[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Než se mi na těhotenském testu objevily dvě čárky, dokázala jsem výběrem správného outfitu do práce denně strávit několik plodných desítek minut. Ještě v těhotenství jsem si udržovala vysoký standard oblékání a můj těhotenský šatník dosahoval takových rozměrů, jako kdybych se chystala porodit Klapzubovu jedenáctku. A pak jsem se ze dne na den ocitla v šíleném kolotoči kojení, novorozeneckých kolik, probdělých nocí a vyvařování lahviček. Nedělám si iluze, že bych v nich nějak zvlášť excelovala, ale jestli jsem byla v něčem vyloženě propadající, pak to bylo v péči o sebe samu.
Reklamní spoty a výrobci spodního prádla si klidně můžou vykládat o nejvznešenějším ženském poslání, co chtějí, ale nic to nezmění na skutečnosti, že kojicí podprsenky jsou na žebříčku asexuality pouhou jednu příčku nad ortopedickými pantoflemi – a vložky proti prosakování mléka to rozhodně nijak nevylepšují. Kojicí podprsenky a břicho povolené po porodu tak nějak automaticky předpokládaly volná trička.
Pokud byste čistě náhodou chtěla podotknout, že na volných tričkách není nic špatného, v rámci objektivity bych doplnila, že pokud jsem je náhodou neměla poblinkaná na viditelném místě nebo když jsem neměla fleky od mrkvového příkrmu ve výstřihu, cítila jsem se jako opravdová sexbomba. Trička (i ta volná, a dokonce i ta pokecaná) se přirozeně dají kombinovat s mnoha stylovými kousky, jako jsou například džíny, úzké kalhoty a podobně. Jenže to bych se do nich zaprvé musela vejít a zadruhé – už jste se někdy váleli v džínách na pískovišti? Kdo nikdy neuháněl s kočárkem domů a neměl při tom písek v kalhotkách, nemůže tušit, o čem je řeč.
Hezké oblečení má jeden významný bonus! Hezky se v něm i cítíte!
Ostatně přebytečná kila a pneumatika kolem pasu, které mi po porodu zůstaly, byly také hlavní výmluvou, proč jsem do svého šatníku zařadila i tepláky na gumu. Ještě před několika lety bych přitom razantně odmítla možnost vzít si je kamkoli jinam než na běhání do lesa. Ale když ta guma je tak pohodlná – a přece si nebudu kupovat nové kalhoty, když během chvilky zase zhubnu a budu k nerozeznání od hollywoodských matek, které si tři hodiny po porodu fotí ploché břicho na Instagram.
Jak říkám, šlo o plíživý proces, v němž získávaly navrch mateřské povinnosti, stres, únava a – no dobře – hlavně vlastní pohodlnost. Moje ke stropu narvaná skříň i nadále hrozila explozí, ale rozhodla jsem se ji ignorovat a odložit hezké oblečení na dobu, kdy se s mateřstvím trochu sžiju a budu mít sílu věnovat se i jiným věcem než jen mixování rozvařeného krůtího masa s brokolicí. Jenže ten den D, kdy bych se ráno probudila štíhlá, krásná, svěží a elegantní, stále nějak nepřicházel.
Zjistila jsem, že kombinace kecek a tepláků se zbytečně podceňuje a člověk v ní může absolvovat kdeco. Utěšovala jsem se tím, že ostatní matky z hřišťové společnosti jsou na tom podobně. A nikam jinam než na hřiště jsem prakticky nechodila, tak co?! S tímhle postojem jsem si vystačila až k druhému porodu a hodlala jsem v něm pokračovat pokud možno až do důchodu, kdy bych tepláky vyměnila za šatovou zástěru. Překazil mi to souběh dvou událostí.
V našem domě bydlí velmi družný soused, který trpí až patologickou touhou skládat všem ženám v okruhu deseti kilometrů všemožné komplimenty. Není za tím nic dvojsmyslného, jen si prostě rád povídá a k ženám má gentlemanský vztah. Ostatně neznám žádnou ženu, která by ráda neslyšela, že jí to sluší, a sousedovy komplimenty byly hojivou náplastí na mé pošramocené ženské ego.
