[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
19.00 - 24.00 „Když říkám, že jsme zkusili už úplně všechno, myslím tím skutečně úplně všechno. Přes den nikdy nenechávám Báru spát moc dlouho a naposledy si dává šlofíka kolem čtvrté odpoledne. Každý den koupeme ve stejnou dobu, zhruba v sedm. V bytě ztlumíme světla a pustíme ukolébavky.
Po vykoupání Báru natřu dětským tělovým mlékem, jen velmi lehce parfemovaným, nakojím ji a uložím. Tahle část jde dobře, Bára usíná většinou bez problémů. Někdy zabere už při kojení, ale i pokud je ještě vzhůru, když ji dávám do postýlky, většinou proti ukládání neprotestuje.
00.00 - 02.00 Problém nastává později, obyčejně kolem půlnoci. To se vzbudí poprvé. Nakojím ji a dám do postýlky, ale Bára už znovu tvrdě neusne. Mrská s sebou, pofňukává, až se nakonec po takové hodině až dvou úplně probudí. A samozřejmě pláče. Já si chodím lehnout obyčejně právě po tomhle půlnočním kojení, ale protože ji mám vedle své postele, většinou vůbec neusnu. Jednak mě budí to její věčné mrskání se a pak taky trnu, kdy začne plakat.
02.00 - 04.00 Když se tak tedy stane, nakojím ji znova, ale to už do postýlky nechce. Jen, co ji tam položím, začne plakat a přestane pouze tehdy, když ji vezmu do náruče. V tu dobu už manžel samozřejmě spí (vstává ráno v pět), takže když nechci, aby ho Bára vzbudila nebo aby budila sousedy vedle, nemůžu ji tam prostě nechat 'uřvat', jak mi radí některé kamarádky. Když se chová, je Bára spokojená.
Rozhlíží se kolem, hraje si s mými vlasy, je úplně vzhůru a chce se bavit. Nevadí jí ani, když ji položím vedle sebe do postele, ale musím nechat svítit noční lampičku, aby se mohla koukat kolem a hrát si nejlíp s mým obličejem. Pokud zhasnu, dá mi okamžitě najevo svou nelibost a to velmi hlasitě.
04.00 - 06.00 Tato marná snaha o uspání trvá většinou až do čtvrté hodiny ranní, kdy Bára konečně usíná. Někdy v mé náruči, někdy se nechá po dvou hodinách čilé bdělosti uložit do postýlky a na desátý pokus zabere. Já v mrákotách padám do postele, ale vědomí, že za zhruba hodinu mě vzbudí manželův budík, mě stačí ještě natolik zdeptat, že i když naprosto vyčerpaná, zírám ještě dlouhé minuty do tmy.
06.00 - 19.00 Nějakým neomylným smyslem pro čas se Bára každý den ráno budí přesně v šest. Tedy někdy v šest nula pět, někdy v šest deset, ještě se ale nestalo, aby si přispala třeba do půl sedmé. Kdepak. A i když toho v noci nenaspí víc než šest až osm hodin, je úplně čilá. Pak si samozřejmě zdřímne ještě přes den - jednou dopoledne, pak kolem dvanácté a ještě jednou odpoledne, ale dohromady přes den nenaspí víc jak tři hodiny.
Vím, že miminka v jejím věku by měla spát mnohem víc, ale ať dělám, co dělám, nemůžu toho docílit. Pomalu mi dochází nejen fyzické síly, ale i duševní. Běžně naspím tři až čtyři hodiny denně (a to jen proto, že poslední týden si chodím lehnout i dopoledne, jen co Bára usne). Nevím, jak dlouho to ještě takhle vydržím. Nemáte někdo zkušenosti s něčím podobným?“ uzavírá viditelně unavená Marie.