[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nějaký dobrák na mě prsknul bacily a já v pondělí ráno zjistila, že to na odchod do práce opravdu nevypadá. Krk mám zahleněný a kašlu. Nakonec vděčně zalézám zpět do postele a posílám do práce SMS, že je mi zle a že bohužel nedorazím. O hodinu později vylézám z postele a chystám se vyrazit k lékařce, abych si poslechla, co všechno si na nachlazení vlastně nemůžu vzít.
Paní doktorka mi bohužel opravdu řekla více toho, co nesmím. Navíc mi chce rovnou napsat neschopenku až do konce roku, to znamená na tři týdny i přes svátky. Prý bych měla odpočívat. Jak bych ráda! Jenže jsme zrovna uprostřed stěhování do nového, takže ani nevím, kterou adresu napsat na neschopenku. A z výplaty by mi taky moc nezbylo…
Takže nakonec volím verzi bez neschopenky s tím, že si vyberu zbytek dovolené. Doma si dělám Priessnitzův zábal krku a doufám, že to pomůže. Celé dva dny prakticky proležím, jsem utahaná jako kotě a nemůžu se zbavit teploty ani kašle. Je neuvěřitelné, jak si člověk zvykne na paralen a ostatní vynálezy farmakologického průmyslu, které nám usnadňují nemoc. Bez nich je to opravdu „chuťovka“.
Třetí den už mi začíná být trochu lépe, ale žádná sláva to není. Bohužel už nemám další dovolenou k čerpání, takže musím přežít další dva dny v práci. Naštěstí je tam klid, a tak odcházím dřív a zvládám to celkem dobře. Víkend sice ještě prokašlu, hlavně v noci, ale snad už moje imunita nad nemocí vítězí.
Přicházejí Vánoce. Všude kolem znějí koledy a jsou vystavené vánoční stromečky spolu s příšerně kýčovitými Santa Clausy ve výlohách. Všude jsou mraky lidí a žádný kyslík. To je přesně něco pro mě – z přeplněných obchodních center plných lidí se mi dělá fyzicky špatně. A to ještě nemám vánoční dárky, napekla jsem sotva tři druhy cukroví, o úklidu ani nemluvě.
Do Vánoc zbývá týden a já začínám být lehce nervózní, jak vše stihnu. A aby ty svátky byly ještě veselejší, dozvídám se, že 29. 12. ráno předáváme byt novému nájemci a do té doby musíme být přestěhovaní do nového… Takže se budeme opravdu stěhovat přes Vánoce. A to ještě nemáme v novém ani položenou podlahu.
Co jsem komu udělala? Svátky klidu a míru si představuji trochu jinak. Narychlo tedy místo nakupování dárků pokládáme podlahu. Jediné, co jsme zvládli koupit, jsou ingredience na salát a stromek.
Vánoce se kvapem blíží a já stále nemám prakticky žádné dárky. A do toho to stěhování. Tomu říkám ideální program na svátky. Ještě absolvujeme kontrolu a ultrazvuk. Dnes už bychom se mohli dozvědět, co je to naše pídě zač. Tedy pokud bude spolupracovat a nebude se k nám točit zády jako posledně.
Pořád nějak podvědomě cítím, že to bude holčička, ale nahlodává mě pár lidí, kteří tvrdí, že to bude chlapeček. Podle testů je vše v pořádku, tak teď už jen kouknout na ultrazvuk. Pan doktor pečlivě měří nejrůznější rozměry – délku stehenní kosti, obvod hlavičky, obvod hrudníku. Vše vypadá dobře. Dítko nám krásně prospívá a dokonce je i vidět, jak si cucá prsty a otvírá pusinku, jako by nám něco povídalo.
Pan doktor ho chvíli zkoumá, naštěstí to stihl, ještě než se opět otočilo zády. Ruku do ohně by za to nedal, ale na devadesát procent je to holčička. Uvidíme, aby to ještě nebyl jen dobře utajený chlapeček.
