[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všechny dětí zlobí, dělají vylomeniny, blbnou, radují se po svém ze života. Často se za jejich „zlobením“ schovávají dobré úmysly; jednoduše si „jen“ hraje v louži na rybičku, z bláta vaří kašičku pro panenku, fixama zdobí tatínkovu bílou košili, zalepuje modelínou kohoutky, aby nekapaly, myje špinavé zdi na chodbě mokrým hadrem, krmí hladového „pana Záchoda“ rolemi toaletního papíru. Některým stačí jeden takový kousek za celý týden, jiní jich zvládnou celou sérii během jediného dne – jsou studnicí originálních nápadů a bezbřehým oceánem energie. Nikdy je nenajdete tam, kam jste je posadili. Občas to bývá humorné, často k pláči.
„Mám vyprávět o Honzíkovi? Tak počkejte, až usne, jinak bych nic nenapsala!No, Jenda je prostě neskutečný, vůbec nechápu, kde se v naší klidné rodině vzal. Kamarádka mi řekla, že to byl vyšší záměr, potřebovali jsme prý s manželem do rodiny novou energii. Což se těm nahoře opravdu povedlo! Honza je stále v pohybu, sice toho ještě moc nenamluví, ale slyšet je neustále. Momentálně mi chce furt s něčím pomáhat; takže šroubuje do zdí a nábytku, tluče, kam se dá dětským kladivem (vzít mu ho nejde), je připraven za svým cílem vylézt i po skříni a na stůl. Ze stolu klidně skočí dolů. V koupelně opravuje záchod. Skáče z kraje vany do vody…
Venku je vše ještě šílenější, v kočárku ho neudržím, na odrážedle je hned pryč – raději chodíme pěšky. To co vymýšlí doma, je zkrátka jen předkrm toho, co provádí venku. Tam je zkrátka neřízenou střelou a postrachem okolí. Začala jsem ven nosit i lékárnu na všechny ty odřeniny a škrábance. Vše jsem dokonce konzultovala i s naší pediatričkou, ta zatím nedoporučila žádná speciální vyšetření. Dala by Jendovi ještě čas, prý měla doma něco podobného a Jeník se jinak vyvíjí po všech stránkách normálně. Návštěvu terapeuta doporučila mně, tak uvidím, co mi poradí.
„Elenka byla vždy zvláštní, bývala hodně uplakané miminko, velmi vzteklé, neuměla se zabavit, skoro se nesmála, nerada se mazlila. Doufala jsem, že až začne konečně běhat, tak se víc zabaví a bude objevovat svět. Jenže se vše zhoršilo, Elča neustále někam utíkala, skákala, padala, přišlo mi, že snad ani necítí bolest, vždycky se zvedla a běžela dál. Neustále jsem jí hlídala, běhala za ní, přetahovala se o nebezpečné věci, někdy jsem se s ní až prala. Večer jsem vždy byla naprosto vyčerpaná.
Opět jsem ale doufala, že až se rozmluví, a řekne, co chce, vše se zklidní. Elče jsou nyní 3 roky a s velikou pravděpodobností má poruchu z okruhu autistického spektra. Měla jsem štěstí v neštěstí. Elenku mi totiž vyloučili ze soukromé školičky, paní ředitelka byla ale úžasná; strávila se mnou 2 hodiny a velmi citlivě mi vysvětlila důvody a dala mi kontakt na svou známou v organizaci APLA (Asociace pomáhající lidem s autismem).
Vím, že Elenka je spíše výjimečný případ, ale kdybych dala na rady mé pediatrička a známých, tloukla bych Elču horem dolem, zakazovala, přikazovala a k ničemu by to nebylo. Snad jen k tomu, abych si připadala jako nemožná matka, která neumí své dítě vychovat. Díky Elče jsem objevila ženskou intuici, kterou jsem v sobě potlačovala, a také odvahu stát si za svým.“
Zatímco „Honzíků“ běhá po světě spousty, „Elenek“ je mnohem méně. Mnohým maminkám „Honzíků“ se osvědčilo mít maximálně bezpečný domov (záslepky do zásuvek, různé pojistky apod.), naprosto jasné a srozumitelní výchovné hranice a také maximální snahu o předcházení „rizikovým“ situacím. Rodiče temperamentních „Honzíků“ však potřebují i notnou dávku empatie – ne všechny lumpárny jsou čisté zlobení a nezaslouží si vynadat, ale spíše vše úměrně věku dítěte vysvětlit.