Moje léto bylo plné motání hlavy, které mi vždycky s tajnou radostí připomnělo, že to, co jsme si přáli, se nám asi vyplní. Bylo plné tajných nočních návštěv ledničky na chatě a monstrózního hladu, který jsem se snažila všem z rodiny vždycky nějak falešně vysvětlit...
Plné narážek na moji rozežranost, jako například hláška „Někdo kromě Marie má ještě hlad?“ nebo „Dejte jí najíst, nejedla už pět minut!“ Plné talířů s klobásou a okurkami, chystaných jen pro mě, větrníků, mini laskonek, a taky dortů, jelikož naše nejdražší Alfrédka slavila rok.
Bylo plné lásky a dojetí, tak velikého dojetí, které může cítit jenom máma, která kojí jedno své děťátko a den za dnem doufá, že bude všechno v pořádku i s tím druhým, které je zatím malinkou tečkou, něčím menším než lidskou rybičkou, jenom slibem a očekáváním.
Plné utajování. Plné tajných společných myšlenek s mým Markem. Plné neuvěření, že znovu čekáme na zázrak. A také zoufalého toužení po spánku. A kradeného spánku kdekoli a kdykoli, i za cenu naprosté sprostoty. (Promiň, mami, že jsem tě dvakrát nechala samotnou s červeným vínem celý večer, promiňte, Aničko a Matěji a vy všichni, co jste přicházeli na chatě na grilovačky a já vám slibovala, že později všechno proberem, načež jsem se jenom zmačkaně mihla kolem vás v půl deváté večer a běžela spát.)
Moje léto bylo plné Alfrédky. Jejího lezení, odvážného ťapkání za ručičky, jejího bezeslovného přemlouvání, ať se jdeme koupat. Jejího smíchu a šťastných úsměvů, které mi vždycky splatí a vymažou všechny mé výčitky, že ještě vůbec, ani trochu nepracuju. Jejího pištění, když jsme se potopily do studeného bazénu a tichounkého oddechování po plavání v srpnem ohřátých peřinách. Jejího lokavého pití čerstvé vody a vcucávání samotných špaget.
Její léto bylo plné k zbláznění milujících příbuzných, neustále se radujících nad jejími pokroky. Naše léto s Markem bylo plné pohody. Plné debat s jeho maminkou, co nám zítra uvaří, a taky našich debat, o všech a o všem, jak to máme rádi. Bylo plné tepláků nasáklých kouřem a snídaní na zahradě. Ležení na dece a tulení se s naší dcerou. A potom už pořád a pořád toho našeho společného tajemství.
A víc už nic. Stejně jako poprvé, ani teď jsme nechtěli předčasně spřádat plány a všechno jsme tajili. Tak jako kdysi, před čtyřmi lety, když jsme spolu soutěžili ve StarDance, jsme pokaždé, když jsme mluvili o dalším týdnu v soutěži, nikdy, ale doopravdy nikdy nezapomněli dodat „pokud nevypadneme“, tentokrát jsme zase vždycky, když jsme narazili na budoucnost, říkali „pokud všechno dobře dopadne“.
A říkáme to i teď, i když už máme po prvním screeningu, podporujeme se v pokoře a očekávání, a znovu si uvědomujeme, jak je zdraví nejcennějším darem. Jak jste asi pochopily, moje léto bylo plné emocí, sentimentu, spánku a jídla. A také obav a představ, ale daleko více plné vděčnosti.
Také vám přeju naději. Obrovskou porci naděje, že na každého čeká jeho štěstí, že na každou z nás čeká ten vysněný muž, že každá situace v sobě skrývá něco, co můžeme pochopit, poučit se a tím ji změnit. Naději, že pokud toužíme po děťátku, jeho dušička už je na cestě k nám, i kdyby se měla narodit až za několik let, nebo se nenarodit nám, ale přesto se k nám dostat. Naději a vědomí toho, že ti, kdo mají dnes štěstí, byli na dně někdy jindy a dřív, a že všechny zkoušky přicházejí v pravou chvíli a včas. A že i naše děti k nám přicházejí vždycky včas, ať se nám to zdá jakkoli pozdě. Včas, čili ve chvíli, kdy jsme přesně takoví, jací máme být. Připravení.
[********************]