Po kontrole už následuje maraton – dokoupit dárky, zabalit, ustrojit stromeček, udělat výzdobu, připravit bramborový salát, začít balit nepotřebné věci do krabic a přepravek na stěhování. Mám pocit, že nemůžu nic stihnout. Jak to ty maminky zvládají i s dětmi? Štědrý den jsme nakonec zvládli celkem obstojně a po něm nastal stěhovací chaos.
Nikdy bych nevěřila, kolik věcí se nám do našeho malinkého bytu vešlo. Vánoce jsem strávila s rejžákem v ruce na všech čtyřech na střídačku s přehrabováním se v hromadě krabic. Představa, že bychom se stěhovali ještě později, až budu mít větší pupík, mi přijde naprosto nereálná. Už takhle to byl šílený záhul.
Mám pocit, že začínám občas cítit první lehounké pohyby – hlavně ve chvílích, kdy se mi píďa snaží říct, abych už přestala uklízet a šla si odpočinout. Asi si chudáček musí říkat, že maminka je nejspíš šílený workoholik, když se ani na chvíli nezastaví. Taky začínám uvažovat o tom, že druhé patro bez výtahu bude s dítětem slušný trénink na kondičku. Alespoň zůstanu ve formě.
Po stěhovacím šílenství si jdu zase „odpočinout“ do práce. Po těch deseti dnech mimo kancelář zjišťuji, že mi práce asi chybět nebude. Lidé ano, práce ne. Hodinová cesta do zaměstnání je čím dál náročnější, nehledě na to, že sednout si v MHD je nemožný úkol. Všichni „spí“, koukají z okna, čtou si, ale rozhodně se nikdo nežene, aby mě pustil sednout. A zdravá drzost, abych někoho zvedla, mi chybí. Třeba se to časem naučím.
Konečně jsem po delší době zase zdravá, a tak se můžu začít trochu víc hýbat a cvičit. Už mě z toho lenošení začala bolet záda. Zároveň se mi kondička bude hodit v Alpách – za tři týdny vyrážíme, a tak se potřebuji trochu rozhýbat.
Bála jsem se, že se nevejdu do zimního oblečení na hory, ale celkem mě překvapilo, že se do svého termotrika pořízeného v dětském oddělení vejdu i s pupíkem, stejně tak do mikiny velikosti XS. Horší už je to s oteplováky, které jsem taktéž pořizovala v dětském – mají příliš úzký pas, a tak budu muset vymyslet, jak do nich našít těhotenský klín na bříško. To bude módní výstřelek.
V práci se všichni pozastavují nad tím, kde jsem tak najednou vzala tak velký pupík – před Vánocemi nebylo skoro nic poznat, ale teď už to přehlédnout nejde. Se smíchem vždy dodávám, že jsem to jen přehnala s cukrovím…
Začínám procházet nabídky a recenze předporodních kurzů. Na internetu se sice člověk dozví ledacos, ale myslím, že by to ke klidu duše pomohlo nejen mně, ale i manželovi, abychom si pak při porodu nepřipadali oba jako úplní sloni v porcelánu.
Kope! Na přelomu 18. a 19. týdne přišel naprosto nezpochybnitelný štouchanec do břicha. Martin mi položil ruku na pupík a dokonce cítil, jak ho píďa šťouchlo. I když je to stále naprosto neuvěřitelný pocit, že v sobě nosím malé děťátko, přece jen už je to reálnější. Už se nemůžu dočkat na další ultrazvuk příští týden!
Zároveň řeším problém s neutuchající žízní. I když piju hektolitry vody, žízeň neuhasím. Připadám si jako průtokový ohřívač vody. Našla jsem si seznam výbavičky, co koupit do začátku a co je zbytečné a zjišťuji, že moje averze vůči nákupům se zvětšuje. A to jsem ještě ani pořádně nezačala. Každopádně internetový obchod to jistí, objednám vše naráz a nechám si to dovézt až domů.
