[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přiznám se, že jeden z prvních strachů, který jsem si jako máma „užila“, byl právě ten, který přišel už v těhotenství. Běhalo mi hlavou, jestli vůbec budu dobrá máma, jestli v sobě najdu dost zodpovědnosti, trpělivosti a taky: Jestli na dítě budu mít dost energie… Bylo mi totiž 33, každý druhý doktor mi přiděloval nálepku „staré matky“. (Dneska mi to přijde směšné, protože bych si dítě uměla představit i teď, ve čtyřiceti.)
Děsilo mě také množství preventivních vyšetření, v obavách jsem sledovala půl roku trvající nevolnosti a pohoda to tedy opravdu nebyla. Mohla jsem to prožívat jinak? A má to tak – když pominu ty nevolnosti – nějak podobně každá? „Každá zcela jistě ne. Jsou ženy, které k mateřství přistupují méně zodpovědně, jiné také méně systematicky a více spontánně,“ vysvětluje koučka a mentorka Jitka Ševčíková (jitkasevcikova.cz), spoluautorka krásné výchovné knížky S láskou i rozumem.
Na čem to závisí? Na věku, okolnostech početí, na vaší povaze, ale také na tom, jaké zkušenosti s mateřstvím jste dosud viděla kolem sebe, potažmo měla vy sama. Protože jinak se na věci díváte u první gravidity, jinak u třetí… „Pokud žena vědomě bilancuje, zda bude mít dostatek toho všeho, o čem jste mluvila, pravděpodobně to pramení z nějaké zkušenosti nebo přenesené zkušenosti (vidí, že to kamarádka nezvládá nebo to nezvládala její máma, známá, sousedka…). Také stoprocentně vím, že když mi bylo 24 a rodila jsem poprvé, žádná z těchto otázek mě nenapadla. Energie jsem měla mraky, o trpělivosti jsem vůbec nepřemýšlela a chyby jsem si nepřipouštěla.
S druhým mateřstvím už to bylo jiné, přišlo krátce po prvním, a tam už obava o dostatek energie nebo rozdělení rodičovské lásky mezi DVA a hlavně rovnoměrně (proboha, jak se to dělá?) asi byla. U třetího mateřství, ve 40 letech, převažovaly obavy zdravotní, zda to zvládnu jako ,stará matka' a jestli miminko bude v pořádku a hlavní roli mého strachu hrály předchozí zkušenosti. Byly prožité a věděla jsem, že se to prostě může stát,“ ukazuje Jitka Ševčíková i na svém vlastním příkladu, jak mohou okolnosti prožívání strachu v těhotenství zásadně ovlivnit. Protože ano, i na tom, kolikáté dítě čekáte, záleží. Pokud vás to uklidní, tehdy mi kdosi řekl, že už to, jaké mám obavy o to, jak dobrá budu máma, je příslibem toho, že budu. Že je to jen důkaz toho, že mi na miminku záleží a nechci v té své nové roli zklamat. Nezabíralo to úplně vždycky.
A pokud to nezabírá ani na vás, má pro vás Jitka Ševčíková ryze praktická doporučení a kroky:
TIP NA VIDEO: Všechny zajímavosti a změny během těhotenství, které jste vůbec netušila!
Těhotenství jsem zvládla, porod si dokonce užila, a najednou byla Tina s námi. Byla jsem bez sebe z přívalu lásky, z neskutečného pocitu, že mám dítě. První přebalování jsem nechala na svém muži. I první koupání. Neudělám jí něco? Nevyklouzne mi? Nebude jí zima? Ale pak obavy o její křehkost převálcovala bytostná touha o ni pečovat a potřeba mít ji pořád u sebe, ňuňat ji a mazlit… A pak už to bylo všechno jen lepší. Zato jsem sledovala, jak některé čerstvé maminky, které jsem potkávala, zažívaly odlišný typ strachu: řada z nich se neobešla bez monitoru dechu, měly doma váhu, aby sledovaly, zda jim miminko správně přibývá, pořád porovnávaly tabulky, percentily.
Dokonce dnes znám maminku, která si nechává u postele chůvičku dítěte, které už nastoupilo do školy! Tak moc si přejeme, aby byly naše děti v pořádku, prospívaly, rostly, měly se dobře, až naše přání někdy přerůstá ve strachy, jimž dovolujeme, aby řídily naše „hyperprotektivní“ chování. Pro nás je to vyčerpávající, pro dítě nepříliš prospěšné. Jak se z takových strachů nezbláznit? Racionalizovat si je. Podrobit znovu palbě kritického myšlení. Je opravdu důležité uvědomit si, který z těch strachů je můj a kde má svůj původ. A kterou ze svých obav jsem nasála například jen z přílišné medializace nebo vlezlého marketingu firem, jež na rodičovských obavách poslední desetiletí opravdu nestydatě bohatnou.
„Ano, marketing a farmaceutický i spotřební průmysl musejí generovat nové věci na základě nových technologií od různých monitoringů až po kočárky za sto tisíc. Ale když vezmeme strach jako takový, musíme si uvědomit, že obecně máme strach z neznámého, nečekaného. Chtěly bychom mít svoje jistoty, což v mateřství je zcela hypotetická věc. Jistotu nemáme nikdy a žádná chůvička ani monitor dechu ji nezaručí,“ říká na rovinu Jitka Ševčíková.
