[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ve tři hodiny ráno by vám zazvonil budík a vy byste si s melounem šedesát minut prohlížela dětské knížky, potom byste mohla pět minut ležet a myslet si, že už jdete spát, a potom by vás čekalo ještě šedesát minut přemlouvání a houpání melouna na rukou. Další budíček by následoval v 7.00 a vaším úkolem by bylo připravit na stůl snídani, která by obsahovala křupky, nakrájené jablko, jogurt a čaj, a mezitím by speciální asistentka rozházela všude po kuchyni rýži a všechny vaše kastroly.
Snídani byste jedním pohybem smetla na podlahu a společně s kastroly poklidila za opakování říkačky „Táto, mámo, v komoře je myš!“ Poté by asistentka kutálela meloun z pokoje do pokoje a vy byste měla za úkol mu přitom obléknout plenku, spodní vrstvu a také teplý overal, při posledním úkonu by vám do reproduktorů již pouštěla vřískání paviánů. Pak byste se s melounem procházela a zastavovali by vás náhodní lidé s otázkami, jestli je dostatečně oblečený. (Stejné náhodné pochybné otázky by vám celý den SMS zprávami posílali i vaši příbuzní.)
Po návratu domů byste měla volnou zábavu s melounem, která může probíhat jakkoli, podmínkou je jen neustále fixovat meloun očima, každou chvíli říct „pozor“ a každých pět minut ho zvednout nad hlavu.
V pauze, ve které by meloun šel spát, by vás čekalo vaření oběda, který si meloun stejně nedá, a poklízení nepořádku, který bude ale speciální asistentka za vašimi zády až do večera znovu a znovu tvořit. Odpoledne byste oblečený meloun několikrát polila různými tekutinami a kutálejícího se po bytě ho opět převlékla a poté byste padesát minut relaxovala za zvuku motorové pily.
Pak byste všude po bytě rozmístila čtyřicet kusů hraček a na podivná místa pohodila různé potraviny, rozcuchala se, oblékla se do nejhoršího oblečení, které ve skříni najdete, pomatlala ho jogurtem a nečekaně by vám přišla návštěvní asistentka. Během návštěvy byste si mohla vypít kávu, ale také musela rozházet kávová zrnka po koberci, s návštěvou byste si mohla pohovořit, ale jen v případě, že bude ochotná s vámi chodit z pokoje do pokoje, když budete šedesát minut válet meloun sem a tam. A na závěr byste musela s úsměvem a pokorou absolvovat pohovor, kde by vám bylo všemožně dáváno najevo, že celý tento výcvikový den byla vaše dovolená, takže by bylo dobré, kdybyste už zítra dělala něco pořádného.
Zbýval by poslední úkol, vylít v koupelně kýbl vody a hodit proti stěně dvě hrsti plastových zvířátek. Pokud byste vydržela s melounem ležet v posteli do 22.00 a neusnout, u toho si prohlížet své staré fotky, jaká jste byla hubená a svěží, a nebrečet, byla by vám přidělena licence a povolení stát se matkou. Na této licenci by stálo napsáno: „Gratulujeme, takovýchto dnů vás čeká velmi mnoho! A nebojte, budou všechny stejné.“ Nakonec jsem to ráno nápad na výcvikový tábor zavrhla, protože mi došlo, že žádná z nás by ho nezvládla.
Chci říct, že žádná z nás by ho nezvládla s melounem.
Aby ten výcvik byl podle pravdy, musely bychom totiž meloun vypěstovat z malinkaté borůvky, kterou bychom den za dnem milovaly nelogickou láskou víc a víc. A musely bychom také zažít, jaké to je, když se na vás tenhle meloun poprvé usměje anebo řekne: „mama“. Můj výcvik by jistě mnoho maminek odradil a žádná z nich by mi nevěřila tu podivnou pravdu: Že jednou přijde den, kdy bude kutálet meloun z pokoje do pokoje ze srdce ráda. I když ho bude potřeba prostě převléct.