Čeká nás další kontrola. Zatím jsem přibrala asi 2,5 kg, ale poslední 1,5 kg snad během týdne. Těšíme se na ultrazvuk, jestli nám píďa zase zamává nebo ukáže, jak otvírá pusinku a něco si povídá, případně cucá palec. Na obrazovce se ukazuje, že už se na monitor nevejde celá, jak vyrostla.
Martin má občas problém poznat, co na obrazovce zrovna je, protože se tam míhají všechny končetiny na přeskáčku, a občas vykoukne hlava nebo prdelka… Vše vypadá v pořádku, jsme zdraví. Za měsíc nás při kontrole čeká glukózový test nalačno. Na to se opravdu netěším.
Začínáme se chystat na hory a já zjišťuji, že se do lyžařských kalhot nevejdu ani omylem. Leda že bych chodila s rozepnutým zipem… Takže přichází ke slovu šicí stroj a z lyžařských kalhot jsou rázem těhotenské lyžařské kalhoty s všitým fleecovým klínkem místo poklopce. Jsem zvědavá, co na takovou módu řeknou v Alpách, kde si všichni potrpí na nejnovější lyžařské modely. Mimčo začíná slušně nacvičovat kopání. Teď už to opravdu není jen něžné šťouchání.
Je to tady, balíme a jedeme do Alp. Cestu do Itálie jsme přežili v relativní pohodě. Ani mi po cestě nebylo špatně, větší únava se taky nedostavila. Jsem zvědavá, co na horský vzduch řekne píďa. A hlavně, jestli lyže vezu zbytečně a místo zdolávání svahu na sjezdovkách budu jen chodit na procházky. No uvidíme.
Sněhu máme habaděj, podmínky perfektní a sjezdovky zejí prázdnotou, takže jsem celkem klidná. Nemusím se bát jako v Čechách na přeplněných sjezdovkách, že mě někdo srazí. Nadešel první den lyžování. Už se nemůžu dočkat a píďa asi taky ne, protože na čerstvém vzduchu ožila a zřejmě si před nástupem na sjezdovku střihla menší rozcvičku.
Je znát, že jsem zvyklá hodně sportovat, s malou lyžujeme jedna báseň, cítím se na vzduchu skvěle a i pohyb mi dělá dobře. Je pravda, že když si jdeme dát čaj do chaty na sjezdovce, budí moje „těhotenské“ lyžařské kalhoty velkou pozornost. Myslím, že něco takového tam asi nevídají každý den. Často s píďou odpočívám, aby toho na ni nebylo moc, ale zdá se, že to bude sportovkyně po nás.
Původně jsem se bála, abych neupadla na lyžích, ale ukázalo se, že moje obavy byly zbytečné. Nakonec zafungoval zákon schválnosti, a i když jsem na lyžích byla v bezpečí, kecla jsem si na zadek v restauraci na mokré dlažbě. Trochu mě to vystrašilo, ale naštěstí je vše v pořádku. Malá v břiše vesele řádí a já relaxuju. Vůbec se mi nechce zpátky do Prahy. Je tu tak krásně, jako v zasněžené pohádce. Čerstvý vzduch a klid, ideální balzám na duši.
Čeká mě návrat do práce a začíná mě pěkně pálit v krku. Ach jo, to tu dlouho nebylo. Návrat do smogu mi asi moc nepomohl. V práci jsem přežila jeden infarktový den, klasický přelom měsíce.
Druhý den už jsem ale sotva lezla a zůstala doma. Krk mám oteklý, že nemůžu polykat, proto jdu k doktorce. Pro jistotu si nechávám udělat CRP test, abychom zjistili, jestli se jedná o virózu nebo zda budou potřeba antibiotika. Naštěstí test vychází negativní, tak mě čeká jen čaj s medem a citronem, Priessnitzův obklad, kloktadlo, klid a teplo.
