[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vše začalo, když se Juliánka narodila. Tchýně mi přinesla jakousi normalizační brožurku o výchově dětí, některé pasáže v ní byly zvýrazněny fixem. Kojit jsem podle té vzácné písemnosti měla striktně každé tři hodiny. Pokud dítě řvalo hlady o hodinu dřív, mělo dostat dle brožury slabý černý čaj s cukrem, řvalo-li dál, bylo jednoduše rozmazlené – ale to prý se to poddá, uklidňovali soudruzi v knize.
Také je možné, že má matka prostě „vodnaté a slabé“ mléko, které nezasytí dostatečně, a tak má raději dokrmovat hutným sunarem nebo krupičnou kaší konzistence čerstvého betonu. Tchýně mi pochopitelně přivezla do porodnice raději dvě krabice mléka a jala se mne udílet další převzácné rady a poznatky o novorozencích. Prý necítí bolest, jsou slepí a nemají se chovat!
„A hlavně, holčičko, malou nikdy neber k vám do postele!“ řekla mi maminka mého kupodivu zcela normálního a příčetného muže. Čekala jsem přednášku o rozmazlených spratcích, ale dočkala jsem se překvapivého rozuzlení.
„Strýc Tomáš spával s mámou v posteli do dvou let a víš, jak je malý! Děti co spí s rodiči, moc nevyrostou, to říkaly už naše báby!“. To si musím začít psát, pomyslela jsem si tehdy. (Paní na vedlejší posteli drtila zuby polštář a dusila se smíchy.)