Maminka.czSlavní rodiče

Michaela Ochotská: Chceme synovi ukazovat svět

André, první syn moderátorky a herečky Michaely Ochotské a jejího partnera, tenisty Lukáše Rosola, se narodil v polovině ledna, pár dní před Australian Open. Jak zvládají častá odloučení a kdy začnou cestovat po turnajích jako rodina?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

S křehkou, ale energickou Michaelou jsme se sešly na rozhovor tři dny po focení, a to v průhonické creperii U Slepiček. Nad palačinkou s čokoládou („Já potřebuju energii, Andreasek mě úplně vycucává, evidentně má po tátovi zvýšený apetit,“ komentuje to Míša s úsměvem) jsme si povídaly o tom, jak náročná cesta předcházela happy endu v podobě miminka, o tom, proč je důležité projít si před založením rodiny několika „i méně povedenými vztahy“, a také o Míšiných osobních i rodinných plánech… 

Jak probíhalo focení s tříměsíčním miminkem? 

Úžasně, budou to krásné fotky, které Andrému schovám na památku. Jsou mu teprve tři měsíce, ale vypadá na šest, váží sedm a půl kilo, stejně jako desetiměsíční holčička mé kamarádky! Bude to velký chlap po tátovi. Jsem drobnější, tak se nadřu…

Focení ale probíhalo v naprosté pohodě, malý měl dobrou náladu, vše ho bavilo a zajímalo. Obletovalo jej sedm ženských, což se mu líbilo. Bála jsem se jen jeho převlékání, to miminka nemají moc ráda, ale stylistka nakonec souhlasila s tím, že bude na fotkách nahý nebo zabalený do deček. U miminek je nahota přirozená. Konec focení André prospinkal, jenom se přebalil do jiného šátečku a zase usnul. 

Usnul? Tak to se musel cítit dobře… 

Ano, na „postelové“ fotce spinká. Fotili jsme v Parkhotelu Popovičky a měli jsme dvouložnicový pokoj, takže byla možnost si v jedné ložnici odpočinout, nakojit, přebalit, ale skoro jsme ji nevyužili. Andreaskovi dělalo dobře velké světlo, které se používá při focení, jde od něj teplo jako od sluníčka.

Atmosféra na place byla příjemná a všichni byli spokojení, určitě to čiší i z fotek. Bohužel když miminko pláče, je pak nervózní i maminka a focení podle toho vypadá. I Andreasek má občas svoje „koncerty“, a to na něj neplatí nic. Jenom ho hojdám a čekám, až to přejde. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Celkově je ale spíš klidný? 

Teď už ano, ale bývalo to padesát na padesát. Říká se, že šestinedělí je náročné, nám se tohle období protáhlo na dva měsíce. Naštěstí úderem třetího měsíce André otočil, ale do dvou měsíců to byl pláč, pláč a pláč. Kluci trpí na bříško, zkusili jsme všechno možné, kapičky, masáže, ale nic nepomáhalo. Až když se začal víc vrtět a kopat, promasíroval si tím bříško sám. Dnes už je zlaté miminko. Výjimečně nám ještě „koncert“ předvede, ale to je u miminek normální. 

„Koncerty“ začaly hned v porodnici? 

Tam jsem to ještě tolik nevnímala, protože mi s ním pomáhaly sestřičky. Horší to bylo pak doma. Je to moje první dítě, takže jsem vůbec nevěděla, jak na to, a tím pádem jsem byla trochu ve stresu, asi jako každá máma. Během dvou měsíců jsme si ale vytvořili režim a teď už je to paráda, moc si to užívám. 

A jak jste šestinedělí vlastně prožívala vy sama? 

Mám ho v mlze. Když na to teď vzpomínám, mám pocit, že mi ta doba utekla pod rukama. Jako by to byl jeden den! Proto jsem i ráda, že jsme focení domluvili až na teď, dřív by to vůbec nešlo. 

Takže teď asi o to víc oceníte chvíle pohody… 

Přesně. Už si i vypiju teplé kafe a sním si teplý oběd, ne že si ho desetkrát ohřívám… S odstupem času se tomu už směju, neprožívám to nijak hystericky nebo že bych si říkala: Panebože, další dítě nikdy! Naopak, už se na něj těším. 