V noci nemůžu spát kvůli záchvatům dávivého kašle. A kvůli rýmě ani nemám chuť jíst, i když vím, že bych měla dbát na vyváženou stravu. Bílé housky s máslem a marmeládou sice mají do vyváženosti daleko, ale je to jediné, co mi svědčí. Při sprchování si na boku nahmatám na žebru celkem velkou bulku a jsem z toho docela rozhozená. Co by to asi mohlo být? Na dotek to bolí, takže další den zase utíkám k doktorovi.
K mému úžasu se jedná o zvětšenou uzlinu, nejspíš kvůli probíhající viróze. Ani jsem netušila, že zrovna na takovém místě nějaké uzliny mám. Bulka by měla do 4 dnů zmizet. Celodenní nudu zabíjím tím, že brouzdám po internetu a přemýšlím, co vše musím ještě nakoupit pro dítě. Nakonec dělám velkou objednávku.
Když mi zásilka dojde, soused mi dokonce galantně celý balík vynese až do druhého patra. Gentlemani ještě nevymřeli! Jsem z těch všech věciček nadšená a naměkko. Mlátí se mnou hormony a já se nad zásilkou rozplývám a vyprávím miminku, že už má prakticky vše připravené.
Zpátky ke strojům! Jsem zpět v práci. Sice ještě nejsem úplně fit, ale kolegyně má dovolenou, a tak musím zaskočit. Naštěstí je v práci celkem klid, takže se můžu šetřit a přesčasy mi nehrozí. Malá je čím dál živější, kope jako o závod. Občas je to vidět i pouhým okem, jak se mi celé břicho otřese nebo vyklene, když se do toho opře. Někdy se natlačí na jednu stranu, takže mám úplně šišatý pupík.
Dokonce přes kůži cítím, kde zrovna je. Píďa je natolik aktivní, že je ta intenzita občas až nepříjemná. Ale jsem ráda, že o ní vím. Často ji hladím a vyprávím jí. Martin jí každý den povídá a pouští ukolébavku na dobrou noc. Pořád mi pupík hladí a pusinkuje.
Kromě nadýmání mě netrápí snad žádné těhotenské obtíže. Někdy mám pocit, že mě nadýmá snad i čaj. Otoky, křečové žíly nebo pálení žáhy se mi naštěstí vyhýbá.
Po prostudování mnoha článků na internetu se začínám zajímat o „hypnoporod“. Název zní sice trochu šarlatánsky, ale podstata se mi moc líbí – že je vlastně všechno v hlavě a psychická pohoda ovlivňuje i vnímání bolesti a veškeré procesy v těle při porodu.
Objednávám si tedy knížku o hypnoporodu a začínám přemýšlet o tom, jestli i já bych byla schopná relaxačních technik, které by mi při porodu mohly pomoci. Kdo by nechtěl pohodový a bezbolestný porod, že? Na konci týdne se vydávám na kontrolu na neurologii – kvůli oftalmickým migrénám, na které trpím už od puberty.
Od začátku těhotenství se mi však záchvaty naštěstí vyhýbají, zřejmě kvůli hormonálním změnám. Podle kontroly je vše o. k. a paní doktorka i sestřička mi dělají velikou radost – rozplývají se nad mým bříškem a říkají, jak vypadám dobře a jak mi to moc sluší. To se krásně poslouchá! Tento týden mi to řeklo už víc lidí, asi na tom něco bude, že mi těhotenství začíná konečně svědčit.
Ležím si na sedačce u televize, relaxuju, a když se zvednu, abych si odskočila, překvapí mě dost nepříjemný pocit v břiše, které mám tvrdé jako kámen. Za čtyři dny jdu na kontrolu, tak se na to raději zeptám. Po nějaké době to naštěstí povolilo a už se to neopakovalo. Ale červíček pochybnosti hlodá…
Nadešel den kontroly a tím pádem i čas na glukózový test. Ráno pěkně nalačno bez pití napochoduji k lékaři a doufám, že to budu mít rychle za sebou. Společnost mi tentokrát dělá maminka a já jsem za to moc ráda. Kupodivu zvládám ráno bez jídla celkem dobře.
