Vaši poslední knihu Cesta z Hrobu jste psala, když jste byla ve 4. měsíci těhotenství. Sama jste o ní poznamenala, že je buď dílem vaší nekorigované fantazie, nebo splašených hormonů. Jak to vnímáte s odstupem?
Cesta z Hrobu zůstane už navždy mou knihou nejdražší, protože jsem ji, jak jste zmínila, začala psát ve čtvrtém měsíci těhotenství, a než se má dcera narodila, psaly jsme ji vlastně spolu. Bylo v tom tak nejspíš obojí. Těžko se mi „obviňuje“, kdo může za jaký nápad, ve výsledku jsem vděčná fantazii i hormonům, že mi dopomohly ke vzniku mé čtvrté knihy, kde je zase na prvním místě humor. I když je kniha opět o neveselých věcech.
VIDEO: VŠEVĚD NA LOVU: UŽÍVÁ SI BÝT CELEBRITOU?
Zdroj: Matyáš Janíček, CNC
Dotýkáte se v ní mimo jiné i smrti. To je těžké téma pro leckterého dospělého, natož pro čtrnáctiletou hlavní hrdinku, která je s ní nepřímo konfrontovaná. Dokážete o ní mluvit před svou dcerou?
Doma se tomuto tématu nevyhýbáme, i když velmi volím slova. Anika je ještě malá na to, aby smrt plně chápala, ale setkali jsme se s ní v souvislosti s jejím dědou, mým tátou, který už zemřel. Každopádně když jí o něm vyprávím, vysvětluji, že dědovi už došel na zemi čas, ale dokud si o něm budeme vyprávět, bude s námi. Zatím se dál neptá a představuje si, že je na podobném místě, jako Petronel v pohádce Anděl Páně. Ve vysvětlování budu pokračovat, až se znovu začne ptát. Ale Cesta z Hrobu je paradoxně o životě, ne o smrti.
Vzpomenete si ještě na dobu psaní, tedy na své těhotenství?
Předtím, než jsem zjistila, že čekáme dítě, jsme se měli stěhovat do Hongkongu, zařizovala jsem tam byt a létala mezi Českem, kde jsem dokončovala projekt pro televizi, a Asií. Zjištěním, že čekáme miminko, se čas pro mě zpomalil.
První dva měsíce jsem jenom ležela, protože mi nebylo dobře. Sledovala jsem pořád dokola Arabelu a Létajícího Čestmíra a obviňovala muže, že hrozně hlasitě dýchá.
Potom jsme se přestěhovali do našeho domku za Prahu, a tam jsem si naplno začala užívat ranní jógu, psaní knihy pro seriál Ulice a potom i psaní prvních kapitol Cesty z Hrobu, vánočku s marmeládou k snídani, kterou jsem nikdy předtím nejedla, okolní lesy a procházky na Karlštejně.
Těhotenství bylo krásné. Porod nebyl bez komplikací, a musela jsem nakonec porodit císařem, což s sebou přineslo hormonální změny, se kterými se žena doslova pere. Po porodu jsem trpěla nějakou formou tzv. baby blues, kterou jsem ale za pomoci svého manžela a mámy zvládla.
Jak to, že kniha spatřila světlo světa až po více než čtyřech letech?
Protože když jsem šla po porodu psát do své pracovny, většinou jsem tam usnula. Nejspíš maminkám nemusím vysvětlovat, proč tomu tak bylo. (směje se) Taky můj mozek, který byl první měsíce zodpovědný za to, že jsem dala vedle Aniky do kočáru máslo a náhradní plínu do ledničky, upřímně nebyl připraven na to, začít pokračovat v příběhu. Na to jsem potřebovala čas. A ten čas jsem si dopřála.
Hlavním poselstvím knihy je podle vás vědomí, že „naše děti nebudou nikdy tak dospělé, aby nepotřebovaly rodiče, ale rodiče zároveň nemusí být jediným ukazatelem toho, co jejich děti dokážou“. K tomu jste dospěla jak?