Jaký věkový rozdíl je podle vás ideální? 

Kdybychom si to mohli zařídit my, chtěli bychom odstup asi čtyři roky. To ještě není tak velký věkový rozdíl, aby si děti nerozuměly, ale už bych Andreaskovi mohla pustit pohádku, dát mu pribináček nebo namazat rohlík s tím, že se nají sám a já můžu nakojit miminko. Ale když to „ten nahoře“ zařídí tak, že další miminko přijde za rok, zvládneme to taky. 

Klepněte pro větší obrázek

Máte sourozence? 

Ne. I proto mě láká mít velkou rodinu. Určitě bych chtěla dvě, možná i tři děti. Generace mých rodičů zakládala rodinu ve dvaceti, dnes je to ve třiceti, ne-li ve čtyřiceti. Jsem ráda, že jsme začali už teď, protože kdybych měla mít první dítě až ve čtyřiceti, asi by jedno stačilo. 

Mateřství u vás evidentně přišlo ve správnou dobu, že? 

Určitě. Užila jsem si kariéru i blbnutí s kamarádkami, ale už pro mě nebyla priorita sedět každý víkend v baru nebo být denně na obrazovce. Dítě jsme si s partnerem přáli a jsem za něj vděčná. Spousta mých kamarádek nemůže otěhotnět, léčí se… není to jednoduché. I já jsem měla předpoklady, že budu jedna z těch, které budou na dítě čekat hodně dlouho a kdoví, jestli se dočkají. 

Jak dlouho jste o svých zdravotních problémech věděla? 

Dlouho jsem bojovala s nízkou váhou. Ta mi rozhodila veškeré „ženské fungování“ a nebylo snadné zase ho nahodit. Zkoušeli jsme i hormonální léčbu a ta sama o sobě není pro tělo vůbec dobrá. Když si přečtete příbalový leták k hormonům, dozvíte se o všech možných nežádoucích účincích a následcích včetně těch nejhorších. 

Přesto jste k léčbě přistoupila… 

Ano, potřebovala jsem, aby moje tělo znovu začalo správně fungovat. Měla jsem rozhozený celý organismus. Bylo mi řečeno, že by teď rozhodně nebylo vhodné plánovat dítě, protože by nemuselo být zdravé. Je logické, že když není zdravá maminka, nemůže být zdravé ani dítě. Takže jsem šla do sebe, začala pravidelně jíst a spát a po třech měsících správného životního stylu jsem přibrala a otěhotněla.

Vůbec jsme to tak rychle nečekali. Celý rok jsme se snažili mít miminko – a nic. Potom jsme to na radu lékaře „vypustili“ a soustředili se, abych se dostala do normálu a taky do pohody, protože tyhle problémy ženskou psychicky rozhodí. Takže jsem se stáhla do ústraní a opravdu jsem se starala jen o sebe. Pak jsem šla na kontrolu k panu doktorovi a ten mi oznámil, že jsem na začátku třetího měsíce! S partnerem pořád říkáme, že Andreasek je zázrak. 

Takže jste netušila, že jste těhotná? 

Vůbec. Neměla jsem ani žádné extra příznaky. To, že mi bylo občas zle nebo že jsem unavená, jsem přikládala počasí nebo tomu, že jsem snědla něco špatného, anebo právě té hormonální léčbě. Nebyly to tak markantní potíže, abychom si je spojili s těhotenstvím. Spousta žen, které mají bezproblémové těhotenství, to v prvních dvou měsících nepozná, a já ho měla naštěstí celé opravdu nádherné, právě takové, jaké bych přála každé ženě. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Čím byla způsobena vaše podváha? 

Myslím, že špatným životním stylem. Ráno vstanete a celý den jedete na maximum. Dnešní doba vyžaduje, abychom byly ve všech směrech perfektní jak v práci, tak doma, jenže to nejde. Od rána se nestihnete najíst, takže v devět večer sníte pomalu celý stůl, z čehož vás akorát tak chytnou křeče.

