[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ano, teď už zvládnu všechno – co se týče dětí. Mám tři, takže mě asi nepřekvapí vůbec nic. Vím úplně všechno o plenách, příkrmech, prdících, znám všechny díly Mašinky Tomáše i Ledové království odrecituji nazpaměť i ve spánku. Jenže tohle jaksi nikoho v práci nezajímá.
Byla jsem s dětmi doma skoro šest let. Když se narodil první syn, rozhodli jsme se s manželem, že mu sourozence pořídíme co nejrychleji, ať má k sobě parťáka a my máme „splněno“. Tak rychle to nakonec nešlo, ale když mu byly dva roky a kousek, přibyly mu sestřičky. Ano, dvojčata.
S tím jsme tedy vůbec nepočítali, ale když jsme se tuhle informaci na začátku těhotenství dozvěděli, rozhodně jsme se té výzvy nezalekli a těšili se. No, co vám budu povídat, dvouleté batole a dvě mimina k tomu, to je prostě zápřah a na nic jiného než péči o děti není čas.
Zpětně si říkám jediné – jak jsem mohla s jedním dítětem říkat, že něco nestíhám. Teprve se třemi jsem zjistila, co znamená mít pro sebe deset minut volného času za celý den. Pak si hodně rozmyslíte, jestli ho strávíte prohlížením Facebooku, nebo tím, že si dáte sprchu a jste u toho v koupelně sami.
A jestli něčeho lituju, tak toho, že právě v době, kdy jsem měla jen malého Ondru, jsem nedělala nic. Užívala jsem si naplno novou roli, což je určitě v pořádku, ale asi byla chyba se od všeho úplně odstřihnout. Včetně práce. Protože tenkrát ještě byl čas držet trochu krok. Po narození holek už zkrátka šlo stranou úplně všechno.
Manželovi rodiče bydlí daleko, já mám už jen maminku, která je částečně invalidní, takže není možné, aby hlídala tři děti v téhle „vražedné“ kombinaci. 95 % věcí kolem dětí bylo na mně.
Dlouho mi nedocházelo, že začínám být čím dál víc mimo. Když se totiž narodily holky, byla jsem v okolí za hrdinku. Všichni mě obdivovali, jak to zvládám, každý dodával „To já bych nedal/a.“ Podporovali ve mně pocit, že jsem superžena. Všechny čerstvé maminky v okolí se mě ptaly na radu, protože já přece musela vědět všechno.
No a pak se to začalo obracet. Už jsem nebyla supermatka, ale „ženská, co je s dětmi bůhvíkolik let doma a vůbec neví, která bije“. Ano, i tohle jednou doslova padlo, když jsem na benzince čistě z roztržitosti natankovala do auta naftu místo benzinu. Ve finále to je spíš historka pro zasmání.
Smích mě přešel, když jsem začala řešit návrat zpátky do práce. Zhruba půl roku před plánovaným nástupem jsem začala oprašovat životopis a s hrůzou zjišťovala, že nic, co v něm mám napsáno, už neplatí. Skvělá angličtina a francouzština? Proboha, vždyť už bych nezvládla ani pozdravit! Vynikající znalosti IT? Když jsem odcházela na mateřskou, byly největší výzvou excelové tabulky! Zkušenosti s řízením týmu? Teď jsem měla problém bavit se s prodavačkou v obchodě, můj tým čítaly tři bytosti, kde nejsložitější věta měla šest slov…
V mé původní práci mi celých těch skoro šest let drželi místo. Museli, druhé dítě (děti) jsem stihla v limitu. Ale když jsem ohlásila, že se konečně vracím, nadšení to nevzbudilo. Oprávněně se obávali, že moc velkým přínosem pro firmu nebudu. A nemýlili se.
Jsem zpátky půl roku a je to snad ještě horší než první den. A to jsem myslela, že ten už nic nepřekoná. Vyrazila jsem sice nachystaná, odhodlaná a přesvědčená, že to nějak půjde.
Jenže se objevil ještě jiný problém, který jsem do té doby neřešila. Musela jsem vylézt ze své bubliny mamin, které neřeší, jestli je jejich oblečení módní, ale jestli je praktické na kojení, účes nosí stále stejný, tedy „ráno vstala a šla“, a přírůstek na váze konzultují jenom u pediatra.
Teď jsem stála ve svém staronovém openspace a zírala na ty krásné, mladé, štíhlé holky, které na mě koukaly s lehkým úšklebkem (nebo třeba ne, ale já to tak zkrátka cítila). Tím se moje už tak křehké sebevědomí rozpadlo na kusy a následné koktání u šéfa tomu nedodalo.
Když mi pak noví kolegové (z těch původních zbyl jeden jediný) ukazovali, co všechno se změnilo a co se musím naučit, šla mi hlava kolem a jde doteď. Přitom je to „jen“ pár let – a tolik se změnilo. Moje hlava se zpomalila, svět se zrychlil. A já nějak nestíhám.
I když se snažím, co to jde, pořád jsem nezapadla. Jsem v týmu nejpomalejší, dělám chyby, přestože po sobě všechno mnohokrát kontroluju. Když mi šéf po třech měsících dával zpětnou vazbu, zcela upřímně řekl, že dá práci najít něco, za co by mě pochválil. Nakonec přišel aspoň na to, že ho mile překvapilo, že jsem pořád v práci, protože čekal, že budu věčně na paragrafu kvůli nemocným dětem. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet.
V zahraničí fungují školky, kde se nezavírá a děti tam spí i přes noc
Manžel mi v tomhle taky není zrovna oporou – on svůj profesní život celou dobu rozvíjel, takže je o milion světelných let přede mnou. A pokaždé, když si postěžuju, slyším jediné: Tak se na to vykašli, jdi dělat něco jednoduššího, kde si nebudeš připadat, že nestíháš, vždyť já nás uživím, i když budeš vydělávat míň.
Ale tohle prostě nechci, takhle se vzdávat. Chci se „chytit“, aby pak vzrostla i moje sebedůvěra, s ní půjde všechno líp. Jenže k tomu vede cesta jen přes nějaké sebevzdělávání, na které si zatím zkrátka marně hledám další volný čas.
Saša, 36 let