My mámy jsme někdy tak legrační tím, jak se bereme vážně. Já na prvním místě. Jsme na krásné chalupě Brusírna, celá rodina, protože máma tady slaví půlkulatiny. Dospělí posedávají, klábosí, jejich děti, taky už dospělé, s rošťáckým výrazem zdrhají na cigáro, zkoumají zdejší vinný sklípek, všude se ozývají výbuchy smíchu a rozhovory...
Jen Doležalové usíná dítě a vtrhne mezi to všechno s nasupeným výrazem: „Chápete, že tyhle dveře mezi vámi a naší ložnicí se musí ZAVÍRAT?!“ Otočím se, bouchnu dveřmi a hned spěchám zpátky k uspávání, ani si už neprohlídnu ty opařené obličeje. Vracím se zpátky k Alfí a ptám se sama sebe: „Opravdu bych to všechno nemohla brát víc na pohodu? Zasmát se sama sobě? Nemohlo by mi to aspoň tady být všechno víc jedno?“
Tuhle otázku si pokládám už delší dobu. Dřív jsem bývala vtipná osoba. A rozhodně víc v pohodě. Teď jsem pořád tak nějak ustaraná. Moje ruce neustále něco automaticky uklízejí (a vy víte, co teď řeknu, že jo – není to vůbec vidět!), neustále s sebou tahám nějaké vybavení a náhradní vybavení k vybavení, pořád něco utírám, na dítěti, kolem dítěte a po dítěti… a pořád čekám jako nabroušenej ras na jakoukoli zmínku mého muže, že se vlastně celej den flákám. (Slyším to poslední dobou ve všem. Marek se třeba zeptá: „Kde máme tu mou oblíbenou skleničku?“ A mně už se chce ječet, jelikož to vnímám jako narážku na to, že nic nemá svý místo a že nic nezvládám a přitom přece jsem celý den doma!)
Přijde mi, že celý svět kolem mě žije s lehkostí – nezatížen neustálou pozorností, kterou by musel soustředěně věnovat jednomu bodu (byť tomu nejnádhernějšímu a nejmilovanějšímu bodu ve vesmíru). A pořád to zvládám, den po dni jsem šťastná, že můžu, že jsem máma, že mi tu mou lásku vesmír svěřil a že je pořád se mnou. Opravdu ano. Nikdy nereptám. Jenomže když jsme včera přijeli sem, doprostřed panenské přírody, na tuhle boží chalupu s výhledem do lesa z obýváku, kádí na vodu a potokem hned pod balkonem, a všichni si dali kafe, nohy nahoru, pohoda, zavřeli oči, zakecali se na prahu, pili pivo a cokoli v tu chvíli chtěli, mě tak nějak zdrtil fakt, že si z mateřství nemůžu vzít ANI JEDEN DEN volna, že budu i tady vstávat a utírat, přebalovat, nosit, zvedat, hlídat, sundávat, podávat, chytat, utírat, přebalovat, nosit, zvedat, hlídat, sundávat, podávat a chytat.
Smetla mě divoká melancholie, jako když dokápne poslední kapka do sudu. Když se mě potom večer u vína zeptal brácha, jestli se už s malou doma nenudím a jestli už mi nehrabe jako všem matkám, a já se zamyslela, co mám odpovědět, a mezitím si ostatní se smíchem odpověděli, že jistěže hrabe, jak jinak, že nedávno jsem švagrovi vymluvila díru do hlavy, když přišel opravit tiskárnu, ha ha ha, protože každá žena s miminem je tak trochu blázen a žije v prázdnu bez lidí, a neber si to tak, vždyť to všechno je jen legrace… odebrala jsem se sebelítostivě spát.
redakce
24. července 2019
A cítila jsem celým tělem, že žiju na jiné planetě než oni. Před spaním jsem k sobě přivinula moji holčičku a cítila, že hranice, co je obyčejně mezi dospělými lidmi, je mezi mnou a mým miminkem tenčí. Všechno, co cítím, jí prochází, a všechno, co by jí mohlo ublížit, já zachytím. Je jí už deset měsíců, a přesto, když si vedle sebe večer lehneme, jako bychom ještě pořád byly jedna bytost. Tolik jsem se ztratila v detailech, až jsem zapomněla na fakt, že nikdo z těch, co jsem jim dnes záviděla svobodu, nemá to, co já. To malé srdce tlukoucí vedle mě. Tu nekonečnou důvěru, že jsem tu pro ni. To malinké tělo, ten dárek všech dárků. Ten zázrak. Tu malou pilulku proti samotě. Můj malý bonus. Mé dítě.
kog, sim
16. listopadu 2022