi potřebami jde sám. Je to pořád stejné? Je to předvídatelné? Rozhoduje tady někdo? Můžu se na to spolehnout? Pak jsem v bezpečí.

Co může způsobit NE-řád?

Různé věci, ale nejčastěji agresivitu. Když mi maminky řeknou, že je dítě agresivní, tak první věc, na kterou se ptám, je: Máte doma řád? Pravidelnost? Pevného tátu? Děti jsou často agresivní, protože mají strach: Když jim rodiče donekonečna ustupují, tak mají pocit, že jsou slabší než oni.

A slabší vás neochrání. Dnes se bohužel řád podceňuje i proto, že dřívější generace ho měly příliš a nechceme být na své děti tolik přísní. Částečně to chápu.

Mluvil jste o uštvané mámě. Jak ale nebýt unavené, když je dnes častým modelem, že táta skoro není doma?

Velmi těžko. Když není doma táta, máma je logicky více unavená a vyčerpaná, často se u ní objevuje vnitřní zahořklost a naštvanost. Máma je totiž „ustrojená“ tak, že v konci vždycky dítěti odpustí. Je pro ni hrozně náročné důsledně vyžadovat. Pro tátu ne. Ten vyžaduje a požaduje přirozeně.

Na druhou stranu muž, i když není moc doma, může svoji roli zvládnout. Umí totiž fungovat v krátkých časech: Jedná rychle a intenzivně. Takže důležitější než množství času s dětmi je jeho kvalita. Stačí poctivých deset minut denně a děti si z táty „sosnou“, co potřebují. Ale musí to být táta-chlap. Ne druhá máma. Pokud je pevný a spolehlivý, pak si máma může ulevit a odpočinout.

Jsou novorozenci opravdu nepopsaný list? Zdaleka ne!


Odpočívat s dětmi v závěsu? Jde to?

Jde. Děti se musí postupně učit, že maminka má mít čas jenom pro sebe, aby mohla fungovat. Máma má právo na hodinu času denně jenom pro sebe. Vlastně ne právo, povinnost!

Z mámy přece čerpá celá rodina. Jedna věc je obětavost a něco jiného je obětovat se. Dítě se musí naučit respektu k mámě už proto, že ho pak jednou bude vyžadovat po svém partnerovi vůči sobě.

 Jste známý svým radikálním postojem vůči „odkládání“ dětí do školek nebo jeslí v raném věku. A co chůvy nebo babičky na hlídání?

Nedám na malé děti dopustit! Můj boj se týká hlavně toho, aby několikaměsíční děti nechodily do jeslí. To je naprostá ohavnost. Chci, aby rodiče věděli, že když dají svoje dítě do jeslí, tak mu trvale a nevratně poškodí mozek. Moc bych přál každé ženě, aby našla v sobě zdravé instinkty a prožila si svoje mateřství v klidu a pohodě.

Na druhou stranu samozřejmě vím, že jsou mámy, které jít do práce prostě musí. A nebudu jim nasazovat psí hlavu. Jenom dělám všechno proto, aby se nestalo běžným zvykem odkládat děti do školek nebo do jeslí.

Teprve ve dvou, dvou a půl letech bychom měli dítě pomalu začít připravovat na instituci a pobyt s cizími lidmi. Do té doby potřebuje hlavně mámu. Pak trochu tátu a babi-dědu. Ale hlavně mámu.

Čtěte také: Rodiče jsou naivní, matky převzdělané, děti nezvládají, tvrdí pedagog. A co otcové?


A co přihlédnutí k individualitě dítěte?

Samozřejmě. Každé dítě je jiné. Dítě vám skoro vždycky vydá signály, že je nachystané na další schod. Jen je musíte umět číst. A když je v roce a půl odpoledne dvě, tři hodiny s babičkou a je v pohodě, tak je všechno v pořádku. Hodně nám vždycky napoví spaní a usínání v jiném prostředí. Nebo to, jak se dítě chová při odchodu maminky. Je potřeba být opatrný. Některé děti totiž nejsou připravené na školku ještě ani ve třech letech.

Co potřebují děti v rodinném životě a ve výchově?

