[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Leželi jsme takhle jeden večer před usnutím v ložnici a mě napadlo: „Co když nám to nepůjde?“ Manžel se na mě nechápavě podíval a povídá: „Proč by to nemělo jít? Až si řekneme, miminko přijde, neboj“. Vzpomněla jsem si na to snad tisíckrát a tak moc jsem si přála, aby měl manžel tenkrát pravdu.
Nakonec jsme se totiž snažili o dítě dlouhých deset let. Ze začátku jsme to neřešili, už jen proto, že jsme oba byli mladí a věřili tomu, že to prostě přijde. Když se ale ani po dvou letech nic nedělo, začala jsem naší situaci konzultovat s mojí gynekoložkou. Ta udělala všechna potřebná vyšetření a zjistila, že jsem úplně v pořádku. Teď byl „na tahu“ manžel. I ten ochotně absolvoval, co bylo třeba. A tady už se něco našlo. Paradoxně jsme byli rádi, protože jsme konečně mohli něco řešit, ne jen čekat.
Nakonec se ale ukázalo, že není zase tak moc co řešit. Měl sice trochu horší spermiogram, nebyl ale tak špatný, aby nestačil na IVF. Lékaři dokonce nevylučovali ani přirozené početí. Tak jsme se pustili do IVF. Během pěti let jsme absolvovali 8 x inseminaci, 3 x IVF, v rámci kterých došlo cca 16 x k transferu, protože jsme vždy měli hodně a navíc kvalitních embryí. Když ani to nepomohlo, začali jsme dojíždět do Brna na kliniku (bydlíme kousek za Prahou), kde jsme podstoupili opět několik IVF.
Ale ani tentokrát nic. Nikdy jsem neotěhotněla. Prošli jsme snad vším co západní, ale i alternativní medicína nabízela. Výsledek byl vždy stejný: „Oba jste naprosto zdraví, musíte jen čekat, miminko si k vám určitě časem cestu najde“, vyslechli jsme si snad 100 x. A tak jsme čekali a bojovali. Byl to boj dlouhý a často velmi bolestivý. Ten strach, že nikdy žádné děti mít nebudeme, se prostě nedá popsat.
A tak jsme si po dlouhých debatách a probírání ze všech možných stran nakonec podali žádost o adopci. Často jsem si říkala, že kdyby nám nějaký lékař nebo léčitel, alespoň jeden ze všech, které jsme za ty roky navštívili, řekl, že nikdy svoje děti mít nebudeme, s adopcí bychom se lépe srovnali. Ale pokud člověk ví, že vlastně děti mít může, úplně jednoduché rozhodnutí to není. Poslala jsem email na krajský úřad s tím, že zjistím co je k žádosti potřeba a byla jsem přesvědčená, že než se všechno vyřídí a než celý ten dlouhý proces proběhne, určitě se nám podaří vlastní dítě. Všechno šlo jak po másle.
Vyplnili jsme potřebné dokumenty, prošli několika pohovory a psychologickými testy, absolvovali 2 přípravné víkendy a bylo hotovo. Celá příprava probíhala naprosto bez problémů. Počítali jsme s nejrůznějšími komplikacemi v podobě neodbytných sociálních pracovníků zjišťujících informace o nás po sousedech a apod. Nic takového se nekonalo. Za celou naší „adopční éru“ jsme se setkali opravdu jen s ochotnými a příjemnými lidmi. Rok od podání žádosti jsme byli zařazeni do evidence čekatelů na adopci. Říkali jsme si, že času máme hodně, protože naše požadavky byly opravdu dost přísné a nehodlali jsme z nich ustoupit. Chtěli jsme co nejmenší, zdravé, miminko našeho etnika.
Jak už jsem psala – byl to šíleně dlouhý boj a neskutečně bolestivý. Ale výsledek se dostavil. Sice v trochu jiné „formě“, než jsme s manželem původně čekali, ale dostavil. Letos v březnu jsme adoptovali 2 měsíce starého chlapečka. Necelé dva roky od podání žádosti. Ani ve snu by nás nenapadlo, že to půjde takhle rychle. V lednu jsem v práci povýšila (nepřipadlo mi podstatné říkat mému nadřízenému o naší žádosti, protože jsme počítali s tím, že minimálně 3 roky čekat budeme) a jednoho dne, cestou do práce, zazvonil telefon s tím, že pro nás mají miminko. Byl čtvrtek, v úterý jsme už měli malého doma. Naprosto nepřipravení, šokovaní, ale šťastní.
Všechny obavy, zda dokážeme milovat dítě, které není biologicky naše, zda nebudeme jednou v budoucnu bojovat s genovými dispozicemi, které jsou nám cizí, zda u nás bude šťastný atd., to vše je dávno pryč. Zmizely dnem, kdy jsme si našeho syna přivezli domů. Není k nim vůbec žádný důvod a věříme, že ani nebude. Neustále se na něj díváme v úžasu a pomalu začínáme opravdu věřit tomu, že je náš. Není den, aby nás nedojal, aby nám nevyhrkly do očí slzy dojetí. Přináší spoustu radosti nejen nám dvěma, celé naší rodině. A když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně i našemu nejbližšímu okolí. Známí, kamarádi, sousedi… všichni jsou z malého nadšení a tu obrovskou radost sdílejí s námi. Občas se přistihnu, jak s úsměvem na tváři pozoruji lidi na ulici, v metru, v autobuse, jak si našeho syna prohlížejí (a on je) a usmívají se.
A mně to najednou všechno došlo. Mělo to tak prostě být. Měli jsme si touto cestou projít, abychom s manželem zjistili, že jeden bez druhého nemůžeme být, aby se náš do té doby už tak pevný vztah ještě více upevnil, aby nám došlo, že jsme tady opravdu jeden pro druhého v dobrém i ve zlém a hlavně, že náš syn si nás vybral. Čekal, až přijde ta správná doba.
Dnes je mu 9 měsíců a za chvilku to bude 7 měsíců, co jsme si ho přivezli domů. Je to veselé, usměvavé, bystré miminko a hlavně je naše. A to, že je adoptovaný, mi jen občas připomene doktorka, když mě omylem osloví synovým původním příjmením (pořád má ještě původní kartu pojišťovny).
Samozřejmě, že lítost nad tím, že jsem si nikdy neprošla těhotenstvím, porodem a vším co k tomu patří, určitá je, ale čím dál tím víc si uvědomuji, že je to v tuto chvíli spíše už v souvislosti s myšlenkami na případného synova sourozence, kterého bych mu moc přála. Tak uvidíme, co dalšího osud přinese.
Dlouho jsem se odhodlávala k sepsání našeho příběhu. Pořád jsem si říkala, že můj příběh vlastně zase až tak neobvyklý není. Ale od té doby, co k nám přišel náš syn, je mi jasné, že je. Pro nás s manželem určitě.