Marie Doležalová: Celé léto jsem tajila, že znovu čekáme zázrak

Plné narážek na moji rozežranost, jako například hláška „Někdo kromě Marie má ještě hlad?“ nebo „Dejte jí najíst, nejedla už pět minut!“ Plné talířů s klobásou a okurkami, chystaných jen pro mě, větrníků, mini laskonek, a taky dortů, jelikož naše nejdražší Alfrédka slavila rok.

 

Bylo plné lásky a dojetí, tak velikého dojetí, které může cítit jenom máma, která kojí jedno své děťátko a den za dnem doufá, že bude všechno v pořádku i s tím druhým, které je zatím malinkou tečkou, něčím menším než lidskou rybičkou, jenom slibem a očekáváním.

 

Plné utajování. Plné tajných společných myšlenek s mým Markem. Plné neuvěření, že znovu čekáme na zázrak. A také zoufalého toužení po spánku. A kradeného spánku kdekoli a kdykoli, i za cenu naprosté sprostoty. (Promiň, mami, že jsem tě dvakrát nechala samotnou s červeným vínem celý večer, promiňte, Aničko a Matěji a vy všichni, co jste přicházeli na chatě na grilovačky a já vám slibovala, že později všechno proberem, načež jsem se jenom zmačkaně mihla kolem vás v půl deváté večer a běžela spát.)

 

 

 

 

Moje léto bylo plné Alfrédky. Jejího lezení, odvážného ťapkání za ručičky, jejího bezeslovného přemlouvání, ať se jdeme koupat. Jejího smíchu a šťastných úsměvů, které mi vždycky splatí a vymažou všechny mé výčitky, že ještě vůbec, ani trochu nepracuju. Jejího pištění, když jsme se potopily do studeného bazénu a tichounkého oddechování po plavání v srpnem ohřátých peřinách. Jejího lokavého pití čerstvé vody a vcucávání samotných špaget.

 

Její léto bylo plné k zbláznění milujících příbuzných, neustále se radujících nad jejími pokroky. Naše léto s Markem bylo plné pohody. Plné debat s jeho maminkou, co nám zítra uvaří, a taky našich debat, o všech a o všem, jak to máme rádi. Bylo plné tepláků nasáklých kouřem a snídaní na zahradě. Ležení na dece a tulení se s naší dcerou. A potom už pořád a pořád toho našeho společného tajemství.

 

A víc už nic. Stejně jako poprvé, ani teď jsme nechtěli předčasně spřádat plány a všechno jsme tajili. Tak jako kdysi, před čtyřmi lety, když jsme spolu soutěžili ve StarDance, jsme pokaždé, když jsme mluvili o dalším týdnu v soutěži, nikdy, ale doopravdy nikdy nezapomněli dodat „pokud nevypadneme“, tentokrát jsme zase vždycky, když jsme narazili na budoucnost, říkali „pokud všechno dobře dopadne“.

 

A říkáme to i teď, i když už máme po prvním screeningu, podporujeme se v pokoře a očekávání, a znovu si uvědomujeme, jak je zdraví nejcennějším darem. Jak jste asi pochopily, moje léto bylo plné emocí, sentimentu, spánku a jídla. A také obav a představ, ale daleko více plné vděčnosti.

 

 

Také vám přeju naději. Obrovskou porci naděje, že na každého čeká jeho štěstí, že na každou z nás čeká ten vysněný muž, že každá situace v sobě skrývá něco, co můžeme pochopit, poučit se a tím ji změnit. Naději, že pokud toužíme po děťátku, jeho dušička už je na cestě k nám, i kdyby se měla narodit až za několik let, nebo se nenarodit nám, ale přesto se k nám dostat. Naději a vědomí toho, že ti, kdo mají dnes štěstí, byli na dně někdy jindy a dřív, a že všechny zkoušky přicházejí v pravou chvíli a včas. A že i naše děti k nám přicházejí vždycky včas, ať se nám to zdá jakkoli pozdě. Včas, čili ve chvíli, kdy jsme přesně takoví, jací máme být. Připravení.

 

 

[********************]

 

Fejeton Marie Doležalové