První odběr taky probíhá bez problému, ačkoli s jehlami mívám běžně problém. Jsem sama na sebe hrdá, jak dobře jsem to zvládla. Následně dostávám hrnek s glukózovým roztokem, který musím vypít do pěti minut. Kupodivu to není nijak špatné, jen strašně sladké. Další hodina uteče celkem rychle a čeká mě další odběr. Ten už je trochu náročnější, mám nízký tlak, ale dá se to přežít. Následně mě v mezičase čeká kontrola u lékaře a ultrazvuk. Vše je v pořádku, tvrdnutím břicha se nemusím nervovat.
Na monitoru ultrazvuku nám píďa zase něco povídá – otvírá pusinku a pomlaskává si. Maminka je dojatá a je přesvědčená, že máme to nejkrásnější miminko ze všech. Píďa už váží 590 g, roste jako z vody. Pak už mě čeká ještě poslední odběr. Dlouhou dobu teď nechci jehly ani vidět. Doma na mne padá vlčí hlad, ruce se mi třesou, jak mi klesla hladina cukru v krvi. Po jídle vyčerpáním usínám na pohovce, nějak mě ten dnešek zmohl.
Druhý den mi v práci zvoní mobil – hodnoty z třetího odběru jsou lehce zvýšené, takže mě čeká cesta na diabetologii. Sestra mě objednává za dva týdny na kontrolu a do té doby mám omezit cukry. „Do háje, to jsem asi včera neměla k večeři dělat jablka v županu a palačinky,“ bleskne mi hlavou, až se zastydím.
Hledám na internetu informace o těhotenské cukrovce a dietě a jde mi z toho hlava kolem. Nějak se necítím na rizikovou skupinu – nadváhou netrpím, dlouhodobě sportuji, v rodině nikdo cukrovku nemá. Ani váhový přírůstek nemám velký – jsem dokonce lehce pod průměrem, a malá je velikostně v normě.
Probírám se informacemi o dietě a po dlouhé době na mě padá splín. Mám pocit, že veškeré mé stravovací návyky byly špatné. Dokonce i „zdravé“ ovesné vločky s banánem, které snídám, jsou v tomto případě nevhodné. Cítím se jako zpráskaný pes. Mám pocit, že jídlo je můj nepřítel a nějak nevím, co teď můžu a co nemůžu sníst, abych malé neublížila. Představa, že si veškeré jídlo musím vážit a počítat sacharidy podle tabulky, mě deprimuje.
Po cestě domů nakupuji pár „neškodných“ potravin. Martin to chudák částečně odnese se mnou. Doma trávím nad tabulkami a kalkulačkou snad věčnost. Poskládat si jídlo na celý další den do krabiček a správně odvážit a namixovat dá docela práci. Navíc zjišťuji, že doma nemám prakticky nic z toho, co teď můžu jíst, kromě ledového salátu a citronu. Když vlezu do spíže, všude na mě číhají hromady tyčinek, piškotů, sušenek a jiných sladkých pochutin.
Martin sice rázně prohlásil, že to vyhodíme, aby mě to netrápilo, ale takovou škodu bych nepřekousla. Nakonec mě dokonce pochválil, jak to statečně nesu – no, nevím, jestli jsem statečná, sama sobě tak nepřipadám, ale rozhodně mě to potěšilo a povzbudilo.
