[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Po poledni začínám cítit už celkem známé pocity v podbřišku. Snažím se odpočívat, spát a číst si knížku… Odpoledne přichází Martin domů z práce a já mu oznamuji, že dnes možná pojedeme do porodnice. Vlny (hypnoporodní termín pro kontrakce) jsou přece jen o něco naléhavější, poprvé začínám mít potřebu je vydýchávat.
Píšu mé porodní asistentce, aby byla připravena na vše, a mezitím si napustím vanu. Pocity při každé vlně se teď mění – rozlévají se až do beder. Teplá voda je příjemná a uvolňující, je mnohem příjemnější a snazší prodýchat je a relaxovat. Po nějaké době mi začíná být teplá voda nepříjemná, s každou vlnou mne polévá horko a zvedá se mi žaludek. Je na čase zavolat Katku.
Mezitím probouzím Martina, který chystá věci do porodnice ke dveřím, abychom nic nezapomněli, a já si zatím hledám pohodlnou polohu. Nakonec si klekám na zem a horní polovinou těla si lehám na pohovku – v téhle pozici necítím tolik záda a dokážu se uvolnit. Katka po příjezdu kontroluje dopplerem tep miminka, abychom věděli, jak se mu daří. Taky kontroluje čáru, která se objeví v rýze nad hýžděmi a ukazuje míru otevření.
Martin mi pomáhá hledat nejrůznější polohy, které mi budou příjemné a pohodlné a přitom mi v mezičase masíruje záda. Při kontrakci nesnesu, aby se mne někdo dotýkal, a tak se soustředím jen na svůj dech a své tělo. Vůbec nevnímám čas. Po nějaké době Katka navrhuje, že bychom mohli pomalu vyrazit do porodnice. Cítím se klidně a vyrovnaně. Zavírám oči a odpoutávám se od okolí, cestu vůbec nevnímám.
Jsou tři hodiny ráno. Lékař na příjmu vtipkuje a vítá nás slovy: „Tak copak vás k nám přivádí?“ Místo odpovědi prodýchávám další kontrakci. Předáváme sepsaná porodní přání. Později se dozvídám, že jsem při příjmu byla otevřená na 9 cm a lékař čekal, že porodím během chviličky. Protože mi ještě nepraskla voda, personál mi nabízí dirupci. Beru si čas na rozmyšlenou s tím, že zatím počkáme a zkusíme jiné techniky.
Měníme často polohu a při kontrakci si vždy trochu přitlačím, aby vak praskl. Bohužel dcerka se zbavit vody nechce, a tak po dvou hodinách požádám o dirupci vaku blan. Ale malé se pořád moc nechce, i když už cítím tlak na konečník. Katka zjišťuje, že mám extrémně pevné pánevní dno a hodně zbytnělé pánevní svaly – proto malé sestup trvá déle, než jsme čekali. Zřejmě to bude následek několika let usilovného cvičení a dřepování s 90kg činkou :-)
Loučím se s představou toho, že finální fázi porodu pouze prodýchám – malá by sama bez pomoci pánevním dnem neprošla, je příliš pevné a úzké. Začínám tedy při každé kontrakci tlačit. Píďu kontrolujeme na monitoru, vede se jí ukázkově. Martin mě podporuje, říká, jak mi to jde skvěle, a to mi dodává sílu.
Ani na chvíli mě nenapadá myšlenka na nějaké tišicí prostředky nebo jiný medicínský zásah – vše je tak dokonale přirozené, že by to akorát všechno zkazilo. Katka mi říká, že píďa bude hodně vlasatá – už vidí vlásky. To mi dodává další sílu, už brzy budu držet naši holčičku v náručí. Nemocniční porodní asistentka mi pomáhá masírováním a napínáním hráze a ujišťuje mě, že se nemusím bát, že se nechystá k nástřihu, protože ví, že si ho nepřeji. Komunikace probíhá skvěle.
Všichni mě podporují a chválí, vnímám to jako ohromnou pomoc. Když začínám být už dost unavená, dává mi Katka jeden bonbon hroznového cukru a dává mi čichnout k vonným olejům na podporu kontrakcí. Ze sousedních porodních pokojů už poněkolikáté slyším pláč nově narozených miminek a říkám si, proč už taky nedržím miminko v náručí, že už chci taky. Při další kontrakci opět tlačím a porodní asistentka mě najednou začne pobízet víc a víc – i když už kontrakce odchází. Stále mě pobízí k tlačení a mě přijde, že najednou začala spěchat. Cítím, že se snaží zachytit hlavičku, pak najednou ucítím enormní, skoro nepřirozený tlak a vzápětí první bolestivý pocit a pálení.
