[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Jsem ze tří dětí a tak mi připadlo přirozené, že i já budu mít jednou velkou rodinu,“ vzpomíná Michaela. Když jí bylo necelých pětadvacet let, odjela s manželem do Ameriky a tam strávili deset let prací. V průběhu pobytu v USA nenadále otěhotněla, ale kvůli nejistým podmínkám se rozhodli, že si dítě nenechají, a tak paní Michaela podstoupila interrupci.
„Otěhotněla jsem velice rychle, a proto jsme si s manželem říkali, že až se rozhodneme mít dítě plánovaně, nebudeme mít sebemenší problém. Tato představa se ale ukázala mylná. Když jsme se pak o dítě pokusili o několik let později, nedařilo se nám. Přičítala jsem to velkému pracovnímu vytížení a nervům. Pracovala jsem totiž na jednotce intenzivní péče, kde musí být člověk stále ve střehu a je pod neustálým tlakem, aby neudělal chybu. Proto jsem se neznepokojovala. Navíc - manžel měl bezvadný spermiogram, u mě také lékaři nenašli žádný problém. Říkala jsem si, že počkáme, až to půjde,“ říká Michaela.
Po deseti letech se rozhodla s manželem vrátit zpět do České republiky a pokračovat ve snaze o rodinu tam. „Bohužel plány se nepotkaly s realitou, manžel si našel milenku a rozvedli jsme se. Úplně mě to na čas vyřadilo ze života, a když jsem se vzpamatovala, bylo mi 35 let a já věděla zcela jistě, že velice toužím po dítěti a kompletní rodině, kterou jsem zažívala jako dítě.“
Paní Michaela si našla partnera a začala řešit, kde by mohl být problém s otěhotněním. Prošla různými vyšetřeními v gynekologické ordinaci, absolvovala hormonální stimulace. Vztah s druhým partnerem jí bohužel nevyšel, a tak zůstala opět sama.
„Najednou mi bylo 40 let, byla jsem sama a bez dítěte. Rozhodla jsem se, že změním svůj život a odstěhovala se do Olomouce,“ připomíná si paní Michaela. V té době jí bylo 40 let a jediné, co bylo jasné, že touha po dítěti neslábne a v potomkovi vidí stále smysl svého života.
Po přestěhování dostala nejenom novou práci, ale potkala nového partnera. Řekla partnerovi na rovinu, že velice touží po dítěti a hned na začátku vztahu si ujasnili, co je důležité a co ne. „V té době jsem vyhledala odborníka na klinice reprodukční medicíny Reprofit. Ujal se mne pan doktor Machač a začal kolotoč umělého oplodnění,“ říká paní Michaela. Každý rok absolvovala čtyři až pět pokusů, přestože nebyly úspěšné, partner ji ze všech sil podporoval.
„Začala jsem chodit do druhé práce, abych si na vše vydělala. V mém věku jsem totiž už neměla nárok na příspěvek pojišťovny a vše jsem platila ze svého,“ popisuje paní Michaela. Svého snu se ale odmítla vzdát, a přestože se jí stále nedařilo otěhotnět, na kliniku chodila pravidelně pět let. Mezitím zkoušela podpořit svoji snahu o dítě za pomoci léčitele – bezúspěšně.
„Po 14 neúspěšných pokusech jsem začala smiřovat s tím, že dítě mít zkrátka nebudu. Byl to pro mě totální životní krach, finančně jsem už byla také úplně na dně. Na klinice v kryobance jsem měla zmrazené jedno vajíčko. Zůstalo tam, protože jsme se doposud pokoušeli počít dítě z čerstvě odebraných. Říkala jsem si, že už nebudu platit poplatek za jeho uchování a nechala si je naposledy vložit. V nic jsem nedoufala, jen mi bylo líto je nechat zničit.“
V tu chvíli se na paní Michaelu usmálo po dlouhých letech štěstí, vajíčko se ujalo a do devíti měsíců, po klidném těhotenství, se jí narodil zcela zdravý chlapeček. „Byl to úplný zázrak, nemohla jsem tomu věřit, že po tak dlouhých letech trápení se stalo to, o čem jsem snila dlouhých 11 roků. Nyní mám čtyřměsíčního chlapečka, který se má k světu a já jsem nejšťastnější matka na světě,“ usmívá se paní Michaela, která se tak stala maminkou ve 46 letech.
Kdyby měla absolvovat celý kolotoč kolem umělého oplodnění znovu, neváhala by podle svých slov ani minutu. „Je to strašně náročné, stálo mě to více než 150 tisíc, ale výsledek stál rozhodně za to. Nedovedu si představit život bez dítěte, bez možnosti jej něco naučit, něco ze sebe předat,“ hodnotí Michaela.
To, že se jí podařilo otěhotnět po tolika letech neúspěšného snažení, velmi překvapilo i její rodinu. „Mamince je 70 a tatínkovi 73 let a už se smířili s tím, že děti mít nebudu. Mají vnuky od mých sourozenců. Tohle berou jako zázrak a dodalo jim to energii. Bratrovi a jeho ženě se navíc ve zhruba stejnou dobu jako mě, také narodilo dítě, takže je máme přiměřeně věkově sladěné,“ usmívá se paní Michaela, která říká, že nikdy neměl tolik návštěv jako nyní.
„Když vše hodnotím s odstupem, vím, že bych se už nikdy nenechala o dítě připravit. Přestože nejsou vhodné podmínky a člověk pořád na něco čeká, dítě je dar, který se musí přijmout, kdy přijde a neřešit, zda je člověk zajištěný nebo ne,“ končí svůj příběh se šťastným koncem paní Michaela.