[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Míšou Badinkovou jsme se sešly v kavárně v centru Prahy a nebyl to pro mě rozhovor jako ty ostatní. Naopak, byl neobyčejný a zcela výjimečný a pro mě osobně důležitý. Dorazila přímo ze sauny a nadšeně mi vyprávěla o alternativní medicíně a o tom, jak své dcerky léčí z nemocí společným zachumláním se do deky.
Svým vyprávěním o tom, jak ji naplňuje být matkou, mi doslova vlila novou energii do žil a přiměla mě přemýšlet o tom, jak důležité je užívat si každou chvilku s dětmi a jak moc důležité je objímání… Míšo, jak se máte? Přiznám se, že tak nějak blaženě, protože jdu právě ze sauny. Měli jsme dnes s Honzou (herec Jan Teplý ml., pozn. red.) volno bez dětí, a tak jsme si udělali hezké odpoledne. Evelínka totiž začala v září chodit do první třídy a mladší Emilka zase do školky, takže mám sem tam čas sama pro sebe. Jak si holky zvykají na nové prostředí? Starší je ze školy zatím nadšená. Na začátku první třídy je to takové milé, vybarvují si a dělají vlastně věci, které už znají a za všechno dostávají smajlíky a obrázky. A tak Evelínku zatím nejvíc zajímá, co bude mít ke svačince, co bylo dobrého k obídku a kdo si s ní pohrál. Mladší Emilka začala chodit do eko školky, kam chodila už i Evelínka, a tak to tam zná a neměla tedy žádný problém. V čem je eko školka jiná? Líbí se mi, že děti jsou celý den venku na čerstvém vzduchu. Je jedno, jestli je zrovna teplo nebo sychravo, pobíhají po lese a nekašlou na sebe bacily někde zavřené ve třídě. Trénují si tak imunitu. A navíc je strašně baví to dobrodružství, být venku za deště. Projevuje se takové otužování na zdraví holek? Ano. Musím zaťukat, že holky jsou zdravé a ani jsme nikdy nemuseli užívat antibiotika. Možná je to také tím, že ani jedna není takové to klasické školkové dítě. Moje práce mi naštěstí dovoluje být s dětmi co nejvíce doma, a pokud je potřeba, pomáhají babičky. Školka je spíš taková radost a odměna dvakrát za týden. Takže si holčičky hodně užíváte… Snažila jsem se s nimi vedle natáčení a divadla být co nejvíce. Vždycky jsem si říkala, že až půjdou do školy, už si nebudeme moct dělat, co chceme. A to se také stalo. Evelínka nastoupila v září do školy a už je potřeba mít nějaký řád. A tak musely stranou naše neplánované výlety za babičkou na Slovensko. Ale tak to je a nedá se nic dělat. Jaké to je mít doma školačku? Bezvadný… Tedy až na to ranní vstávání, to nám přece jen moc nejde. Ono je to trochu náročné, když přijedu ve dvě ráno ze zájezdu, den předtím od šesti ráno točím a teď mám zase vstávat brzy. Někdy opravdu padám únavou… Ale musím se v tom naučit nějak chodit, aby Evelínka měla ten svůj řád, a pak si to nějak dospím. A už se vám stalo, že jste ji odvedla do školy v pyžamu? Evelínku ne, ale tu mladší Emilku jsem nestihla obléknout. Naštěstí to vypadalo jako domácí obleček, tak to nebylo tak strašné a snad jsme nebudily moc pozdvižení.
Mezi holčičkami je rozdíl necelé čtyři roky, bylo to plánované? Vyšlo to tak a povahám holčiček to, myslím, vyhovuje. Evelínka jako prvorozená měla celý svět pro sebe, ale kolem čtvrtého roku nastalo takové to starostlivé období, kdy si začala hýčkat panenky jako miminka.
