Doležalová: Občas jsme tak na dně, že ani necítíme lásku ke svému dítěti

 

Když se podíváte na titulní stránku Maminky, na které jsem s Anetou Krejčíkovou, určitě byste takový den za tou fotkou nehledali, ale pravda je taková, že už na focení Alfrédka nepochopitelně řvala, po cestě domů v tramvaji mi málo oblečená usnula na rameni.

 

Když jsem dojela domů, zjistila jsem, že nemám klíče, s Markem jsme si kvůli tomu do telefonu řekli ošklivé věci, které tam čekaly dost dlouho. Taxík potom klíče vyzvedl v Národním divadle, kde měl Marek důležitou generálku, a když jsem celá uondaná konečně odemkla byt, Alfí se v tu minutu probrala a já věděla, že mě tudíž čeká zbytek dne bez jediné chvilky odpočinku.

 

 

Moje nálada už jen klesala. Jsem na všechno sama, dělám pořád dokola ty stejný činnosti, ze mě, jaká jsem bývala, nezbylo nic a nikdo nikdy neocení to všechno, co každý den dělám. Když jsme se pak s Alfí procházely po Dejvicích, rozhodla jsem se, že se musím přestat propadat do propasti negativity. Řekla jsem si, že tohle je chvíle, kdy se ten den odrazím ode dna.

 

A začala jsem myslet na generace maminek, které mě předcházely až do hluboké minulosti. A cítila jsem, že jsem s nimi spojená tou dennodenní neviditelnou prací, tou tichou snahou, která je pro ostatní tak nudným tématem, tou povinností být pro všechny paprskem slunce, i když sama nevím, jak svítit… Tím strachem, jestli jsem ještě hezká, těmi dennodenními vítězstvími, kdy je veškerá moje kreativita napjatá jedním drobným problémem, tou radostí, když si sama přijdu na řešení…

 

 

Cítila jsem, že všechna ta maminkovská láska, dávaná pořád a bez ustání všemi těmi mými předchůdkyněmi, i když ji svět nikdy hlasitě neoceňoval a nedával za ni ceny, je ve skutečnosti tím, co drží svět pohromadě.

 

Je všude, je lepidlem rodin, atmosférou domovů, je schovaná za smíchem dětí a úsměvy našich mužů. Ta nejkrásnější láska, ta nejstydlivější, nejtišší, nejobyčejnější… a cítila jsem se hrdá, že k těm maminkám patřím. To právě jejich snaha se přelévala z mých prapraprababiček na prababičky a z nich na babičky, až dotekla ke mně v podobě ženské energie, která mlčí, sleduje, hlídá a pečuje a touhle pasivitou dělá z našeho světa místo, kde jako by někdo načechral polštáře, přehodil voňavé deky, zapálil svíčku, nalil nám do misky polévku a dal nám nekonečně času být sama sebou a najít svůj cíl.

 

 

[********************]

Fejeton Marie Doležalové