[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Joo ta moje oranžová Tatra! To bylo něco, když jsem ji jako malej dostal, myslím, že k Vánocům. Stejně jako s ostatníma výraznejma hračkama jsem s ní chtěl hned první noc spát společně v postýlce, což u autíčka, vláčku nebo mončičáka takovej problém není, ale Tatrovanda byla přece jenom rozměrnější.
Můj vztah k týhle zásadní hračce má vlastně dvě roviny. Za prvé je to TA hračka! TA hračka, se kterou jsem prožil víc jak polovinu svýho dětství, než přišel Cyklotrial a Favouš. TA hračka, se kterou jsem sám převezl minimálně “půl tuny” babiččina písku, kterej stejně k ničemu nebyl, ale ona mě furt hubovala, ať jí ho nevozím po zahradě, že ho má v angreštu plno!
Ta hračka, na jejíž korbě jsem se tolikrát pustil z kopce dolů a natloukl si kokos. Jéžiši těch modřin, podlitin, rozbitejch kolen a silničních lišejů! To se nedá ani spočítat. A ten jód jak pálil!
Druhá rovina je vlastně dost zvláštní, protože tý opravdový veliký jsem se strašně bál. Jezdil jsem jako malej k babičce na chatu na Sázavu a kousek byl kamenolom. Takže nejen, že se co chvíli ozývalo houkání a následovala ohromná rána odstřelu, ale hlavně vždycky, když jsme si to mašírovali přes lom na vlak do Sázavy nad Sázavou nakupovat, vyřítila se na nás TA velká Tatra ze zatáčky s tím sípavým řevem a já měl plný lacláčky. Nic to ale nemění na tom, že vzpomínám na tu svou Tatru s láskou a myslím, že to byla jedna z nejlepších hraček, co kdy u nás vznikly. A jsem strašně rád, že se opět vyrábí. Parádně oranžová! Přesně takovou má i moje dcerka! Takže hurá do lékárny pro náplasti, obvazy a hlavně pro jód! I když, tahle nová retro Tatra je pořádně vytuněná. Prý udrží až sto kilo živý váhy, takže jen kdyby náhodou...