[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Horko těžko jsem Marka přemluvila, aby se mnou šel do ulic Starého Města, a když už jsme tam byli, přepadli ho mladinký pohledný Mikuláš a nádherný asijský anděl, donutili ho zazpívat a předali mu ruličku, ve které si Marek u pouliční lampy, pod kterou vířil sníh, přečetl básničku o vločce, která k nám letí z nebe a doufejme, že se připojí do naší rodiny. Potom jsme šli vánočně ozářenou Pařížskou ulicí a tak nějak nevěděli, o čem máme mluvit. Nakonec jsem málem vběhla pod taxík a Marek vyhrkl: „Dávej pozor na plůdek!“ A tím se začaly psát dějiny našeho rodičovství.
A loni v létě, kdy už jsem si byla v podstatě jistá, že jsem znovu těhotná, ale ještě mi to nepotvrdil test, jsem dny trávila spřádáním plánů, jak to udělat, aby i druhé oznámení bylo nezapomenutelné. Přemýšlela jsem nad bojovkou, kterou si projdeme až na vyhlídku u chaty, jejímž cílem bude tato zpráva. Zvažovala jsem vtipný mail o novém podnájemníkovi mé dělohy. Přemýšlela jsem o poetické básni o tom, že jsme si z dovolené přivezli nejenom chlebový kvásek, ale také kvásek v podobě zadělaného nového života.
Jenomže potom jsem jednou odpoledne na mateřském webu, kam jsem chodila brouzdat a pročítat problémy budoucích těhulek, abych si ukrátila čekání, našla informaci, kolikátý den oplodnění už test určitě ukazuje dvě čárky. A spočítala jsem si, že by to znamenalo, že už bych v tu chvíli měla vědět. Hekticky jsem počurala test, a když mi ukázal to, co už jsem tušila, stala se jedna zvláštní věc. Strašně moc se mi rozbušilo srdce. Ne a ne se uklidnit. Byla to fyzická panika, jakou jsem nikdy dřív nezažila. Věděla jsem, že všechny plány o pečlivě připraveném oznámení jdou do háje, sešla jsem dolů mezi rodinu, přiškrceným hlasem Marka poprosila, jestli by se mnou nešel za chatu, a ještě než jsme tam došli, bylo mu to z mého divného chování jasné. „Ty jsi těhotná?“ zeptal se rovnou a já jsem mu položila ruku na moje srdce, aby cítil, jak buší.
Přitom jsem měla hroznou radost! Ale moje tělo bylo v panice. Daleko líp než já totiž hned vědělo, co všechno ho znovu čeká. Všechna ta kila, ta únava, ty pochyby, ten pocit ošklivosti, který mi nikdo nevymluví, to čurání ty poslední měsíce a to velké finále na konci – děsný běsný porod. Pak to vytahané břicho, povolený zadek, ty kruhy pod očima, ten hlad, ta příšerná strava ve spěchu, to minimum spánku… Kdyby tělo mohlo mluvit, řeklo by mi: „Znova? Teď! To si ze mě děláš nehoráznou p****, ne?“
A já bych mu se šťastným úsměvem řekla: „Ano, milé tělo, je to tady zase a mně to vůbec nevadí. A víš proč? Těžko říct. Ale je to důkaz, že lidské zrození je zázrak. Důkaz, že už je mezi námi zase LÁSKA. Protože jenom pro ni dokážeme my ženy přežít to všechno, kvůli čemu se nám, mně a tobě, právě rozbušilo srdce.“