Mě, který kreslil sprosté obrázky, teď dojme i útěk slepic ze Slepičího úletu, říká spisovatel a dvojnásobný táta Jaromír Plachý

Jak jste se od tvorby počítačových her dostal až ke knížkám?

U mě se to všechno tak nějak přelévá jedno do druhého. Komiks je vlastně film rozsekaný na obrázky, hra je zase film, který si můžete zahrát. A když jsem měl jednou více času, tak jsem si řekl, že si prostě vymyslím Knížku o prdu. Když jsem kdysi nastoupil na školu animovaného filmu, zjistil jsem, že když si něco nenatočím a nenamluvím sám, tak to prostě nevznikne. Takže jsem brzy pochopil, že si musím umět poradit. Kromě kreslení jsem musel v rámci nahrávání zvuků do mikrofonu šumět jako déšť nebo ječet jako panáček, kterého chce sežrat obluda. No a když se mi zrovna nikdo neozýval, že by chtěl ilustrace ke knížce, tak jsem si knížku napsal sám. I když ne vždycky se to podaří, tak prd zaujal, a vyšlo to! Jak já říkám, asi je to tak blbý, až je to dobrý.

VIDEO: PODCAST MAMINKA: NÁSTUP DO ŠKOLKY

Zdroj: Videohub, CNC

Knížku o prdu jsme se synem přečetli jedním dechem. Na prd určitě není. Jaké na ni máte ohlasy?

Díky moc! To mám radost, že se líbila. Ohlasy jsou zatím fajn! Možná za to může ta zlatá obálka – zlatá barva plus prd, to je kombinace, která prostě musí potěšit každého, kdo má aspoň kousek smyslu pro humor. A trochu poezie v duši, samozřejmě.

Proč jste se tak podrobně věnoval právě prdu?

No… On ten nápad přišel tak nějak sám. Stejně jako prd – taky si neřekne, a je tu. Dřív jsem si říkal, že tenhle typ humoru není úplně pro mě, ale asi jsem dospěl. Dneska si už klidně dovolím udělat prda roztomilýho a růžovýho. Asi proto, že už jsem rodič, tak jsem nechtěl jen srandičky pro pobavení, ale i něco naučného. Třeba kolik prdů by vás muselo vystřelit na Měsíc (spoiler: hodně), nebo z čeho se vlastně prd skládá. A kdo třeba opravdu prdí na pozdrav. To se všechno v knížce dočtete. A upřímně? Prd je vtipnej. A když už je mezi námi, tak proč si z něj neudělat kámoše, co rozesměje děti i dospělý? Navíc, dostat jako dárek… zlatý prd? Kdo by odolal! Tím uděláte radost babičce, šéfovi a vlastně komukoli!

Spousta dětí, ale i dospělých, se stydí prdět. Vy v knize radíte odejít i s prdem ven, ale co když to holt nejde?

To skoro zní, jako bych byl nějaký pan Špaček pro etiketu prdění. Ale dobře, výzvu přijímám! V Bibli se píše: „Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim…“
No, zkrátka – neprď lidem pod nos, když nechceš, aby prděli tobě. A jestli už to na vás jde, slušně požádat o návštěvu toalety je úplně v pohodě. A pokud to někdo neschválí, tak se prostě zeptat nahlas, jestli dotyčný schválí, abyste si prdli přímo u něj. To už si jeden rozmyslí. Ale hlavně: nepanikařit. Prdy jsou součástí života. A prdí úplně každej. Mimina nebo králové a princezničky. Jen to možná umějí dělat potichu.

Co s tím, když naopak někdo prdí ostošest, kdykoli a kdekoli?

Tak v první řadě, pokud to jde – otevřít okno! A pak bych navrhoval lehkou lekci karmy. Zavřít dotyčného na den do místnosti s vlastním odérem. A když ani to nepomůže, tak už možná jen vyválet v dehtu a peří a vyhnat za město! Ale vážně – trocha taktu neuškodí ani v prdění. Všechno má svůj čas a prostor a některé prostory si opravdu nezaslouží, aby se o něm říkalo, že tam mají leda „prd".

Kromě psaní knihy i ilustrujete. Kde berete inspiraci – ať už při psaní, kreslení, nebo tvorbě her?