Počáteční začátečnické nadšení, že dietu zvládnu levou zadní, střídá splín a pesimismus. Čekala jsem, že to psychicky budu snášet líp. Na sladké normálně zatížená nejsem, ale deprimuje mě spíš fakt, že se nemůžu najíst ve chvíli, kdy chci a nemůžu si dát to, na co mám zrovna chuť. Vadí mi, že musím jíst pouze v danou hodinu a že co nemám navážené, to pro mě neexistuje. Navíc mám neustále hlad, motá se mi hlava a je mi slabo. To by asi výsledkem být nemělo.
Konečně mi dorazila knížka o technice hypnoporodu. Knížka mě nabíjí a uklidňuje. Snad i já zvládnu relaxační techniky, které nám z příchodu nového člena rodiny udělají nezapomenutelný zážitek. Samozřejmě v pozitivním slova smyslu. Občas ještě pochybuji, jestli to zvládnu a mám obavy, ale doufám, že mám ještě dost času se vše naučit. V práci už mi zbývá jen pár týdnů a pak budu snad mít dostatek času a prostoru se soustředit jen na sebe, píďu a přípravu na porod.
Začínám mít v práci problém najít nějakou polohu, ve které bych pohodlně vydržela celý den. Neustále poposedám a kroutím se. Výsledek? Pohodlná pozice nenalezena. Podobný problém už řeším i přes noc v posteli, bolí mě totiž kyčle.
Ráno se většinou jen těžce hrabu z postele. Každý den poctivě mažu pupík ráno a večer, abych neměla strie. Zatím se daří, nemám jedinou trhlinku. Nadchází den první návštěvy na diabetologii. Nejdřív mi sestřička opět nabírá krev a váží mě. Pak si mě bere do parády mladá paní doktorka, která mi pečlivě vysvětluje zásady diety a dává mi několik tabulek a letáčků. Mimo jiné se taky dozvídám, že kdybych měla jedinou hodnotu po OGTT (orální glukózový toleranční test) o pouhou desetinu nižší, nikam by mě neposílali. Tomu říkám pech. Dostala jsem glukometr a tabulku na zapisování výsledků měření.
Zaplatila jsem zálohu za předporodní kurz hypnoporodu, kam jdeme už příští víkend. Už se nemůžu dočkat a jsem zvědavá, co nás tam čeká. Tajně doufám, že mi to přinese další porci uklidnění a jistoty, že vše zvládnu. Začínám taky uvažovat o tom, kdo mě kromě manžela bude doprovázet k porodu a bude mi pomáhat.
Porodní asistentka, se kterou jsem se chtěla domluvit, bohužel v porodnici skončila. Přemýšlím tedy o někom mimo, abych se u porodu nesetkala s někým „úplně cizím“ poprvé, přece jen jde o velice osobní a intimní záležitost – tedy alespoň pro mě.
V noci se pravidelně budím kolem třetí hodiny. Nejdřív mám za to, že je to kvůli divokým snům, které mě poslední dobou pronásledují, a kvůli křečím v lýtku. Zároveň to připisuji tomu, že mi píďa čím dál víc tlačí na močový měchýř, a tak se pokaždé projdu na záchod a zase zalezu pod peřinu.
Později si uvědomuji, že to, co mě ve skutečnosti budí, je tvrdnoucí břicho a nepříjemně svíravé pocity. Aha! Teď už to dává větší smysl. Sice jsem začala pít minerálku, abych měla více hořčíku, ale noční probouzení neustává. Přitom přes den ani ťuk. Mrzutě pokračuji v dietě a měření hladiny cukru v krvi. Na jídlo už si pomalu zvykám, ale v měření ještě nemám cvik. Občas se musím perem píchnout do prstu i 6x, než se mi podaří odebrat kvalitní vzorek. Asi nemusím dodávat, že pro člověka s fobií z jehel to není ideální na psychiku.
Pozitivní je, že nemám problém se držet v daných hodnotách. Další z těhotenských obtíží se přihlásila – bolí mě záda v kříži. Pekelně. Když došlápnu na pravou nohu, vystřeluje bolest od zad až do nohy. Nejsem schopná najít polohu, která by mi ulevila, a tak chodím jako stará babka. Nedá se nic dělat, už tahám na břiše slušný vak navíc a tělo si s tím neumí poradit.
