[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Od první chvíle, od prvního nadechnutí Toníček plakal a plakal, v porodnici nám dokonce odkudsi ze skladu dovezli na uspávání starý kočárek, veterána ze 70. let minulého století s úžasnou schopností drncat a kolébat. O něco víc než "staroušek" pomáhalo kojení, které mě bohužel i přes veškerá ubezpečování, že je vše v pořádku, neskutečně bolelo. Toníkovi to bylo pochopitelně jedno a kojil se klidně co hodinu. (Až později se ukázalo, že mám takzvaný syndrom bělavé bradavky, kdy dojde v bradavce k cévní křeči, což je nesmírně bolestivé. Tato porucha ale nemá žádný vliv na samotnou laktaci, takže jsem kojila a kojila.)
Tondovi chutnalo a až na neustálý řev prospíval dobře, za což jsem byla samozřejmě moc ráda a snažila se i přes bolest kojit dál. Navíc jsem se od své máti, která mi čas od času zavolala a jednou za dva týdny přišla na „vizitu“, dověděla: „Bože, holka, ty naděláš, počkej, až mu budou růst zuby, to bude teprve bolet!“ (Podotýkám, že má maminka nikdy nekojila.)
A tak jsem kojila se zatnutými zuby a uklízela i vařila za neustálého řevu a pomalu jsem se začínala propadat do nicoty. Někdy v té době dostal manžel skvělou pracovní nabídku, která s sebou bohužel nesla dojíždění do Německa, a to od pondělí do pátku. Víkendy měl být doma. Dlouho jsme se nerozhodovali, máme hypotéku, já jsem na mateřské, peníze se nám hodily. A tak jsem byla v Tondových dvou měsících ze dne na den najednou na vše sama, navíc bez podpory rodiny i bez kamarádek. Do Prahy jsme se totiž přestěhovali pár měsíců před Tondovým narozením, nikoho jsem v okolí neznala. Byla jsem osamělá, nevyspalá, podrážděná, nic nestíhající a nezvládající. Víc a víc jsem měla pocit, že jsem jako matka selhala. Dokonce mě o tom "ubezpečilo" i několik jiných maminek na jedné internetové diskuzi.
Aby toho nebylo málo, dostala jsem nesmírně bolestivý zánět dutin a k tomu i zánět prsu s vysokými horečkami. Antibiotika mě neminula. Možná ze stresu a možná kvůli nemoci jsem přišla během pár dní o mléko. Manžel si tehdy vzal týden dovolené, ale bohužel si hned první den hnul se zády, tak jsme se tak nějak starali každý sám o sebe a společnými zbytky sil o Tondu. Jenže pak manžel v neděli večer opět odjel a já zůstala sama, bez mléka, se sunarem a s naším malým zuřivcem.
Během dvou dalších dní jsem dobrala antibiotika a moc se mi ulevilo, a tak jsem si cestou od doktora ze samé radosti koupila láhev pozdního sběru a brambůrky. Láhev "vyschla" snad během hodiny, víno bylo výborné! Vždy jsem měla ráda dobré bílé víno, ale samozřejmě umírněně, a během kojení jsem se moc těšila, až si zase budu moct dát dvě deci. Bohužel se stalo, že vše mělo tak nějak špatné načasování… Co vám budu povídat, po jedné lahvi a takřka po roce abstinence se mi najednou zdály všechny starosti tááák vzdálené. Navíc ten večer Tonda poprvé spal snad 4 hodiny v kuse!
Během pár týdnů se vínečko stalo mým nerozlučným přítelem a společníkem, celý den jsem se těšila, až si večer sednu a dám si sklenku, jenže nikdy jsem nezůstala u jedné. A později ani u jedné láhve. Než přijel v pátek navečer manžel, vždy jsem všechny lahve (později levnější krabice) vyhodila. O víkendu jsem se držela, ale víc a víc jsem si uvědomovala, jak moc se těším na chvíli, až manžel odjede. Až odjede chlap, kterého miluji, abych ho vyměnila za novou lásku.
Samozřejmě mi docházelo, že se chovám hrozně nezodpovědně vůči Tondovi. Stále se v noci budil a já se s ním pak motala po bytě, hrozně se za to nyní stydím. Naštěstí jsem si mimo vína našla ještě novou kamarádku, seznámily jsme se v čekárně u lékaře, Míša je nejen fajn holka, ale také "čarodějnice", což myslím v dobrém! (Opravdu, Míšo!) Má totiž neskutečně vyvinutou intuici a neuvěřitelně vidí do druhých lidí, a tak během pár týdnů odhadla mé tajemství a hučela a hučela do mne, až jsem se svěřila manželovi a konečně ho požádala o pomoc – to jsem nikdy neuměla! A také jsem začala chodit k psycholožce.
Ukázalo se, že mám skvělého chlapa, toho nejskvělejšího pod sluncem! Jen si musím v některých situacích prostě úplně jednoduše a jasně říct o pomoc. Manžel vzal celou věc velmi vážně, během čtrnácti dní změnil zaměstnání a vrátil se zpět do Čech a začali jsme žít jako normální rodina. „Peníze budou, a my nebudeme, Vendulko,“ řekl mi a dodal, že já a Toníček jsme k nezaplacení. Zatím jsem docházela k psycholožce, která mi dala nahlédnout do jednoho temného místa v mé duši, které jsem kdysi zavřela i sama před sebou a které všechna ta únava a samota napomohly opět otevřít. Alkohol byl pak jedním z možných řešení. Naštěstí vše nezašlo tak daleko, že by cesta zpět byla nemožná, a tím, že jsem začala hledat jiné východisko než pití a manžel byl opět doma, jsem vcelku brzy dokázala říct pozdnímu sběru i "krabicáku" jasné NE! A světe, div se, uběhly dva měsíce a z Tondy se jako mávnutím kouzelného proutku stal usměvavý a veselý kluk.
PS: Míšo, patří ti obrovské díky!
Vendula, 32 let