Zabalit do něhy a vlídnosti. A nastavit pravidla a řád. A pak už je nechat, ať ochutnávají život. K tomu ale potřebujete tuny času a trpělivosti. Taky se přimlouvám, aby děti byly co nejvíce venku a daleko od tabletů a televize. Potřebují na vlastní kůži objevovat živly: stromy, vodu, zemi, vzduch. A ideální je, když není jedináček, ale má brášku nebo ségru. A luxus je babi-děda. A kdyby k tomu bylo malé zvíře, tak je to naprostá fantazie.

Pilot Petr Kopfstein: Proti výchově je létání úplná brnkačka

Čím můžeme děti vést k samostatnosti a nebýt onou „přepečovávací“ matkou?

Když se základní věci jako spánek, jídlo, odchody, příchody, ale třeba i úklid budou pravidelně opakovat. To dítě vede k samostatnosti. Spolehne se na prostředí a bude se moct spolehnout na sebe.

Taky potřebujete chytit období „já sama“. Jakmile začne, nikdy už neděláte za dítě věci, které jednou už samo zvládlo. Extra důležitým nástrojem pro samostatnost je jídlo. Třeba od dvou a půl let byste už neměla řešit, co dítě jí a pije mezi hlavními jídly. Doma by měl být malý stoleček, džbán s vodou, chlebík, nožík, pomazánka.

A dítě přirozeně pochopí, že máma už není hlavní zdroj a obslouží se samo. A od tří let by pak mělo mít doma nejméně dvě povinnost. Například kamarádův syn je doma „velitel odpadkového koše“. To se mi moc líbí.

A co tresty, jste jejich zastáncem, nebo odpůrcem?

Nejlepší je to bez trestu. Ale někdy prostě musíme zakročit a dítě musí vědět, že máme převahu. Na občasném plácnutí přes plínu nevidím nic špatného, je to podle mě zdravá součást výchovy, i když mě za to asi kdekdo odsoudí. Nemusíme tomu říkat trest, lepší je možná důsledek. Dnešní rodiče jako by chtěli savem vyčistit život dětí, aby byl bez obláčku a dokonalý.

To je ale mimochodem paradoxně právě dětský pohled nezralého rodiče na svět. Svět přece není ideální místo a já můžu občas něco pokazit nebo dokonce selhat. Nikdo z nás není bůh nebo dokonalý stroj. Někdy je líp a jindy hůř. Jde jen o to, abych zvládl osmdesát situací ze sta, to je pro mě zdravá letová hladina života.

Důležité je mít správného chlapa, který k vám ladí. Vy pak děti zabalíte do své něhy a vlídnosti a táta tomu dá řád. Děláme to tak už milióny let a fungovalo to dobře. Já bych to neměnil.

PhDr. MAREK HERMAN (52)

Přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci teorii osobního rozvoje. Vede také vlastní semináře, které jsou zaměřené na dvě témata: sebepoznání a výchovu dětí do šesti let. V Nadaci Via založil a finančně podporuje fond Rachůnek, který cílí na podporu rodičovství. Je také jedním z klíčových lidí, kteří stáli u zrodu tzv. dárcovské esemesky, unikátního projektu na podporu individuálního dárcovství a charity v ČR.

Napsal knihu „Najděte si svého marťana“, která se stala bestsellerem českých rodičů a pedagogů. „Nejdůležitější je vždycky najít cestu domů“ je jednoduchá myšlenka, která ho pohání a spojuje všechno, co dělá. Donekonečna vysvětlujeme a přepečováváme. Pak nemáme sílu na důležité věci. Mámy jdou často samy sobě po krku, že nejsou dost dobré, že by to šlo líp! Malé dítě přece není můj partner! Já jsem Velký dospělý a vedle mě je Malé dítě. Partnerstvím ho hrozně zatěžujeme.

Volnomyšlenkářská výchova by u nás neprošla, říká herečka Markéta Plánková
Najděte, v čem vaše dítě vyniká - rozvíjejte jeho potenciál
Kojit na veřejnosti, rozmazlovat dítě... Tohle určitě dělat (ne)budu!
Témata: Děti, Časopis Maminka, Batole, Marek Herman, Táta, Bezpečná vazba, Obětavost, Život dětí, Nekonečné vysvětlování, Zrod, Sebepoznání, Český rodič, První věc, Dětské plavání, Amerika, Osobní rozvoj, První rok, Bůh, Samostatnost, Odpadkový koš, Fond, Druhý rok, Správný chlap, Malé zvíře, Česká republika