[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Tak to teda ne! Na žádný hrad nejedu, chci na hřiště! Teď hneeeed!" Třicetiletá Alžběta je maminkou čtyřletého syna Bruna. Když nedávno v rámci rodinné rady navrhla, že by byl prima výlet na hrad, kde by se všichni mohli schovat před úmorným vedrem, rozhodující slovo neměl ani tatínek, ani babička, kterou chtěla vzít Alžběta v dobré víře s sebou.
O tom, že se nakonec půjde ve třicetistupňovém vedru na rozpálený písek na hřiště, rozhodl svými třemi rezolutními větami "Napoleon" Bruno. Přesně tak mu totiž jeho máma říká. Co naplat, že se z hřiště mazalo domů už po půl hodině. Bruno, který začal vřískat, proč není větší zima a proč ho pálí nožičky a proč nemají s sebou nanuk, nakázal babičce, aby kromě nanuku okamžitě zaběhla i pro meloun. Rozčiloval se, proč na hřišti nejsou žádné děti a proč je ten písek tak strašně horký. Když se mu Alžběta snažila s předstíraným klidem navrhnout, že ještě můžou odjet na výlet, vzal její syn písek a hodil jí ho do očí.
"To už mi ruply nervy a plácla jsem Bruna přes prsty. Nakonec jsme z hřiště odtáhli všichni jako zpráskaní psi. Nedělní odpoledne jako malované... Takhle je to ale u nás na denním pořádku. Všichni jsme z kluka poprdění, snažíme se mu vyhovět a výsledkem je, že nás má všechny omotané kolem prstu. Já pak ztrácím trpělivost a večer brečím manželovi na rameni, že jsem malého zase plácla. Přitom se mi to tak příčí...", říká Alžběta a jen těžko zakrývá slzy.
Jde jen o obyčejné "zlobení", kdy si děti zkrátka vymezují svůj prostor a jejich vzdor je tak přirozený a vlastně i nezbytný? Nebo o něco víc? O výchovnou chybu? V knižní novince Výchova panovačného dítěte stojí, že rodičovská role je vážně přetěžká věc. Na jedné straně je to výzva vychovat osobnostně sebevědomého jedince , na straně druhé působí na nás všechny, chtě nechtě, vliv sociálních sítí.
Stoupá tak pocit ohrožení nejen sebe sama, ale je ohrožen i pocit zodpovědnosti za naše děti. Někteří rodiče prošli v dětství direktivní výchovou a tak touží svému potomku dopřát to, co sami nemohli mít. Z dětství si pamatují jen příkazy a zákazy a cítí, že takhle své dítě vychovávat nechtějí. Jenže jejich výchova se zvrtne v naprostou volnost. Dětem začnou odstraňovat ze života veškeré překážky, jen aby jejich miláček nezažil pocit nouze a byl 24 hodin denně šťastný. Aby však děti (a nejen ony) mohly cítit štěstí a radost, musí pocítit i pravý opak.
Podle odborníků je tedy nezbytné nastavení hranic. To vytváří naprosto zásadní pocit bezpečí, bez kterého si dítě snaží jeho nedostatek kompenzovat tak, že začne ovládat okolní svět. Brzy začne narážet ve školce, později ve škole a kolektivu kamarádů.
Pro "vyzenovanou" mámu může být těchto 6 tipů jednoduchým návodem. Pro ostatní rodiče smrtelníky je to však mnohdy boj sama se sebou. Zůstat klidnými. Alfa a omega úspěchu. Pak se teprve můžete pustit do zklidňovacích manévrů, které dokážou přinést pomyslné ovoce.
1. Netrestat Panovačné projevy dítěte není vhodné trestat. Jednak rodič bývá i přes maximální snahu o klid záchvatem potomka emočně zasažený, jednak trest v tomto případě dítě jen zatvrdí. Mnohem efektivnější je tak projevy panovačnosti, a s ním přidružené zaručené rady či kritiku okolí, ignorovat. Dítě vidí, že s vámi nikdo a nic nehne a tím budujete svou autoritu. Pokud má rodič touhu dítě přece jen potrestat, pak je vhodné zvolit za trest přirozený důsledek vzniklé situace.
