[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nikdy jsem nevyhledávala velký kolektiv lidí, neměla žádnou partu, v každé životní fázi jsem si našla jednu dobrou kamarádku a s většinou z nich mi přátelství vydrželo dodnes. Paradoxně jsou to ženy, které mají úplně jiný životní styl i povahu než já. Možná mě to k nim právě proto táhne, že na nich obdivuju to, co sama nemám: průbojnost, sebevědomí, schopnost nenuceně navazovat nová přátelství.
Všechno jsou to fajn ženské, ale na rozdíl ode mě mají svůj život natolik pestrý, že na rodinu, natož děti, jim nějak nezbývá čas. To já jsem se vdala na dnešní dobu brzy, už v pětadvaceti letech. Manžel je můj spolužák z vysoké školy a je to můj nejbližší člověk, i po pěti letech od svatby je mi s ním stejně hezky jako v den, kdy jsme se ve třeťáku seznámili.
Když jsem před třemi lety otěhotněla, měli jsme oba obrovskou radost a celá rodina s námi. A já, přestože bych to do sebe předtím nikdy neřekla, jsem začala trávit spoustu času tím, že jsem na internetu pročítala všechny možné mateřské weby a diskuzní fóra. Rychle jsem zjistila, že co maminka, to názor, a že některé ženy jsou schopné se virtuálně zhádat neuvěřitelným způsobem.
Ale zaujala mě jedna věc, na které se všechny diskutující vzácně shodovaly: Že se mateřství nedá „přežít“ bez podpory jiných maminek. Že zkrátka každá žena, která zůstane s dítětem nebo dětmi doma, potřebuje svou tlupu spřízněných duší, které jsou na tom stejně. Jen ty jí totiž mohou rozumět.
Četla jsem tyhle komentáře s despektem, protože celý svůj dosavadní život jsem si vystačila bez potíží sama. Kamarádky jsem nikdy nevyužívala vyloženě jako berličku nebo vrbu, spíš jako parťačky pro trávení volného času. Nechápala jsem, co je tak důležitého na tom být obklopena jinými maminkami. Budu mít přece manžela, rodinu a pár svých věrných přítelkyň!
Když se Štěpánek narodil, byla jsem tak pohlcená péčí o něj, že jsem jiné lidi kolem skoro nevnímala. Tedy kromě manžela a rodiny. Ale jinak mi nikdo nechyběl, vnější svět jsem si skoro neuvědomovala. Jenže pak skončilo šestinedělí, s ním i dovolené, které si postupně vybírali manžel i obě babičky, a já najednou zůstala s prckem sama.
Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Všechna péče byla skoro pořád na mně, čas pro sebe nulový – a především, jak malý rostl a vyžadoval víc pozornosti a zábavy, najednou mi péče o něj připadala náročnější než předtím.
Právě tehdy jsem začala postupně chápat, co je myšleno tou potřebou spřízněných duší. A jak syn roste, uvědomuju si to čím dál víc. Jenže Štěpánkovi jsou tři roky, před pár týdny začal chodit do školky – a já jsem za celou tu dobu nenašla jedinou kamarádku-maminku. Natožpak nějakou větší skupinu.
Za všechno může moje povaha, vím, že si za to můžu sama. Nedokážu se sama od sebe bavit s cizími lidmi, je to pro mě stres a utrpení. Když už někoho znám delší dobu, je to v pohodě, ale umění „nezávazné konverzace“ opravdu neovládám. S tichou závistí jsem pozorovala třeba maminky v čekárně u pediatra, které se viděly poprvé v životě a okamžitě se daly nenuceně do řeči a probraly během deseti minut tolik věcí. Já tam jen tiše seděla a celou dobu jsem přemýšlela, co bych řekla, abych se taky zapojila – a neřekla jsem samozřejmě nic.
A takhle to je všude. Navíc se to ve mně hrozně pere. Na jednu stranu bych si ráda nějaké kamarádky našla a vím, že třeba na dětském hřišti se dáte s někým do řeči raz dva. Na druhou stranu mě představa právě toho, že přijdu na hřiště, kde už je deset jiných žen a já se s nimi mám dát jen tak do řeči, vyloženě děsí. Takže to obvykle dopadlo tak, že jsme se Štěpánkem na hřišti sice byli, ale ve finále jsem si stejně „povídala“ jen s ním.
Nejvíc mě to štve ve chvíli, kdy hledám pochopení u manžela a on vůbec neví, co řeším. Sice je celkem empatický, ale většinu věcí, které souvisí s mateřstvím, vůbec nechápe. Jsou témata, která bych opravdu potřebovala řešit s nějakou maminkou a ne s chlapem.
Obě babičky máme daleko, takže ani tudy cesta nevede, s mámou si povídám pravidelně po telefonu, ale jsou věci, které jí zkrátka těžko budu vyprávět. Musím se smát sama sobě, ale nakonec mě paradoxně zachraňují ona internetová fóra, kterými jsem předtím trochu opovrhovala. Ne že bych vysedávala hodiny u počítače, to rozhodně ne, tenhle typ nejsem. Ale když si čas od času opravdu potřebuju ulevit, vypustím to do virtuálního prostoru. Vlastně mi vyhovuje, že si anonymně postěžuju a dostane se mi slov útěchy nebo pochopení žen, které jsou stejně anonymní. Pro introverta svým způsobem ideální řešení.
Přesto nechci, aby to takhle pokračovalo. Proto velké naděje vkládám právě do školky. Ne že bych sama začala navazovat nějaké kontakty, ale počítám, že Štěpánek, který na rozdíl ode mě žádnou stydlivostí netrpí, si tam brzy najde kamarády. A bude chtít chodit k nim domů na návštěvu nebo si je zvát k nám – a to se samozřejmě bez asistence maminek neobejde. Ve svých osmadvaceti tak čekám na to, až mi tříletý syn najde kamarádku.
Libuše, 28 let