[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Naprosto mě při čtení udivilo, jak moc emocí můj táta zažíval a s čím vším si nevěděl rady. (Dobře, přiznávám, těch listů bylo asi šest a já je zhltla dřív, než mě vůbec napadlo řídit se tím posvátným pravidlem, že cizí deníky se nečtou. Doufám, že deníky rodičů staré dvacet let se za výjimečných situací, kdy najdete šest nebo osm osamocených listů, číst MOHOU.)
Můj táta si mimo jiné zoufal, jak se mu po mně stýská, když jsem v Praze a nebydlím už doma. A to bylo zajímavé. Já si z té doby pamatuju jen sebe v Praze na internátě a to, jak mě táta každé pondělí ve čtyři ráno vozil na autobus, nějaké ty rodinné obědy a rozhovory o tom, co se na té škole učíme, ale to, že jsem tátovi chyběla, jsem ani trochu netušila. Vůbec mě to nenapadlo. Popravdě řečeno, mě vlastně vůbec nenapadlo, že můj táta má nějaké emoce, nebo že si dokonce píše deník.
Nevěděla jsem, jak moc má ze sebe špatný pocit, že se mu nedaří přestat kouřit, jak moc by to chtěl dokázat. Nevěděla jsem, že v neděli odchází do své kanceláře a tam celé dopoledne jenom sedí, kouří a nic nedělá, jen aby nebyl doma. (To asi nevěděla ani máma.)
O slabostech, prohrách a obavách mých rodičů jsem nevěděla vůbec nic. Myslela jsem si, že jen mně život uniká, že jen mně se věci nedaří, že jenom mě trápí, že jsem v Trutnově nechala kamarádky, že je můj kluk pořád naštvaný nebo že jsem nervózní z první hodiny herectví…
Já vím, rodiče nebyli blázni, aby mi vyprávěli, s čím se trápí, a nechtěli mě zatěžovat, navíc mi chtěli dopřát pocit bezpečí, ke kterému jistě nepatří svěřovat se vlastním dětem s tím, z čeho mám strach. Ono se to tak přece dělalo. Dělat před dětmi, že jsme perfektní a nezranitelní, patří k rodičovství. Jenomže… Jenomže děti se jako na potvoru učí nápodobou víc než slovy. A tak jsem se od nich naučila s ničím se nesvěřovat a dělat, že mi všechno jde. Děti od nás okoukají, když neděláme to, co cítíme, neřekneme si o pomoc, nepřiznáme, že na něco nestačíme… Když žijeme jako roboti, co chtějí všechno zvládnout, učíme děti být samy na sebe velmi, velmi tvrdé a nikdy se sebou nebýt spokojené.
Snažím se, i když je to těžké, přiznávat svým dětem, co se mi nedaří. Jak říkám, je to těžké. Mám před nimi pocit, jako bych je zklamala. Jako by být rodičem znamenalo mít vždycky na všechno odpověď. Našla jsem tátův deník, když mi bylo třicet.
Byl to melancholický pocit, jaké to mohlo být, kdyby si se mnou bývali povídali o tom, co cítí. Já vím, že to bylo nemožné. A vím, že jinak to nešlo. A naši mi i tak dali spoustu lásky a byli úžasní. Jenom se těch myšlenek nemůžu zbavit. Jaké by to bylo, kdybych nebyla jen „malá“, která se musí chránit před velkým světem. Kdybych mohla být parťák, který může pomoct. Poradit velkému. Kdyby se to dalo, svěřit se mi, když jsem byla dítě…