Když se pak narodila Emilka, strašně si ji zamilovala, pořád ji líbala, hladila a oňuňávala, až jsem někdy měla strach, aby to nepřehnala. Chovala se k ní neskutečně ohleduplně, asi víc než dneska jako šestiletá. Neříkám, že jsme neměli období žárlení a oťukávání, kdy zjišťovala, jestli ji máme ještě rádi, ale bylo to v pohodě a rychle to přešlo.
Jak si testovala, jestli ji máte ještě rádi? Třeba nesmyslně začala zlobit a zkoumala, jak na to budu reagovat. Nakonec pochopila, že se nic nemění, že ji přece pořád já i tatínek milujeme. Pracovala jste cíleně na tom, aby nežárlila? Myslím, že je přirozené, že zpočátku je pozornost matky věnována hlavně mladšímu dítěti. Důležité ale je, aby se přizpůsobilo okolí, další členové rodiny a příbuzní, kteří se musí chovat tak, aby starší dítě nemělo pocit opuštěnosti. Například moje kamarádky, které k nám chodily, přirozeně nepřinesly něco jen miminku, ale také Evelínce.
Je to maličkost, ale dítě to strašně vnímá a já jsem to hodně ocenila. Vlastně jsem vždycky hodně dbala na to, aby se ani jedna z mých holčiček necítila odstrčená. Sázela jste při tom na intuici, nebo rady jiných matek? Hodně jsem vše dělala instinktivně, ale také na základě životních zkušeností. Já sama jsem prostřední ze tří dětí, takže o tom vím své. Ale sáhla jsem i po knížce. Velmi mě ovlivnila kniha „Věda jménem rodičovství“ od Margot Sunderlandové.
Autorka v ní krásně popisuje ten školkový věk, kdy probíhá citový vývoj a pospojovává se celá naše nervová soustava. Je to na jednu stranu odborné, ale na druhou stranu jsem v tom přesně našla to, jak to cítíme my maminky.
Je tam krásně popsáno, jak důležité je objetí někoho, kdo má dítě rád. To jsem vlastně vždycky akceptovala a holčičky objímala a objímám. Strachovala jste se někdy, aby starší dcera neublížila té mladší? Je pravdou, že na začátku, když se narodila druhá dcera, jsem byla hodně opatrná, protože ta starší ji pořád chtěla mačkat a chovat a byla hrozně hrr. Ale asi takový kontakt potřebovala, protože ji jednou chtěla mít položenou na bříšku, tak jako ji mívám já.
Nebyla jsem si jistá, ale pak jsem to udělala. Obě byly nahaté, ležely na velké posteli a Evelínka byla neskutečně pyšná a cítila to veliké sesterské spojení. A to mají dodnes, i když už probíhají takové ty třenice o to, kdo co dostane, kdo kde bude a tak.
Objímání je pro vás asi moc důležité… To víte, že ano. My se mazlíme pořád. A jak jsme se bavili o těch nemocech, tak jsem vypozorovala, že když na holky něco leze, hned se chtějí mazlit a chovat. A tak pokud to jde a práce mi to dovolí, všechno odložím stranou, zalezeme si společně pod deku.
Pijeme teplý bylinkový čaj, ňuňáme se a já cítím, jak je to úplně léčí. Myslím, že si děti zaslouží čas, aby si vybudovaly imunitu přes pozitivní emoce a ne jen přes všechny ty Paraleny.
Kloníte se tedy spíše k alternativnímu způsobu léčby? Jednoznačně. Jak jsem říkala, antibiotika se nám zatím vyhnula a co se týká léků na teplotu, tak myslím, že Evelínka je měla asi dvakrát v životě. Jak se obejdete bez léků? Horečku první den vůbec neřeším, ono to sice vypadá, že děti trpí, ale to jejich tělíčko potřebuje bojovat proti těm bacilům a maminka musí prostě vydržet. Já dbám hlavně na pitný režim a na to, aby holky hodně spinkaly anebo uděláme bylinkovou koupel a pak teplota během dne zmizí…
Musím říct, že se alternativní léčbou hodně zabývám, pozoruju nás a už dokážu vysledovat, co jsme podcenili. Vždycky, když vidím, že na holky něco leze, začnu sondovat co dělaly, co jedly a kde byly. Nakonec většinou zjistím, kolik u babičky snědly bonbonků a salámků a pak se není čemu divit…
A uheráček, ten holky milují. A tak jsem si řekla, že se nebudu tvářit, jako že to na světě není, a jednou začas nechám holky takhle hřešit. Většinou na chalupě, kde mají domácí uzeniny, ale spořádané množství samozřejmě hlídám.