Taky jsem nebyla zvyklá tolik létat. Odešla jsem z televize a ještě ten den jsem začala s partnerem cestovat. Přijeli jsme z Ameriky, já jen vyprala, vyžehlila a letěli jsme do Asie… Odlétali jsme z Česka, kde bylo minus deset, do Austrálie, kde bylo 47 stupňů, navíc časový posun. Tělo na to nebylo zvyklé, tak řeklo ne, budeš doma. Tak jsem si pobyla doma… a narodil se malý. 

Jak dlouho už vlastně jste s Andreaskovým tátou spolu? 

Dva a půl roku. Už si se mnou ale prožil takových věcí, že si pořád říkám: Ten mě asi fakt musí milovat. 

Například? 

Když je vám třeba zle, ležíte s horečkou a on sedí celou noc u vás a drží za ruku, stojí za vámi za každých okolností, je ochoten přiletět přes půlku světa, aby vás viděl, je vám psychickou oporou v těžkých chvílích… To jsou momenty, kdy víte, že je to opravdu životní partner. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

To je jistě vzájemné, vy ho také podporujete. Jak to teď máte s cestováním po turnajích? 

André je malinký a myslím, že je hloupost uspěchat to. Aby se nám nestýskalo, několikrát denně si skypujeme, táta si s malým povídá, vykládá mu pohádky, syn se na něj směje, reaguje na něj, oba jsou šťastní. Navíc pokud Lukášovi zbývá mezi turnaji aspoň den nebo dva, otočí se doma. Což je samozřejmě náročné, protože lety se tím násobí.

Čekáme až bude Andreasek trochu větší, pak začneme i létat. I proto chceme další miminko nejdříve za čtyři roky, protože v tu dobu už třeba táta nebude tolik jezdit po turnajích. 

Dovedete si představit, že byste žili v zahraničí? 

Doma o tom samozřejmě mluvíme. Až partner přestane hrát profesionálně tenis, může se stát, že dostane nabídku trénovat v zahraničí. Pár let bychom mohli žít jinde. Ale pak bychom se chtěli vrátit, protože tady jsme oba doma. 

Jak vlastně probíhal porod? 

Malý se narodil v půlce ledna, týden před termínem. Vycházelo to na Australian Open. Táta se toho chtěl vzdát, což mi bylo samozřejmě líto, protože vím, co pro tenistu znamená grandslam. Nikdy neví, kolikrát na něj ještě bude moct nastoupit. Malý to asi vycítil a přišel na svět dřív.

Chtěla jsem přirozený porod, ale byla jsem smířená s tím, že pokud přijde jakákoli komplikace, dojde na císařský řez. A komplikace přišla. Měla jsem vyhozenou ploténku v bederní oblasti a podle doktora jsem nebyla schopna spolupracovat tak, abych rodila přirozeně. Partner mě přivezl o půlnoci s kontrakcemi do porodnice a lékař během pár minut rozhodl pro celkové uspání. Ani jsme se nenadechli, a malý byl na světě. Lukáš s námi zůstal dva dny v porodnici a pak odletěl do Austrálie. 

Kde jste rodila? 

U Mirka Vernera v podolské porodnici. Je to můj gynekolog, takže jsme jen změnili „funkci“ na porodníka. 

Trochu provokativní otázka, ale jak moc se vyspíte? 

První dva měsíce jsem spávala dvě hodiny. Ne v celku, ale pospojovaně, tu deset minut, tu dvacet pět, pět, dvě… Dneska naspím krásných šest hodin, což je pro někoho málo, ale pro mě je to luxus. 

Měla jste to tak vždycky? 

Vůbec ne. Příroda to skvěle vymyslela. Žena nosí devět měsíců dítě, za tu dobu si na něj zvyká, připraví se, pak porodí, hned má mléko, takže může miminko kdekoli nakrmit. Perfektní… Ale to spaní! V těhotenství jsme unavené, já spala i dvanáct hodin a ještě jsem si chodila lehnout po obědě. A pak bum, spíte jen dvě hodiny.