Možná to bude znít jako klišé, ale co máme děti, dělám věci pro děti hlavně kvůli nim. A už prostě nedokážu do dětských věcí schovávat nějaké dospělácké vtípky, když vím, že by je mohly vidět. Jednou se třeba rozplakaly, když jsme plácli mouchu, že jim jí bylo líto. Takže dětskou duši už se fakt snažím šetřit.
Pěkný příklad je třeba seriál Naše prasátko, který jsem dělal s našim Pepíkem. Zajímalo ho, co tatínek dělá, a narazil na kreslený obrázek prasátka, hrozně se mu líbilo, tak jsem mu s ním začal doma hrát divadlo. Pak vznikla knížka, a nakonec i animovaný seriál, ve kterém Pepa všechno namluvil. Respektive nakvíkal. A to prasátko taky dělalo všechno, co on – lezlo do krabice, z ní byl vlak, bouchalo do kastrolu, z toho byl koncert. A mě to taky baví. Takže ze mě kromě prdů lezou i prasátka.

Jste dvojnásobný táta, prozradíte něco o svých dětech?

Jasně! Pepovi je sedm a Lidušce tři, a jsou to ty nejhodnější děti na světě – ale jen když zrovna nezlobí a člověku se z toho nevaří mozek. (směje se) Jsou to jinak úplně normální děti, ale upovídaný! Oba rádi vyprávějí, buď nám, nebo klidně jen tak pro sebe, a dost často taky přes sebe. Někdy to doma zní jako orchestr příběhů.

Co je kromě povídání ještě baví?

Pepa teď hodně kreslí. Když byl menší, vůbec ho to nebavilo, ale zároveň měl od doktorů doporučeno trénovat jemnou motoriku, kvůli řeči a tak. Tak jsme mu začali kreslit, co chtěl, tedy bagry, továrny, rakety – věci, které mě jinak vůbec nebaví, ale co bychom pro něj neudělali. A pak se to zlomilo. Začal vstávat o hodinu dřív, než šel do školky, aby stihl nakreslit, co večer vymyslel. Teď kreslí, co to dá. A Liduška? Ta je zatím taková zvířátková. Měla třeba sloní období. Chodili jsme na slony do zoo, jedli jsme „slona" (aby mi snědla oběd), čurali na nočníku u slonů a všechno sledoval plyšový slon…

V kom víc vidíte svůj otisk?

No, když jsou ještě malí, člověk má pocit, že se bojí na ně i sáhnout, aby je náhodou nezmáčkl. Takže já svoje otisky nechávám spíš opatrně. Naopak děti po mně lezou dost aktivně a zanechávají svoje otisky na mně! Ale jinak jsou nám s manželkou oba dost podobní. A když se třeba vztekají, tak si říkám: „No jo, to bude určitě po mně."
Ty geny jsou holt potvory.

Jaký jste táta a jaký byste chtěl být?

Řekl bych, že jsem spíš veselý táta. Občas až moc, a občas naopak už nevydržím a bouchnou mi nervy. Snažím se, ale někdy je to prostě náročný. Možná bych měl ubrat na obou koncích a svět by byl hned o kousek lepší.
Jinak mám tu výbušnost asi po svým tátovi. On se taky vždycky strašně rozčiloval, když něco hledal nebo se praštil. A mně to jako dítěti přišlo hrozně legrační. A teď to samý dělám já – poskakuju po bytě, když si nakopnu palec, a děti se smějou, zatímco já trousím zakázaný slova. Rodičovství, no.

Čemu vás děti naučily?

No, třeba že dokážu utřít zadek i někomu jinýmu než sobě. A že umím prát! Ale hlavně – strašně se teď dojímám. Vidím film, klidně i úplnou blbinu, a jakmile je tam něco dojemného, mám slzy v očích. Já, co jsem kreslil samý sprostý obrázky… a teď mě dojme i útěk slepic ze slepičárny v Slepičím úletu! Děti mě prostě naučily být citlivější. Ale něco mi říká, že až přijde puberta, tak mě to rychle zase přejde.

Povídáme si jen pár dnů před Dnem otců. Jak máte v plánu ho oslavit?

To je docela vtipný – děti mají v pátek ve školce přespávačku! Takže možnosti slavení jsou opravdu neomezené. (směje se) Ale ono se pořád člověku spíš stýská. Ještě pořád jsou malí a roztomilí, že nám za chvilku začnou chybět. Takže v neděli asi vyrazíme ven, má být ultra krásně, tak si to aspoň užijeme spolu jako rodina. Po zimě už se fakt těším, že ve mně už roztají rampouchy.

Myslíte, že pro vás budou mít děti nějaké překvapení?

To přece nemůžu vědět, jinak by to nebylo překvápko! Ale s manželkou se snažíme dětem ukázat, že když má někdo svátek, narozeniny, Den matek nebo otců, tak se prostě dává nějaký dárek – třeba obrázek. Jen u Pepy se občas kontroluje, aby místo chemické továrny namaloval aspoň kytičku s broučkem.

Co byste si sám sobě popřál?
​
Všechno nejlepší, ty starej plešoune!