První dceru jste původně chtěla rodit doma, ale nakonec z toho sešlo. Měla jste strach? Je pravda, že jsem v prvním těhotenství uvažovala o porodu doma. Důvodem bylo to, že mě můj život, i když žiji ve velkoměstě, pořád vede k přírodě a k tomu, co je přirozené. Proto jsem se zabývala i otázkami přirozeného porodu a porodu doma. Sama za sebe jsem cítila, že bych to zvládla, ale partner tomu nebyl nakloněn a měl veliké obavy, což jsem respektovala.
Naštěstí je moje gynekoložka zároveň porodníkem kamarádkou, a tak jsem věděla, že budu v dobrých rukou i v porodnici. Vlastně se mi tím splnilo to, že jsem chtěla zachovat tradici, že by maminka měla znát svou porodní bábu a neměla by být během toho intimního a intenzivního okamžiku s někým cizím.
V porodnici jsem si pak uvědomila, že je mi jedno, kde rodím, že to, co jsem si nastudovala s mou povahou vůbec neplatí. Já bych popravdě mohla rodit kdekoli, třeba i tady v kavárně. Jak jste porod prožívala? Cítila jsem se skvěle. Věděla jsem, že musím porodit své dítě a bylo mi jedno, co je kolem mě. Četla jsem, jak je důležité vytvořit si hezký prostor, pustit hudbu, zapálit svíčky a kdovíco…
Já rodila v poledne v Motole, kde zrovna něco vrtali. Bylo vedro a mně to bylo jedno, protože jsem si díky hormonům vytvořila svůj lehce zdrogovaný svět. Naopak možná to, že se venku pracovalo, mi dodalo sílu, můj porod zapadl do všedního dne a bylo to pro mě lepší, než kdybych musela někam zalézat.
To přišlo až potom. Nějakou dobu po porodu jsem vůbec neměla potřebu vycházet do města mezi lidi, chtěla jsem být jen se svým miminkem.
Ani druhý porod jste neprožila doma… Ne ne, to jsem opět putovala do porodnice za svou doktorkou a zase to bylo fajn. První porod jsem měla rychlý, druhý naopak trval dlouho a já mírně znejistěla, protože jsem nevěděla, co se děje.
Pomohla mi jedna starší sestřička, která mi poradila, ať si porody ve své hlavě nesrovnávám. A tak jsem se začala sama sebe ptát, co dělám špatně, a přišla jsem na to, že vlastně Emilku při cestě na svět brzdím.
Když mi v porodnici řekli, že rodím, oba dva jsme vyslali myšlenku, že ještě nechceme. A ta myšlenka, že ještě potřebuji svůj čas, asi zastavila ten proces porodu. Moje tělo bylo připravené, ale Emilka v bříšku spinkala, a tak jsme museli čekat celou noc. Až ráno, když mi naznačili scénář vyvolávání porodu, což pro mě bylo nemyslitelné, protože jsem chtěla rodit přirozeně, došlo mi to.