Ten přechod tady příroda moc šťastně nezařídila. Ale zvykla jsem si, teď mám po šesti hodinách pocit, že jsem se krásně vyspala. Malý mě už budí jen na jídlo, kňourne, nají se a spí dál. Není to jako na začátku, kdy jsem ho celou noc nosila a hojdala, aby nebudil celý dům. Není nic horšího než plačící miminko, kterému nemůžete pomoct. To mi trhalo srdce. Teď se Andreasek vzbudí, usměje se, začne mi povídat a já jsem nabitá na celý den. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Říká se, že maminka vždycky ví, proč její miminko pláče. Máte to také tak? 

Přišlo to až časem. Teď už to dokážu odhadnout, protože u Andreaska to jsou jenom tři věci: buď máme v plínce nadílku, nebo máme hlad, anebo chceme mámu a tulit se. 

Po nočním kojení zas hned usnete? 

Většinou mi to trvá, ale aspoň si vyřídím maily a další resty. Pak dostávám odpovědi typu: „Přišel mi od tebe mail ve tři ráno, co proboha děláš?“ „Kojím.“ Taky si v noci voláme s partnerem. Využíváme časového posunu, když je na jiném kontinentě. 

Takže jste si na tom našla to dobré? 

Snažím se na všem hledat pozitiva. Tenhle přístup je dobrý i pro miminko… Myslím, že dítě cítí, když maminka bere život pozitivně. Když se na Andreaska usmějete, vrátí vám to třikrát větším úsměvem. 

Vypadáte šťastně a spokojeně. Cítíte se tak? 

Cítím! Jsem úplně nejšťastnější, co jsem kdy byla. A to jsem si myslela, že mám všechno a nic mi nechybí. Úžasná práce, natáčení seriálu Pojišťovna štěstí, pět let moderování Televizních novin. Při této práci jsem dostudovala univerzitu, s partnerem jsem pak procestovala tolik krásných míst… Ale až když se narodil malý, poznala jsem, že mateřství je nejvíc a nic se mu nevyrovná. Že to předtím bylo jen fouknutí do vzduchu. Být mámou je opravdu smysl života. 

Zvlášť když máte hezký vztah s tátou dítěte… 

Ano, to máme, říkám, že Lukáš je dar. Nežijeme v časech, kdy se lidé seznámili ve dvaceti letech a zůstali spolu do konce života. I já jsem musela poznat pár jiných mužů, projít si i méně povedenými vztahy, než jsem potkala Lukáše. No a díky Andreaskovi jsme už spojeni napořád. 

Jak jste se seznámili? 

Kamarádky říkají, že je to jako scénář z amerického slaďáku. Prostě to byl moment, kdy se zastavil čas, jeden pohled, osudové místo a čas. Láska na první pohled. Když naši tenisté vyhráli Davis Cup, já vedla s Lukášem v Televizních novinách v přímém přenosu rozhovor a zůstali jsme už v kontaktu, psali jsme si, volali… Byla jsem zrovna v rozpadajícím se vztahu a Lukáš mi dal impulz, abych to rozlouskla, protože viděl, že se trápím a že to nikam nevede. Řekl mi tenkrát, že si na mě stejně počká, klidně i celý život.

Když jsem ten ne zrovna šťastný vztah ukončila, zjistila jsem, že mi je s Lukym hrozně fajn. Chodili jsme na večeře, do kina… Stali se z nás výborní kamarádi, takoví, kteří si můžou říct všechno. A pak jsme spolu chtěli být víc a víc a kamarádství se překlenulo ve vztah. Nějakou dobu jsme to ale tajili a zatloukali, protože když se do vás pustí novináři hned v začátcích, mnohdy se toho ti dva zaleknou. Proto je důležité pořádně se poznat dřív, než do vás začnou ostatní šít, pak jste totiž mnohem silnější. 

Spojuje vás i to, že jste oba z Moravy? 

Já ze severu, Lukáš z jihu, a potkali jsme se v Praze. Určitě nás to spojuje. Moravu milujeme a společně tam hrozně rádi jezdíme, vždyť tam máme své rodiny… Do Prahy jsem se přestěhovala už v sedmnácti, za láskou. Dokončila jsem tady obchodní akademii, začala studovat vysokou a hrát v seriálu… Letí to, je to třináct let, co jsem tady. Dnes už je Praha moje „doma“. 

