[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Náš první společný okamžik… Bál jsem se vzít Marka do náručí, protože byl strašně malinký. Nestihl jsem si ho ani pořádně prohlédnout, protože jsem se rozplakal a neviděl ani na deset centimetrů, a ještě ke všemu na mě chvátali, jelikož musel do inkubátoru, protože se narodil o dva měsíce dřív.
I když jsem se snažil partnerce u porodu pomáhat, dostalo se mi jen pokousání. Maminka našeho dítěte se totiž změnila na sedmihlavou saň :-) Ale nemám jí to za zlé, pro mě zůstane hrdinkou za to, jak porod krásně zvládla. Ve čtyři jí praskla voda a v šest byl Mareček na světě. Některé věci by asi měly zůstat mužům skryté. Chtěl jsem si třeba malého pochovat společně s přítelkyní jako první, ale být na sále přímo vedle doktora při porodu, to jsem vážně nechtěl.
Upřímně, přijde mi to i dost nefér vůči ženám. Koukat se, jak jsou zpocené, od krve, jak v sobě mají něčí ruce… Nejsem si jistý, že by jim to bylo příjemné. Naopak mi připadá romantické a idylické přijít, když už má žena to nejhorší za sebou a drží v ruce vaše dítě, které vám hrdě podá. To je to nejúžasnější, co může žena na světě udělat!
Jsem vychovaný v rodině, kde žena byla ženou a muž mužem. Maminka se o nás starala od nevidím do nevidím a táta byl ochranitel, který se zase staral o to, aby se máma měla kde o nás starat. Maminka okolo táty doma skákala, ale když chtěla jet na nákup a padal sníh, táta vyběhl, div se nepřerazil, a šel jí auto odházet. Měli to krásně vyvážené.
Maminka nechtěla, aby nás táta přebaloval, koupal, hlídal, ale on to stejně dělal. Zbožňoval jsem, když nečekaně přišel a řekl: „Pojď, něco jsem vymyslel.“ Někdy mě vzal na čundr, jindy do lokomotivy, kterou jsem mohl řídit, protože den předtím v hospodě opil strojvedoucího :-) Od mamky jsem se naučil trpělivosti, empatii a lásce. Od táty zase jak se chovat k ženám a být chlap. Dnešní doba mi na tohle přijde šílená, pomalu aby člověk musel hádat, kdo má doma jakou roli.
Těžko říct, co se dnešní děti učí, když doma mají dvě „mámy“… V průběhu těhotenství jsme dostali zhruba dvanáct milionů rad. Většinou od lidí, co ještě děti nemají, jak jinak :-) O rodičovství jsem se ale vždy sám hodně zajímal, i proto, že moje sestra má dvě úžasné holčičky, ke kterým mám blízko. To, že jsme s partnerkou žili po narození Marka jeden čas odděleně, mi změnilo pohled na život. Bylo to nejtěžší, ale paradoxně krásné období. Sám chlap, třeba týden v kuse, s dvouletým chlapečkem… Mára ale byl skvělý parťák. Měl se mnou neskutečnou trpělivost a na některé chvíle nikdy nezapomenu. Taky jsem začal obdivovat všechny ženy na mateřské dovolené.
Smekám před všemi maminkami, tehdy jsem zjistil, jak těžké to někdy musí mít. I proto si tak vážím žen. Mareček byl vlastně hlavní důvod, proč jsme se pak k sobě vrátili. Přišlo by mi bezpáteřní říkat si „chlap“ a „táta“, kdybych malého viděl pár dní v měsíci a nebyl s ním, když by mě potřeboval. Kdybych ho nemohl vzít poprvé na hokej, kdybych ho nemohl učit na bubny, kdybych ho neviděl, jak rád chodí do školky a jak nerad chodí spát… Nehledě na to, že i my dva s Marcelou jsme k sobě našli cestu. Beru to zatím jako své největší životní vítězství, že má Mareček úplnou rodinu. Najednou život dává smysl.
Svému synovi ukazuji hranice, kam může a kam už ne, protože podle mě to dítě potřebuje. Sem tam padne nějaký pohlavek, ale zatím je s Márou vážně fajn řeč. S Marcelou se snažíme doplňovat, ale Mára je „tatánek“, a tak mám povinnost na něj občas udělat opičky, když ho mamka hubuje. Začne se smát a mamince pak taky začnou cukat koutky. Pokaždé, když jedu po koncertech domů, něco mu přivezu a nechám mu to u postele, aby se probudil a překvapeně s tím za mnou přišel. Asi ho trochu rozmazluju, když nad tím tak přemýšlím :-) Marcela říká, že je malý po mně úplně ve všem, ale myslím, že dědil i po ní.
Tak například hodně mluví :-) Taky má neuvěřitelnou představivost. Je schopný si najít dvě špejle a chvíli si s nimi hrát jako s hokejkami, chvíli jako s raketami nebo jako injekcemi, když mě léčí. Snažím se ho pořád neokřikovat a nekřičet na něj. Když se na děti neustále křičí a říká se jim „tohle nedělej a tohle taky ne“, tak přestanou vnímat. S Márou je ale zatím řeč. Pokud by chtěl jít jednou v mých šlépějích, rád ho v tom budu podporovat. Už to vlastně i probíhá, má svoje bubny, kytary a mikrofony. Budu ale podporovat jakýkoli směr, kterým se vydá.
Společně chodíme na hokej, pouštíme si koncerty, skáčeme před televizí a napodobujeme Freddieho Mercuryho, lyžujeme, jezdíme na čtyřkolce, v létě si hrajeme na vojáky po lese, krmíme zvířátka a chytáme zloděje… Upřímně, neumím si teď představit, že bychom se coby rodina rozšířili. Přijde mi, že nikoho nemůžu mít radši než Máru a že potřebuje moji pozornost. Asi bych změnil pohled, kdyby to přišlo, ale teď převažuje názor, že další nebude. Opravdu se náš svět točí okolo něj a taky si teď, když už je větší, zasloužíme trochu užívat i my rodiče :-)