[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V roce 2021 se rodina Meg George, maminky dvou dětí, přestěhovala z New Yorku na Floridu, kde i zapsala děti do školky a školy. Právě tam jí utkvěl v paměti obrázek červené tenisky nalepený na dveřích všech tříd, který měl už brzy od základu změnit život celé rodiny...
"Zeptala jsem se ředitele, co ta bota znamená. Dozvěděla jsem se, že je to poznávací znamení neziskové organizace Červené tenisky pro Oakleye – chlapce, který školu navštěvoval a který kvůli alergické reakci na ořechy a následnému anafylaktickému šoku přišel v roce 2016 o život," vzpomíná Meg, kterou příběh rodiny Debbsových hluboce otřásl.
Ještě tu noc nastudovala snad všechny dostupné informace na stránkách organizace – nejen o příběhu tehdy desetiletého chlapce, ale především o alergiích, o tom, jak používat adrenalinové injekce a jak zabránit podobné tragédii. Chlapcovi rodiče totiž o tom pomocí organizace usilovně informují. Sami neměli od lékařů dostatek potřebných informací, na jejichž základě by mohli svého syna před sedmi lety zachránit.
Meg přitom ještě vůbec netušila, že stejnou alergií jako Oakley trpí i její malá dcerka...
Když o několik týdnů později zašla s rodinou do blízkého parku, děti dostaly chuť na zmrzlinu. Meg oběma objednala vanilkovou s oříškovým posypem. "Po chvilce si mladší dcera začala stěžovat, že ji svědí prsty na rukou. Po další půlminutě už jen lapala po dechu, její obličej byl zkřivený křečí a plný fialových skvrn a jen se na mě nechápavě dívala těma svýma velkýma očima," vzpomíná Meg na nejhorší chvíle svého života.
V hlavě se jí promítl Oakleyho příběh – díky jeho rodičům věděla, že její dcera nutně potřebuje adrenalin. "Abych byla upřímná, nevím, co jsem křičela, ale vím, že to stačilo, aby to přilákalo člověka, který naše dítě zachránil. Najednou se k nám blížil muž, za nímž šla jeho žena a syn. Potřebujete adrenalin? Tak se nás zeptal s ledovým klidem a pak dodal: Jsem lékař a moje žena ho má v kabelce. Chcete, abych vám ho podal? – Bylo to, jako bych se na tu situaci dívala mimo své tělo, prostě něco nepopsatelného a nevysvětlitelného. Vykřikla jsem nadšené ano, zatímco manžel volal záchranku. Dceřin stav se po podání injekce začal lepšit a mě zaplavila úleva..."
Meg prý nikdy nezapomene, jak se svou dcerkou nastupovala do sanitky, na krvavě červená bělma jejích očí a na kůži posetou silnou kopřivkou ani na záhadného muže s přízvukem, který její dceři zachránil život. V nemocnici lékaři holčičce podali antihistaminika a steroidy a zůstala přes noc na pozorování. Meg ještě tu noc napsala rodičům Oakleyho dopis, ve kterém jim vyjádřila svůj vděk a poděkovala za jejich osvětu. Byla si vědoma, že její dcera přežila i díky ní.
Dívčiny krevní a kožní testy potvrdily potravinovou alergii, zejména na kešu, kterými byla posypaná osudová zmrzlina. I když se dostala z nejhoršího, Meg přiznává, že kvůli tomuto zážitku musela vyhledat pomoc psychologa. Začala trpět úzkostmi, bála se, aby se podobná situace neopakovala. Rodině, blízkým i učitelům neustále vštěpovala do hlavy, co její dcera může a nemůže jíst. Dnes už má zase důvod se usmívat. Za pár měsíců jí vyjde kniha s příběhem o mladé dívce, která se rozhodne být filantropkou. A její dcerka prospívá a raduje se ze života. Co je pro mámu víc?