Klepněte pro větší obrázek

Vracíte se na Moravu? 

Ráda, ale už na to není tolik času jako dřív. Teď se spíš snažím stěhovat si rodiče sem. Jsem moc ráda, když mi malého hlídají, protože vím, že se o něj moje máma postará stejně dobře, ne-li líp než já. Babička je prostě k nezaplacení, měla by opravdu dostat Nobelovu cenu. 

Říkala jste, že jste ukončila kariéru. Definitivně? To asi ne… 

Partner mi řekl, že už nikdy nebudu pracovat, protože teď máme Andíka a pak bude další dítě. Mezitím Luky chce, abychom létali s ním… takže on tam čas na mou práci nevidí. Ale myslím, že až bude Andreasek větší, zase se do práce pustím. 

Vystudovala jste obor diplomacie. Plánovala jste být diplomatkou? 

Po maturitě ano, nicméně pak jsem začala točit seriál a trochu se „rozdvojila“. Byly to dvě úplně odlišné role. Ale díky tomu, co jsem vystudovala, mám širší rozhled, přehled o celosvětových problémech, a to se mi pak v Televizních novinách hodilo. 

A jak jste se vlastně dostala ke hraní, coby absolventka obchodní akademie? 

Rodiče mi za maturitu dali vybrat mezi dovolenou a moderátorským kurzem. Vybrala jsem si kurz. Chodili jsme do rádia, točili reportáže, moc mě to bavilo. Tam si mě všimla profesorka rétoriky Mirka Besserová.

To ona mi řekla, že patřím před kameru, a přiměla mě jít na konkurz na roli v Pojišťovně štěstí. Stálo tam asi dva tisíce holek z DAMU, FAMU a já zůstala, jen abych paní profesorce udělala radost. A stálo to za to zůstat, protože jsem vyhrála! Takže za to děkuji Mirce, vlastně ona odstartovala moji televizní kariéru. Dodnes jsme kamarádky.

 Klepněte pro větší obrázek

Práce a studium v devatenácti, to vás jistě naučilo zodpovědnosti, že? 

Přesně tak. Naučila jsem se být zodpovědná a přesná, zorganizovat si život. Neexistovalo přijít na natáčení pozdě, raději jsem tam byla i o hodinu dřív. 

A přechod za moderátorský pult? 

Dostala jsem nabídku zastoupit Lucii Borhyovou v Televizních novinách. Počítala jsem s tím, že tam budu jen po dobu její mateřské. Takže když si mě po jejím návratu nechali, byla jsem neskutečně šťastná. 

Ale už vám to stačilo… 

Odcházela jsem v období, kdy jsem si řekla: Už stačilo, takhle ne, a vzala to jako znamení, že se mám asi začít víc věnovat osobnímu a rodinnému životu. A to rozhodnutí mi dalo Andrease. Jinak by třeba ani nebyl čas na to, aby přišel, a hlavně bych neměla tu pohodu. Jsem ráda, že si malého můžu užít a že mě někde vzadu netlačí šroubek: Už by ses měla vrátit do práce, aby tě náhodou někdo nevystřídal! Nikam nespěchám, užívám si každou minutu se svým synem.

A těším se, až začneme cestovat, ukazovat mu svět. Neříkám, že se do práce nikdy nevrátím, každá zajímavá nabídka znamená rozmýšlení: ANO, chci, nebo NE, ještě mi to za to nestojí. Jsem všemu otevřená, ale teď si čas s malým užívám naplno, protože to jsou neopakovatelné chvíle. Nechci o ně přijít. 

Foto: Ivy E Morwen, Profimedia.cz

Témata: Slavní rodiče, Časopis Maminka, míč, Syn, FAMU, Mícha, Příbalový leták, Absolventka, Pribináček, Ukazovat, Zajímavá nabídka, Australian Open, Životní partner, Desetiměsíční holčička, Diplomacie, Problém žen, Michaela Ochotská, Náročná cesta, Úkaz, Austrálie, Happy end, Celý dům, Nahota, Svět, Zlaté miminko