[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je to něco, co, jak tě znám, tě vnitřně dost rozčiluje. Tváříš se sama před sebou jako člověk, kterej miluje improvizaci, ale v důležitých věcech chceš bejt důkladně připavenej šprťák, kterej přesně ví, co ho bude čekat.
Kdybych ti přesně před rokem řekla, že porod je porod, a pokusy o přípravu na něm nic nezmění, nesouhlasila bys se mnou celým svým dosavadním životem. Samozřejmě, že si o něm lze číst, chystat se na něj, uvolňovat dopředu stresy, uvolňovat tělo, uvolňovat mysl… Porod je jako přeplavat veliký jezero a všechny tvoje přípravy jsou jako vzít si s sebou správný plavky, vyplout v dobrej čas a znát historky těch, co plavali před tebou. Než se pustíš do plavby, zdají se ti tyhle věci důležitý. Jenomže důležitý nejsou.
Nezmění nic na tom, že budeš najednou úplně sama uprostřed jezera, a potom ještě pořád a pořád nebude konec a ty budeš muset ze všech sil plavat, a matně tušit, že na druhým břehu je tvoje dítě, o kterým všichni blábolej, že je to ta největší láska, co budeš moct poznat, jenomže k čemu ti to bude, když si to neumíš představit? Až svoje děťátko poznáš, a bude ti stačit jedinej pohled, klidně bys to jezero pro něj přeplavala znovu a desetkrát, jenomže je to tak zvláštně zařízený, že nejdřív se musíš takhle vydat, sama a svými silami, a pak teprve dostaneš a poznáš. Prozradím ti ale něco, co ti žádná kniha nedá. Právě tím, že si pro svoje děťátko sama doplaveš, a jenom ty víš, jak těžký to bylo, se staneš ženou. Mámou. V první chvíli ti to nepřijde, a třeba i první měsíc se nebudeš cítit jako máma, ale pak se ti najednou rozbřeskne. Pochopíš, že už ze sebe nemusíš dělat holčičku a přemýšlet, jestli máš dost síly: zjistíš, že to, že jsi přeplavala jezero, ti už nikdo nikdy nevezme. Tvoje tělo se ti nebude líbit, ale to jen na povrchu, zvenčí a kvůli ostatním, ve skutečnosti ho začneš milovat, protože je možný nemilovat tělo, který tě přeneslo přes největší rozbouřený jezero, nevzdalo to a přineslo ti tvoje miminko? Ne. A až svoje tělo začneš milovat, staneš se ženou.
Nespěchej pochopit, jaký to bude. Tvoje miminko je zatím v tobě, a i když mi nebudeš chtít věřit, nic nepotřebuješ. Nechtěj si každý den představovat, jak zrovna se narodí. Lehce, nebo těžce? Rychle, nebo pomalu? Pohlaď svou hlavu a potom ji hezky odlož, nebudeš ji potřebovat.
Porodíš totiž přesně tak, jak porodíš. Porodíš tak, jak je ti to dáno, a navíc tak, jak potřebuješ. Porodíš těžce, pokud si potřebuješ do hloubi duše ověřit, že na to máš. Porodíš dlouze, abys zjistila, že čas neexistuje, když si jdeme pro lásku. Porodíš tak, že na tom svou hlavou nebudeš dokázat nic ovlivnit. Porod je dar. Těš se. Moje slova ti zřejmě zní bláznivě. Těš se na něj, protože porod není nic cizího, co by se ti stalo. Porod se stane z tebe, ukáže ti tebe tak, jak ti to nikdy nic neukáže, a toho pohledu se přece nebojíš, na to už tě moc dobře znám. Ukáže ti, jak moc máš ráda tenhle svět, ukáže ti, co děláš, když je ti nejhůř, ukáže ti, že v duši máš místo, kterého se můžeš pevně držet, i když si myslíš, že se zblázníš. Ukáže ti, co umí tělo, a také, že všechno už je připraveno a dáno.
A nakonec, milá Maru, milá ustrašená těhulinko, ti ukáže tvoji milovanou holčičku, položí ti ji na prsa, s mokrými vlásky, našpulenou pusinkou, a těžkým tělíčkem, které na tobě spočine celou svou vahou. Bude to malinká holčička, jako uplácaná z hlíny z hloubi samotného života. Bude to nejkrásnější malá ženuška, malý průzkumník, malinká mořská víla, pro kterou sis doplavala až na dno jezera.
Bude to tvoje odpověď na všechno. Třeba na to, proč ženy rodí a proč svět ještě nevymřel.