[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Výchova dětí je pro většinu rodičů velmi náročná disciplína a příliš velkou roli v jejím zvládání nehrají ani životní zkušenosti, ani počet vychovaných ratolestí či věk. Nejtěžší je přitom najít hranici, kdy se z rozkošného miminka, které nic nedělá schválně a je nevinnost sama, stane člověk, kterého už je alespoň někdy potřeba rodičovsky usměrnit.
Většinou to bývá právě v batolecím věku, tedy v období od prvních do třetích narozenin. Mnoho odborníků na výchovu dětí je dokonce toho názoru, že pokud správně nezasáhneme u batolete, u předškoláka, neřkuli u školáka či puberťáka, toho už moc nezmůžeme. Jenže jak odhalit ten správný okamžik a jak v případě potřeby potomkovi sdělit, že právě dělá něco, co by dělat neměl?
Záležitostmi trestů ve výchově se zabývala řada vynikajících vychovatelů. Mezi nimi i otec všech pedagogů Jan Amos Komenský, který za zásadní považoval to, aby ten, kdo trestá, nebyl v afektu, ale dokázal oddělit konkrétní špatné jednání od osoby dítěte. Tedy zjednodušeně řečeno: aby dítě nemělo pocit, že je špatné a dospělý ho nemá rád, ale uvědomilo si, že udělalo něco nepěkného, a proto se vychovatel zlobí, což ale nic nemění na jeho trvalém láskyplném vztahu k němu.
Základem totiž je uvědomit si, že my jako rodiče chceme přece pro ratolest to nejlepší, tudíž pokud ji trestáme, neměli bychom se nechat vést vztekem, ale cílem, který sledujeme – aby se naše ratolest chovala dobře. Lidské mládě se od narození učí především nápodobou a náhled na své vlastní činy získává zejména z reakcí svého okolí.
Odmalička se tak učí, že když udělá něco, co rodiče považují za nesprávné, dostane se mu odmítnutí – většinou verbálním a mimickým projevem. Zároveň ale velmi brzy začne testovat, co se stane, když toto odmítnutí nebude respektovat. Přichází tak fáze, v níž si dítě vyjasňuje, co může a co ne nebo spíš co mu rodiče dovolí a co už potrestají.
A samozřejmě to platí i naopak – když za dobré chování přijde nějaká odměna, ať už ve formě pochvaly, úsměvu, vaší dobré nálady nebo nějakého hmotného bonusu, pravděpodobně je bude chtít zopakovat.
Říká se tomu metoda cukru a biče – za dobré chování nějaký požitek, za špatné zákaz nebo jiná nepříjemnost. Tato metoda má samozřejmě i své odpůrce. Především mezi čerstvými rodiči se najde řada otců a matek, kteří tvrdí, že oni svého potomka nikdy trestat nebudou, protože trest je vždy selháním rodiče, který nedovedl dítě motivovat tak, aby zakázanou činnost neprovedlo. Každý puberťák si zřejmě alespoň jednou v době svého dospívání řekl, že takhle se tedy on ke svým dětem chovat nebude. Málokterý však své předsevzetí později nepřehodnotil…
Každopádně by měla platit zásada, že dítko by nemělo být trestem frustrováno, nebo dokonce zdeptáno. Varovným signálem je strach. V rodině by měla panovat přátelská a důvěrná atmosféra, mělo by to být místo, kde se její členové cítí v bezpečí a pohodlí.
To nutně neznamená, že musíte s dítětem zacházet v každé situaci v rukavičkách. Pokud se vaše batole řítí k rozpálené plotně, budete v právu, když na něj zařvete. Můžete mu hned potom ukázat, že když na kamna sáhnete, spálíte se, což vás bolí. Tak si potomek spojí leknutí z vašeho křiku s bolestí, kterou by si mohl způsobit, takže v něm zůstane strach z rozpálených kamen.
Vyvolávat v dítěti strach zbytečně je ale trestuhodné, a navíc většinou i zbytečné, protože to malému nezbedovi nesděluje, co a proč nemá dělat. Batole pak nedokáže rozlišit, kterým svým projevem či chováním váš hněv vyvolalo, a svůj strach z vás si se špatným chováním nespojí.
Dalším základním kamenem výchovy batolete by měl být vlastní příklad. Mnoho rodičů už zažilo trapné situace, v nichž dítě neznalé společenských konvencí takřka do písmene zopakovalo to, co někdy předtím slyšelo od táty nebo mámy, jenom to udělalo jaksi nevhodně.
Takže pokud se vymluvíte sousedce, že jí nemůžete zalít květiny, protože na týden odjíždíte, přitom ale nikam nejedete, nemůžete se divit, když vám pak batole odvětí, že uklízet hračky nemůže, protože právě odjíždí. A jestliže mluvíte o svém šéfovi jako o „tom blbci“, tak přijde-li váš vedoucí na přátelskou večeři, může se váš potomek docela oprávněně zeptat, zda ten blbec už přišel.
Zkrátka je potřeba chovat se před dítětem tak, jak si přejete, aby se chovalo ono samo. Těžko po něm můžete chtít, aby neházelo obal od bonbonu na zem, když se sami nerozpakujete odložit odpadky daleko od kontejnerů.
Velmi důležitou položkou ve výchovném manuálu, který většina rodičů sama pro sebe za pochodu vytváří a který velmi často upravuje podle aktuálních potřeb a míry své trpělivosti, je důslednost. Jestliže nastavíte ve vaší domácnosti určitý režim a vyhlásíte podmínky jeho dodržování, je bezpodmínečně nutné, abyste na nich trvali. Když se týden chodí po večerníčku do postele, a pak například pod vlivem návštěvy prarodičů na dva večery povolíte usínání na sedačce před televizí, příště nebudete úspěšní. Totéž platí o odměnách vyhlášených za určité chování či úspěchy.
Dohoda musí platit bez omezení a za všech okolností, i kdyby to znamenalo, že si kvůli slíbenému výletu do zoo vezmete v práci dovolenou. Nutné, zejména u menších dětí, je také řešit vše pokud možno ihned. Jestliže vám batole či předškolák ztropí v obchodě scénu, že chce pytlík bonbonů, vy pod pohledy ostatních zákazníků „vyměknete“, bonbony koupíte, se spokojeným a uklidněným dítětem dojdete domů a tam si to s ním teprve vyřídíte, váš potomek bude zmaten. Batole si už velmi pravděpodobně nebude pamatovat, za co se na něj zlobíte, a vaše výchovné působení se tak mine účinkem. Ostuda neostuda – špatné chování na veřejnosti je potřeba řešit hned.
A ještě jedna rada – nejlepší ze všeho je trestu předejít tím, že prostě ratolesti neposkytnete příležitost ke zlobení. Samozřejmě to nejde zdaleka vždy a všude, málokdo z nás má taky tolik sil a nervů, aby neustále dítě zaměstnával nějakou pozitivní činností. Když ale znáte a odhadnete předem situace, které k nevhodnému chování děti doslova svádějí, můžete se na ně připravit. Dlouhé čekání u lékaře, nudná přeprava autobusem, cesta kolem cukrárny hrozící záchvatem vzteku – to vše jde řešit dopředu, třeba připraveným programem.