Zatím mám nahoře pět kilo a docela mi to stačí – to je vlastně celých 10 % mé váhy nahoře. Na druhou stranu – po období mastné pleti s pupínky, kdy bych strčila hravě do kapsy kdejakého pubertálního výrostka, a následném období suché kůže s šupinkami, konečně vypadám trochu k světu.
Malá asi přestává mít v pupíku místo a pohyby jsou čím dál intenzivnější. Navíc mám pocit, že je dost nespavec, prakticky pořád je v pohybu. Asi budeme mít velmi akční dítko. Když si položím ruku na pupík, začínám rozlišovat dokonce obrysy patičky, když mě šťouchne. Občas se chvilku přetlačujeme, jako kdyby se chtěla tulit. Mnohdy mám pocit, že na hlazení a dotyky krásně reaguje.
O víkendu jsme byli s Martinem společně na předporodním kurzu hypnoporodu. Byla jsem hrozně nedočkavá a zvědavá, jak to bude probíhat a co všechno se dozvíme. A musím s nadšením říct, že to bylo skvělé! Kurz předčil veškerá má očekávání. Bála jsem se, že se Martin bude nudit, ale zbytečně. Užili jsme si dva dny plné relaxace, inspirace, uklidňující a posilující atmosféry.
Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o procesech v ženském těle, o porodu, o výhodách i rizicích jednotlivých procedur či postupů, se kterými se můžeme setkat. Je opravdu fascinující, co ženské tělo dokáže. Celý proces zrození je prostě zázrak přírody. Dokud jsem nevěděla dopodrobna, co všechno se při porodu děje a jak je tělo pro něj uzpůsobené, nikdy mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet. Pouštěli jsme si videa porodů, při kterých byly maminky klidné a soustředily se jen na své tělo a svůj instinkt.
To bylo najednou úplně jiné kafe, než to, čím je člověk krmený odmalička v každém druhém filmu, kde rodička křičí bolestí, leží pod ostrým světlem naprosto bezmocná, vystresovaná a vyčerpaná. Najednou tu byl obraz porodu jako intimního klidného zážitku. Maminka působila naprosto vyrovnaně. Navíc nás lektorka naučila, jak věřit svému tělu, jak se uvolnit a relaxovat, jak se zbavit strachu. Vždyť co víc může nastávající mamince pomoci, než klid a uvolnění namísto strachu a paniky?
Asi bych nevěřila, že je to možné, ale já se teď na porod opravdu těším jako na ten nejintimnější a nejhlubší zážitek, na jehož konci nás čeká naše malá holčička. Okolí si nejspíš musí myslet, že jsem se zbláznila, nebo že se mi splašily hormony, když se jakožto prvorodička na porod těším a opravdu necítím žádný strach. Jen štěstí a vyrovnanost. A víte co? Ten pocit je jako droga, vážně si těhotenství užívám! Navíc cítím, že mám v Martinovi úžasnou oporu, i on se na naši malou moc těší a vím, že se můžu spolehnout na to, že nás ochrání, a že si ten zázrak užijeme oba, jako tým.
Máme před sebou další kontroly u lékaře – nejdřív diabetologii a následně ultrazvuk a poradnu. Na diabetologii jsou z mých výsledků nadšení – hodnoty mám jako z učebnice. Test na „dlouhý cukr“ mi vyšel jako úplně zdravému člověku. No prosím, ono to s tou cukrovkou nebude tak horké, však mi to bylo divné od začátku. Na ultrazvuk se píďa už prakticky nevejde na obrazovku. Polohu má stejně jako minule hlavičkou dolů, tak uvidíme, jestli se ještě nebude otáčet. Pan doktor nám konečně na 100 % ručí za holčičku.