Nemluvě o tom, že se všemi těmi přístroji a nástroji pak vypínáme mateřskou intuici, která je neskutečně cenná. Nicméně tohle nemá být snaha vám monitor rozmluvit. Můžete mít kolem sebe bolestivou zkušenost například s tragickým náhlým úmrtím kojence a je pochopitelné, že se chcete pokusit udělat maximum, aby se u vás nic takového nestalo. Protože jsou rodiny, které říkají, že monitor jim miminko zachránil.
Spolu se strachem o život novorozeného miminka přichází vzápětí mnohdy i obavy z toho, že by se o něj měl starat někdo jiný. Psala jsem i o maminkách, které nechtěly péči o dítě svěřit ani tatínkovi, protože „by nic neudělal dobře“. Takové svým strachem dokážou nevědomky rozložit celou rodinu na součástky… A co s tím pak, že? „Nikdo to neudělá lépe než já. Nebudu to mít pod kontrolou. Udělá to po svém a mně se to nebude líbit. Neopečuje ho dostatečně, ublíží mu, nebude dbát na jeho zdraví… Věci a situace, které v nás vyvolávají emoce strachu, vnášejí do našeho života velmi nepříjemné stavy, kterých se chceme instinktivně co nejrychleji zbavit,“ popisuje Jitka Ševčíková a ještě pokračuje:
„Strach je odedávna velmi důležitý signál ohrožení, na který musíme reagovat – to máme společné s celou živočišnou říší. A máme hned několik možností: uteč, zaútoč, přidej se ke stádu, nebo dělej mrtvého. Čtyři základní pudové strategie, které se při emoci strachu objeví i u nás. Přitom platí, že čím více se bojíme, tím silněji pudy určují naše rozhodování, chování.“ Jinými slovy řídí to, co uděláme. A podle koučky se jimi cítíme až zahnané do kouta, protože nad zdrojem strachu potřebujeme buď zvítězit, nebo se před ním schovat:
„Vede nás k tomu instinkt, a ten mateřský je v nás hned druhý nejsilnější!“ A spojí-li se mateřský instinkt s mateřským strachem, je to těžký kalibr. Znovu je samozřejmě otázkou, co konkrétní úzkostné chování vyvolalo. To potřebujete ideálně probrat s psychologem/terapeutem. Přála bych vám pak zažít ten pocit úlevy, když víte, proč – a že existuje cesta k tomu udělat si ze strachu přiměřeně „ukecaného“ parťáka. Protože úplně bez něj to snad ani nejde. Zato vím, že když se nezpracovává, může strach růst dál spolu s dítětem. Ve vás i celé rodině.
Přece jen, miminko v kočárku je doslova jako v bavlnce. Ale až začne chodit? Běhat? Šplhat? Až půjde do prvního kolektivu a někdo ho praští? A co když někde zakopne? Vždyť by si mohlo vyrazit zub! A ne, proboha, ono chce ochutnávat písek, co když tam budou bakterie a chytí žloutenku?! Některé z těch strachů znám, protože i já byla vychovávána jako „skleníkové dítě“. Ale právě proto, že jsem tak vychovávaná byla, znám i negativní dopady na dítě (je tu poměrně velká pravděpodobnost, že se vší láskou a touhou ho opatrovat vychováte strašpytla), jsem se vždycky hodně nadechla, než abych hned vystřelila:
„Panebože, tam nelez, natlučeš si!“ A to jsem k tomu měla důvod mockrát, mám dceru-milovnici výšek a rychlosti. Abych ji ovšem „nesvázala“ svým strachem, učila jsem se cíleně důvěřovat dětským dovednostem i pudu sebezáchovy. Zjistila jsem, že stačí pár vteřin navíc, ve kterých v sobě opečujete strach, a udělá to opravdu moc: dokážete tak nechat dítěti prostor, aby udělalo pokrok.
A čím dříve mu takové pokroky umožníte, tím bude šikovnější a zažije mnohem méně skutečně nebezpečných situací. Jako třeba s nožem. Pokud dáte poprvé dítěti do ruky ostrý nůž až s nástupem do školy, skoro jistě pro něj bude méně bezpečný, než když ostrý nůž dostane do ruky tří- čtyřletý prcek, a k tomu váš klidný hlas a následování hodný příklad v zacházení. Nestrašit, podporovat, učit nápodobou. A tam, kde na to „nemáte nervy“, najít někoho, kdo ano. A taky proto jsem vybrala lesní školku, úplně úmyslně… Ale tohle už je krok, který uděláte po nějaké sebereflexi, svědomím, že nechat v dítěti kus dobrodruha mu může jen pomoct.
„To opět vyžaduje dojít do bodu, kdy se svým strachem navážete kontakt, zjistíte, odkud ho máte, kdo vám ho dal, proč k vám ten strach přichází a co po vás chce. Bez těchto informací ho můžete regulovat jen stěží. A pokud už mateřský strach přerůstá hranice a jde do úzkostí, nebo dokonce panických atak, pak kromě odborníka hledejte také někoho, kdo už je zvládl a ví, jak dál,“ doporučuje Jitka Ševčíková. Nezpracovaný strach je prostě prevít, který vám i dítěti a celé rodině ubližuje nejen „tady a teď“, ale i dál, do budoucna. A to říkám, aniž bych vás chtěla strašit…