Porodní asistentka totiž po porodu hlavičky bohužel začne zmatkovat a spěchat, i když dítěti se daří dobře a nepočká na další kontrakci, aby vyšlo i tělíčko. Nedochází tedy k plnému rozvinutí hráze, nejsme připravené, ale ona píďu vytahuje mimo kontrakci silou. Holčička má ručičku ohnutou a přitisknutou na tvářičku, a tak kromě ramínek musí projít i ručička, což způsobí zbytečně větší poranění.
Najednou tlak povolí, cítím obrovské uvolnění a porodní asistentka mi dává na tělo malý uzlíček štěstí. Malá je naprosto klidná a pozorná. Objímám ji a cítím obrovský údiv. Kouká na mě svýma očičkama. Tak tohle stvoření mě tolikrát kopalo patičkou do žeber. Přikrýváme ji připravenou červenou osuškou a Martin se mě ptá, jestli to bude Eliška nebo Terezka. Kouknu jí do očiček a je to jasné – je to Terezka. V tu chvíli mě poprvé zavalí obrovský příliv emocí a hormonů, a já pláču dojetím.
Naše malá Terezka. Teď už je z nás rodina. Necháváme dotepat pupečník a Martin ho hrdě přestřihává. Vnímám jen a jen Terezku, vše okolo je jako v mlze. Přesto najednou cítím, že mi někdo tahá za pupečník, který vede k ještě neodloučené placentě. Mám chuť se ohradit, ať toho nechají, ale jsem příliš pohroužená do sebe a soustředím se na miminko. Spoléhám na Katku, že ohlídá, aby bylo vše, jak má.
Znovu cítím zatahání a pak najednou tlak povolí a placenta ze mě přímo vyletí. Až později se dozvídám, že za pupečník tahala mladá lékařka, která přišla po porodu. Vůbec jsem nezaregistrovala, že je v místnosti někdo nový. Katka jí sice řekla, ať za pupečník netahá, ale lékařka jí bohužel sdělila, že jestli řekne ještě slovo, vyhodí ji ze sálu.
Slyším Katku, jak říká, že budeme chtít placentu a porodní asistentka jí odpovídá, že to není problém, že nám ji schová. Začíná mi být slabo, a tak říkám Katce, že se mi motá hlava a ptám se, jestli je to normální. Mám pocit, že je něco špatně. Následkem utržení placenty jsem bohužel začala silně krvácet a následně strávila 3 dny na oddělení ARO, oddělená od Terezky. O placentu jsem taky přišla. Po rozhovoru s Katkou se dozvídám, že podle učebnic jsem to neměla přežít. Je to zázrak.
Od letoška budu narozeniny slavit společně s Terezkou… I přes to všechno mám na porod krásné vzpomínky, byl to intimní zážitek, kterým jsme s Martinem prošli společně jako tým. Prožila jsem krásný, i když v závěru velmi náročný porod, bezbolestný, až do samého konce, kdy nemocniční porodní asistentka porod uspěchala a tím přišel první nepříjemný bolestivý moment. Vše běželo krásně, jak mělo, hladce, a Apgar 10–10–10 dokazuje, že bylo vše tak, jak mělo být.
Nebýt hypnoporodních technik a přípravy, nejspíš bych neměla psychickou sílu na všechno, co přišlo po porodu. Pravděpodobně bych ani neměla tak rychle mléko pro Terezku. Sice mne mrzí, že jsem přišla o placentu i o pořádný bonding, měly jsme na sebe jen pár minut, ale byly to ty nejdůležitější minuty, kdy jsme si poprvé pohlédly do očí, a já věděla, že tohle je láska mého života.
A už pár dní po porodu jsem byla schopna myslet na další těhotenství, čímž jsem překvapila sama sebe i ostatní. Pořád mám v sobě to zklamání, ten pocit zmaru a totální bezmoci nad tím, jak zbytečné to celé bylo, a o co vše mě to připravilo. Ale soustředím se na přítomnost.
Kurz hypnoporodu ze mě udělal jinou ženu – silnou, sebevědomou, schopnou nést odpovědnost nejen za svůj porod, ale za svůj život. Porod Terezky ze mě udělal nového člověka. Sice řešíme stížnost a žádost o prošetření postupu nemocničního personálu a s Terezkou musíme chodit na terapie a cvičit – kvůli poranění, ke kterému došlo vinou toho, že ji porodní asistentka tahala silou, a proto je dcerka stále napjatá, stočená k jedné straně, nemůže spinkat a celé dny jen pláče. I přesto si nenechám vzít krásný zážitek z našeho porodu.
Radši bychom sice vše již uzavřeli, ale dokud každý místo stížnosti mávne rukou, nikdy se nic nezmění...