Hromadily se mi v hlavě případy, kdy jsem viděla teenagery, o kterých si rodiče myslí, že už je moc nepotřebují, a věnovali se třeba novému partnerovi či práci, nebo do pozadí utlačovaným vlastním ambicím. A tak se zrodil nápad na tuto knihu, kde Luiza, které je čtrnáct let, a která se už sama oblékne, dojde do školy, nakoupí a uvaří, se učí chodit ve své vlastní existenci. Zdaleka nemá jasno v tom, co je dobře nebo špatně, co z ní bude, kam jde, co by ráda a proč ji něco štve. Mám pocit, že rozcestí, na které došla, je pro ni a její další život to nejdůležitější. A neměla by na to být sama.
„Jsem taková česká kopie Moniky z Přátel, což mi to stíhání věcí dost komplikuje…“
Nakolik vás zaměstnává péče o Aniku a co jste si s jejím narozením uvědomila?
Anice patří největší část mého času, mám velké štěstí, že práce pro televizi a taky psaní knih mi dává flexibilitu a svobodu, proto si mohu dovolit vyzvednout malou ze školky a mít na ni čas, ale taky se nepřestat věnovat práci, která mě baví.
A co jsem si uvědomila? Jednou jsem do tašky na procházku zapomněla přihodit sváču a měla jsem s sebou jenom vodu: „Aniko, hlad je převlečená žízeň,“ snažila jsem se prodloužit procházku. Za pár dnů jsem seděla na gauči a postěžovala si, že na mě padla nějaká únava a ta malá mi před očima vyrostla jednou jedinou větou: „Mami, únava je převlečený těžký úkol.“ Takže mé největší uvědomění je fakt, že čas je to nejdražší co mám.
Jak se snažíte skloubit práci s péčí o domácnost? Pomáhá vám někdo kromě manžela?
Já jsem si nikdy nemyslela, že by byla péče o domácnost jen mou záležitostí, ale je to záležitost nás všech, kteří v domácnosti žijeme, proto pomáhá jak manžel, tak Anika, a taky moje máma, která u nás často pobývá. Musím se ale přiznat, že jsem taková česká kopie Moniky z Přátel, což mi to stíhání věcí dost komplikuje. Ví se o mně, že když mě někdo nechá delší dobu v neuklizené místnosti, je dost pravděpodobné, že ji uklidím.
Když si chcete odfrknout, co vám dělá největší potěšení?
Zajdu si na výstavu, mám ráda obrazy a design. Zajdu si na masáž, mám ráda, když vím, že hodinu po mně nebude nikdo nic chtít, jenom masérka v polovině masáže, abych se otočila. Zajdu si na dort, mám ráda marcipán. Třikrát týdně chodím cvičit do posilovny, stíhám to, protože chci být fit co nejdéle to jde, a bylo třeba začít už teď. A nedávno jsem si dala v pyžamu kafe na terase a pozorovala sýkorku na borovici, to bylo taky dobré potěšení. Než se teda ozvalo: ,Mamíííí, mně nejdou oblíknout ty punčocháky!“
Ale co si budeme vyprávět, zaseknuté punčocháče jsou potěšení, které jen tak něco nepřekoná…
Ivana Chřibková
Narodila se ve Štěpánkovicích na Opavsku. Pracovala pro opavskou charitu, v
centru pro zrakově postižené, a následně spoluzaložila dům pro drogově závislé děti. Působila jako redaktorka pro ostravská i pražská média, šéfredaktorka webových stránek televize Nova, producentka televizního magazínu nebo scenáristka pořadu Na lovu s moderátorem Ondřejem Sokolem. Je autorkou humoristických knih Suchý hadr na dně mořském, Když to tam není, tak to
tam nehledej a Kdoule, které napsala na svých cestách po světě. Pro seriál Ulice vytvořila knihu o zákulisí jejího natáčení. Dnes žije v Čechách se svým manželem a dcerou a nejraději se věnuje psaní knih a scénářů.
Dita Mrázková
28. listopadu 2024