A jak mi to došlo, začala jsem Emilce říkat, že se na ni strašně těšíme, že už ji chceme… No a do hodiny jsem porodila. Mám z toho porodu velký životní zážitek, protože jsem pochopila, jak silná může být myšlenka. A vůbec jste se nestresovala? Musím říct, že když jsem si uvědomila, že jde o život, měla jsem trochu strach. Začala jsem si říkat, jak jsem selhala, že jsem něco podcenila, že budu muset jít na císaře…
Ale partner mě „sprdnul“ za to, že mám takové myšlenky a že nemám blbnout. A tím mi hrozně pomohl. Ve vteřině se mi myšlení otočilo do pozitivna a já jsem do hodinky porodila úplně hladce, Emilka se hned přisála. Bylo to jako z pohádky. Není časté, že by žena mluvila o porodu s takovým nadšením… Také to neslýchám často, ale musím říct, že já porody miluju. Oba pro mě byly obrovským zážitkem a neumím si představit, že už bych to nikdy nezažila.
Plánujete ještě další dítě? Jsem tomu otevřená, uvidíme, jaká bude naše životní konstelace, ale já sama se tomu rozhodně nebráním. Mě strašně baví být těhotná a mít břicho. Vůbec mateřství i všechno to kolem mě doopravdy naplňuje. To mi řekněte, co vás na těhotenství tolik bavilo? Vlastně všechno. Neměla jsem žádné komplikace, cítila se dobře, mohla jsem jíst, co jsem chtěla, a myslela jsem jen na miminko. Žádné prkotiny, které člověk řešil předtím, nebyly důležité. Kdybych to mohla mít jako zaměstnání, tak bych byla snad těhotná pořád. Po porodu jste byla rok a půl doma. Není to na herečku hodně? To je. Měla jsem tehdy za sebou hodně práce a pauza mi přišla velmi vhod. Stejně tak u druhé dcery, taky jsem nepospíchala. Nestrašilo vás přerušení kariéry? Vůbec ne. Nechci říct, že by mě moje práce nebavila, ale díky tomu zastavení s miminkem jsem zjistila, že jsem jí dávala tolik, že jsem z ní byla vyčerpaná. Člověk bere stres jako stimul, chce toho stihnout co nejvíce a být nejlepší, ale já najednou viděla jinou stranu života.
Uvědomila jsem si, jak důležitá je rodina a ten rok a půl mi práce vůbec nechyběla. V té době jste točila seriál Ulice. Po prvním porodu jste se do něj vrátila, po tom druhém už ale ne. Není vám to líto? Tím, že jsem v Ulici byla od začátku, natočila jsem si spoustu hezkých chvil a potkala se spoustou skvělých lidí. Věděla jsem, že to musí skončit, protože samozřejmě tahle práce herce někam zařazuje, ale sama jsem to ukončit nechtěla.
Důvodem bylo to, jak dobře mi v té společnosti bylo. Tím, že po narození Emilky mě v Ulici do příběhu už nepotřebovali, jsem skončila a přijala nabídku do Ordinace v růžové zahradě.
Evelínku jste kojila také tak dlouho? Tu jsem kojila do tří let, pak jsem otěhotněla, a tak jsme přirozeně nechaly mlíčko pro miminko. A vzala to skvěle. A Emilku, té je dva a půl roku, tu kojím právě před spinkáním odpoledne a večer. Ona je u toho vždycky hrozně vtipná a říká, že si dá prsatko nebo druhačko.
Jak tedy vypadá váš uspávací rituál? Emilka, ta usíná u prsu a Evelínku, tu jsem dlouho musela držet za ručičku, také mi žmoulala ušní lalůček nebo mi jezdila ručičkou po rtech a u toho usínala. Teď usínáme všechny tři na manželské posteli, já se pak probudím a poroznášíme je do jejich postýlek.
A ráno se tam většinou zase probudíme pohromadě, protože přijdou a chtějí se mačkat. Ale jsem za to ráda, protože vím, že to není navždycky. Už teď pozoruju na Evelínce, že začíná takovou tu školní pubertičku a čekám, kdy začne říkat „Mami, nech mě…“
Míšo, blíží se Vánoce, jak jste na tom s dárky? Letos poprvé se mi podařilo, že už jsem v říjnu měla pro holky nějaké vánoční dárky. To se mi ještě nikdy nepovedlo, vždycky jsem byla takový ten zoufalec, co to řeší poslední týden. Tak jsem na sebe trochu pyšná.
