[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Před námi, matkami, je zase téma svačin. Jaké děláš a o jakých víš, že je Christel nevrátí nedotčené?
Markéta: Vzhledem k tomu, že jsem vášnivá kuchařka, tak bych to snad neměla ani říkat… Z počátku školního roku jsem dělala takové ty svačinky s celozrnným pečivem, rajčátkem, žervé – zkrátka ukázkové. Ale když jsem potom zkoumala obsah krabičky při příchodu Lilly ze školy, zjistila jsem, že až na nějaké ovoce je jídlo jen nakousnuté. Nebo tam zůstalo skoro všechno. Přitom podotýkám, že malá ráda a zdravě jí, jen na těch svačinách se nám moc nevedlo. Jestli je to tím, že děti mají o pauze málo času, nebo mají jiné starosti (čurání a povídání na záchodě…), nevím. Každopádně jsem musela skladbu svačiny změnit a zjistila jsem, že nejlíp funguje ovoce, na kterém lpím a které má opravdu každý den, a k tomu přibalím nějaký ten brumík nebo tyčinky pro děti. Navíc dopoledne rychlé cukry tolik nevadí a děti je potřebují, takže jsem ráda, že sní alespoň něco a má energii na učení i zlobení… Zdravou a vyváženou stravu pak doháníme po večerech a v čase, kdy jsme spolu.
Christel: Nejradši mám jablíčka s brumíkem a jiné ovoce.
Markéta:Snažím se taky doma péci, aby neměla pořád jen kupované, takže to neodbývám, jenom chci říci, že do chystání svačinek do krabičky jsem šla s nějakou představou a musela jsem ustoupit. (smích)
* A mimochodem, od svačin pojďme rovnou ke škole. Jak ji Christel zvládá? Předvádí se ráda, strhává na sebe pozornost, nebo je spíš klidný, studijní typ?
Markéta: Nikdy jsem ve třídě nebyla při vyučování, takže nemůžu soudit, skoro bych ale řekla, že má zdravou kombinaci obojího. Škola jí jde výborně, má dobrý prospěch… Celoročně. Přinesla třeba za celý rok jen jednu dvojku…
Christel:Mami, dostala jsem tři dvojky.
Markéta: No tak to vidíš, tři dvojky, ale jinak diktáty i matematika jí jdou, zatím, výborně… Úkoly si dělá svědomitě, ale zároveň není žádný šprt. Má svoji partičku, se kterou dokáže řádit, šéfovat jí a ve které se dokáže perfektně prosadit. Přitom ale vím, že není uzurpátor. To ne.
Christel:A nejradši ze všeho čtu. Zkoušela jsem třeba číst Babičku od Boženy Němcové, ale tam byla slova, kterými už dneska nikdo nemluví, takže jsem jí moc nerozuměla. Tak si ji přečtu, až budu větší…
* Jak jste vybírali školu, kam Christel chodí?
Markéta: Rozhodli jsme se tak, abychom byli všichni spokojení. Chtěli jsme logicky, aby škola, kam Lilly nastoupí, měla dobré reference, ale nechtěla jsem žádné výběrové ústavy. Protože si myslím, že pro děti v tomto věku ani není dobré, aby se mezi sebou kastovaly. Upřímně řečeno jsme hledali i školu v blízkosti bydliště, aby se ze mě nestala taxikářka. Nakonec vše bylo usnadněné i tím, že ze školky přecházela na školu s dalšími třemi holčičkami – svými nejlepšími kamarádkami, proto bylo skoro jasné, že jsme se rozhodli pro ni. S jejich rodiči jsme se na výběru také šťastně shodli. Měli jsme na výběr ze dvou škol a nakonec to dopadlo takhle a jsme moc spokojení.
* Jak ti utekly roky, než nastoupila do školy? Máš pocit, že ti proklouzly mezi prsty a z Christel je dnes už velká slečna?
Markéta:Mně to utíká hrozně rychle, ale tak to asi vnímá každá máma. Bála jsem se, že budu plakat a prožívat nástup do školy, ale paradoxně mě mnohem víc zasáhla doba, kdy Lilly nastoupila do školky. Ten první den mě opravdu sebral. Byla jsem s ní do čtyř a půl roku skoro každý den a najednou přišla školka, a tím pádem konec našeho společného režimu. Když pak šla loni poprvé s aktovkou, byla jsem samozřejmě taky celá naměkko. S pocitem, že dalších x let bude chodit do školy už každý den… Nicméně když zavřu oči a proberu si ty uplynulé roky, první slovíčka, výlety, první krok, plavání, je toho opravdu hodně, ale stejně ji vnímám pořád jako miminko, které potřebuje péči, a z ní je přitom už velká samostatná slečna.
* Můžu tě uklidnit, to budeš mít celý život.
Markéta:Že, jí bude třicet a já na ni budu myslet jako na malou holčičku…
* Co práce? Přece jenom, Christel je už větší, můžeš přijímat víc nabídek…
Markéta:Přiměřeně. Podobně jako s výběrem školy. Chci, abychom byli všichni spokojení. Mám svoje povolání ráda. Moc. Ale nedokážu si představit, že by moje kariéra rostla na úkor toho, že bych nebyla doma. S malou, s rodinou. Vždycky je dobré si v práci „odpočinout“. Zkrátka mozek nechat v činnosti, abych se doma nezbláznila. Vím však, že jako upracovaná maminka, ale ani jen jako maminka v domácnosti, bych nebyla nic platná. Takže pracuju tak, abychom stihli dělat všechny školní povinnosti a abych zvládala i ty své. Je ale fakt, že teď, když je Christel větší, můžu se spolehnout na to, že si už některé věci sama připraví nebo udělá úkoly. Pořád se to zkrátka posouvá – s batoletem to bylo jinak, a až bude patnáctiletá, budeme řešit zase jiné starosti.
* Ale stejně, jak to máš s hlídáním, když třeba natáčíš nebo hraješ dlouho do noci a manžel (fotograf David Kraus) taky nemůže?
Markéta: Moje maminka mi hodně pomáhá, ale nechtěla jsem ji vytěžovat na plný úvazek. Myslím si, že babička má být rozmazlovací a hlídat příležitostně, nikoli pravidelně, protože má svůj život. Moje maminka mi hlídá ráda, a když má práci nebo svůj program, „adoptovali“ jsme si druhou babičku. Paní Janu, která má dceru Blanku, s níž se střídají, a pokud je potřeba, s hlídáním mi vždycky rády pomohou. Lilly je bere jako součást rodiny, a tak jsem to taky chtěla. Aby se u toho nejdražšího, co mám, nestřídaly cizí chůvy, aby měla odmalička jen „tetu“ nebo „babičku“ navíc. A vyšlo nám to skvěle. Nicméně je fakt, že to bylo obrovské štěstí.
Pokračování >>>
Článek vyšel v časopisu Maminka 9/2013