Zvykla jsem si na to, že i když mě potká uřícenou, zpocenou, kterak vláčím tašky z nákupu, ruce mám vytahané ke kolenům jako orangutan a na každé noze mi visí jedno dítě, stejně se dočkám prohlášení, že jsem přenádherná žena. Pak začal proud jeho lichotek postupně vysychat. Znervózňovalo mě to a jednoho dne jsem se rozhodla vzít situaci pevně do svých rukou. Sešli jsme se se sousedem ve výtahu a cestou do pátého patra je přece spousta času. Zapojila jsem stowattovku svého šarmu a oprášila své nejlepší flirtovací úsměvy.
Usmívala jsem se, až mi tuhly lícní svaly, a ignorovala jsem skutečnost, že mi jedno dítě najíždí odrážedlem na špičky bot a druhé slintá v klokance na břiše. V okamžiku, kdy moje přitažlivost (podle mého vlastního názoru) dosáhla svého maxima, se na mě soused soucitně zadíval a kníkl: „Z hřiště, mladá paní? Z hřiště?“
Shodou okolností jsem se zrovna v té době spřátelila s matkou Soňou, která se přistěhovala k nám na sídliště. K mému úžasu chodila se svými dětmi na prolézačky v těch nejméně praktických modelech, jaké jsem si dokázala představit. Nosila pouzdrové šaty, elegantní kalhoty a jednou jsem ji dokonce přistihla i s perlovým náhrdelníkem. Cítila jsem se vedle ní jako kombajn – a také jsem tak vypadala. Jako kombajn ve flekatých teplácích s unavenou gumou. Vyjádřila jsem svůj údiv nad tím, že jí stojí za to absolvovat tour po hřištích v šatech, a ona se zase srdečně podivila nad tím, že mně to za to nestojí. „Hele, je mi úplně jedno, že chodím pořád jen na hřiště. Pořád si chci připadat jako ženská a odmítám se smířit s tím, že bych na sebe měla rezignovat jenom proto, že jsem porodila… A kromě toho mám pocit, že pokecaná přesnídávkou budu chodit dalších deset let, tak na co budu čekat?“
Nebudu vám tvrdit, že jsem tím okamžikem prozřela a spatřila světlo na konci tunelu. K něčemu to ale přece jen bylo. Přestala jsem čekat. Došlo mi totiž, že jestli bude „mladá paní“ čekat na okamžik, kdy se vyspí podle libosti, bude mít dostatek energie i času na to, aby se hodila do gala, půjde v teplácích nejspíš i do hrobu. V šíleném kolotoči povinností se samozřejmě vůbec nic nezměnilo a pořád se pravidelně objevovaly (a objevují) dny, kdy se mi i tepláky jeví jako nedostatečné a nejraději bych vůbec nevylezla z noční košile. Rozdíl je ale v tom, že jsem se naučila zeptat se sama sebe, po vzoru Soni: „A kdy, když ne dneska?“ Docela to funguje. Kromě toho, že jsem opět objevila svou ženskost, dočasně pohřbenou hluboko pod mateřským stereotypem, zjistila jsem, že elegantní kalhoty s pevným pasem mají tu výbornou vlastnost, že fungují i jako skvělá motivace pro hubnutí.
Stačí, když si představíte pásek zařezávající se do břišních špeků, a zaručuji vám, že už si tu další zmrzlinu nedáte. Hezké oblečení má totiž ještě další báječný efekt – a totiž, že se v něm hezky i cítíte. Zvedne náladu, sebevědomí a pohladí ženské ego. To vůbec není málo a stojí to i za trochu přemáhání v rámci mateřského kolotoče. A jen tak mezi námi – nedávno jsme se zase potkali na chodbě se sousedem. „Kdepak jste byla, mladá paní, že jste taková vyfešákovaná?“ ptal se zvědavě a už dlouho jsem nezažila tak úžasný pocit zadostiučinění, jako když jsem mohla odpovědět: „Ale, jen na hřišti!“
Článek vyšel v časopise Maminka, ve kterém najdete pravidelně i těhotenskou módu i módu pro maminky. Únorové vydání Maminky nebo předplatné s dárkem kupujte na www.ikiosek.cz/maminka