Mám totiž problém vydržet to a nedat holkám dárky hned. Vždycky si říkám, že pak bude něco jiného a budu jim chtít dát tohle a támhle to… Tentokrát jsem si ale řekla, že tohle už bude pod stromeček, a už mám takových čtyři pět dárků pro každou. Jste maminka, co dává pod stromeček hodně dárků? Bohužel ano. Každý rok si říkám, že už s tím musíme přestat, ale pak toho máme pod stromečkem zase hrozně moc. Navíc máme dvoje Vánoce, jedny tady a jedny na Slovensku, takže se to nasčítá a holky už to pak ani nezvládnou vnímat.
Nevím, čím to je, možná je to nějaký strach, aby toho nebylo málo a aby někomu něco nebylo líto. Nebo je to zakořeněné z našeho dětství, kdy nic nebylo a my se snažíme, aby tohle děti nezažily…
Po každém rozbalování si říkáme, že příště už toho tolik být nesmí. Jenže člověk neodolá, všude jsou nějaká lákadla a člověk má pocit, že když to těm dětem nedopřeje, že je možná špatný rodič. Vůbec si nemyslím, že je to dobré. Určitě by stačily dva dárky a ještě něco vyrobeného vlastníma rukama, ale ještě jsem se k tomu nějak nedopracovala. Uvidíme, třeba jednou… Podléháte při výběru dárků reklamám?
Myslím že jen minimálně. Samozřejmě se díváme na televizi, ale protože Evelínka nemá počítač nebo tablet a podobné věci, tak jsme unikly takovým těm hrám a podobným věcem. Ale je pravdou, že jsme samozřejmě neunikly Ledovému království. Ale to podle mého asi ani nelze. I u vás tedy frčí Anna a Elsa? To víte, že ano, a já je tomu ani stranit nechci, protože vím, že z toho přirozeně vyrostou. I my jsme měli hračky, které musel mít každý a byly trendy. Nechtělo se mi jim říkat, že barbíny a tyhle panenky jsou fuj jen proto, že je to komerční záležitost.
Ta pohádka je navíc vlastně moc hezká, krásně se tam zpívá a holky ji mají moc rády. Máme doma několik oblečků s Annou a Elsou, ale také Popelku a Sněhurku a další princezny. My máme jako správné holky velký repertoár kostýmů a šatiček. Něco jsme koupili, něco zdědili od kamarádů, kteří se toho chtěli zbavit. Vánoce ale nejsou jen o dárcích, dodržujete tradice? Já miluju Vánoce, ten chaos kolem, shánění dárků… Dodržujeme naše tradice, na Štědrý den jsme s Honzovou rodinou, chodíme na procházku do města, podívat se na Jezulátko, dáme si punč a něco malého k jídlu a pak jdeme domů na slavnostní večeři.
No a druhý den to všechno zabalíme a jedeme na Slovensko, kde jsou Vánoce ve velkém stylu. Pro mě je to čas s rodinou, kdy koukáme na pohádky a jíme cukroví. Zatím se mi daří, že nehraji a nemám žádné pracovní závazky, které by mi tu krásnou atmosféru narušily. Míšo, pečete cukroví? Moje tchyně peče úžasné cukroví, takže to nechávám na ní a hrdě prohlašuji, že to její cukroví je nejlepší. My s holkama pečeme jen rohlíčky a perníčky, které si ozdobíme. Na Slovensku zase peče maminka a sestra, takže já se do toho zatím moc nehrnu. I když já peču moc ráda, ale zatím na to bohužel není čas. Dáváte si na konci roku nějaká předsevzetí? Ani ne, já se snažím věci, které mi vadí, řešit už během roku a nečekám na jeho konec. Když jsem byla malá, tak jsem si při odbíjení půlnoci vždycky něco přála a to dodržuji i dnes. Klasicky si přeju, abychom byli všichni zdraví, aby se nám dařilo.