2. Použít "heslo" Nedomlouvat dítěti hodinu filozofickým vysvětlováním a mentorováním, ale mít smluvené krátký kód typu: "Stop" nebo "Ne" a to použít jako výstražný signál. Ten pomůže překlenout možný emoční záchvat. A to rodiče, i dítěte...
3. Zajistit bezpečí V případě záchvatu vzteku na veřejných místech, kdy dítko nedosáhlo toho, po čem prahlo, jej odvést na tiché, bezpečné místo, kde bude mít prostor se uklidnit. Jako rodič neslevit ze stanoveného požadavku.
4. "Umýt ručičky" Tento způsob je ideální pro malé děti. Dítěti při omývání rukou chladnou vodou v klidu vizualizovat: "Podívej, vidíš, jak ten křik plave pryč s tou vodou?"
5. Rozptýlit Přilákat dítě k jiné aktivitě je velmi efektivní. Věta "Půjdeš mi pomoci s těmi palačinkami", zní přece mnohem líp, než "Kdy už z tebe konečně bude hodné dítě?"
6. Léčit zvířátkem Mezi další spolehlivé zklidňující prvky patří například i zooterapie. Navozuje klid, větší sebekontrolu, zvyšuje sebevědomí a tlumí agresivitu (pejsek ani morčátko mi neodporují, nejsou žádný soupeř...). Pokud tedy řešíte panovačnost u dítěte, které touží třeba po křečkovi, pak určitě neváhejte.
Vše je o nastavení mantinelů, shodují se odborníci Jaké jsou panovačné děti z pohledu odborníků? A kde dělají rodiče při výchově největší chybu? Odpovídá psycholog, pedagožka a filozof.
"Dítě v batolecím věku začíná víc prosazovat svou vůli. Používá častěji zájmeno "já" (já to udělám...) Trvají-li rodiče enormně na svých příkazech (aby bylo dítě hodné a poslušné), může se vyvinout dětský negativismus, oponování rodičům, svéhlavost, někdy končící až hysterií. A právě v negativismu vidím často původ panovačného dítěte..." prof. PhDr. Václav Hošek, DrSc., vysokoškolský pedagog, psycholog se zaměřením na sportovní psychologii a odolnost
"Když se řekne panovačné dítě, vždy si představím malého človíčka, který chce, aby bylo po jeho, a to za každou cenu. Pokud se tak nestane, začne se vztekat, brečet, křičet, kopat, zkrátka zkouší, kam až může zajít. Z mého pohledu jde o dítě, kterému rodiče při výchově zapomněli nastavit hranice už v útlém věku. Splní mu vše, co si přeje, jenže dítě je pořád vzteklé, netolerantní a nepřizpůsobivé. Podobný projev chování se mi naskytl u jedné starší slečny. Rodiče se bavili na téma, v kolik hodin mají dojet pro svou dceru ke kamarádovi. Druhý den měla jít do školy a vstávat velice brzo. Otec navrhoval osmou hodinu večerní. Matka argumentovala, že dcera bude naštvaná a zlá a ať pro ni zajede raději v deset večer. "Přece nechceš, aby na tebe křičela," řekla matka svému muži. Co víc dodat?" Mgr. Iveta Neradová, ředitelka základní školy, pedagožka
"Moje zkušenost s panovačným a nezvladatelným chováním dítěte byla dost šokující. Rodiče totiž dítěti nenastavili hranice. Kolem vytouženého chlapce se tak točil svět celé rodiny. Když jsem hlouběji nahlédl do rodinné atmosféry chlapce, zjistil jsem, že matka před ním snižovala autoritu jeho otce. Jinak intelektuálně a manuálně šikovný chlapec postrádal emocionální vazby a klidné zázemí domova. Vnímal jsem, že je to větší a komplexnější problém, než se na první pohled zdálo..." doc. PhDr. Peter Rusnák, filozof, pedagog Zdroj: Výchova panovačného dítěte, vydalo nakladatelství GRADA Publishing, a.s.