[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Příběh, o který se s námi podělila Milada, by se rozhodně stávat neměl. Přestože je Milada velmi klidná a jemná dáma, a měla i v takové situaci pochopení proto, že některé okolnosti nelze předvídat, přístup vedení školky k nastalé situaci ji šokoval. Vše nakonec vyřešila přestupem synka jinam. A paní učitelky? Pravděpodobně dál klábosí na školkové zahradě u kávičky, jen bránu jistí elektronický zámek.
Když jsem si ten den vyzvedávala Ríšu ze školky, byl podivně zaražený. Jelikož jsem zvyklá na děti příliš netlačit, chtěla jsem mu dát prostor, aby mi sám, až bude chtít, řekl, co ho trápí. Navrhla jsem mu, že se zastavíme cestou ze školky na zmrzlině, že bude mít hned lepší náladu. Ríša chtěl ale domů. Před domem mu z hlavy spadla čepice do louže a on se k mému překvapení strašně rozplakal.
Nakonec se po půl hodině uklidnil až doma, napustila jsem mu vanu a sedla si k němu do koupelny. „Paní učitelka na mě křičela, dala mi na zadek, ale já jsem nezlobil, já sem šel k babičce pro ořechy.“ Víc jsem z Ríši nedostala, volala jsem babičce, která bydlí asi 10 minut od školky, zda něco neví, jestli nebyla ve školce, nebo nešla kolem zahrady, když byly děti venku. Nevěděla nic. Byl večer, do školky jsem už volat nemohla, nechala jsem tedy vše na další den.
Jenže další den měl Ríša teplotu, bolelo ho břicho a zvracel. Zůstali jsme celý týden doma a já jsem při starostech o Ríšu a dohánění práce po večerech a nocích tak trochu zapomněla na incident ve školce. Po týdnu, když jsme šli s Ríšou k lékařce, jsme potkali sousedku, starší paní v důchodu. „Ahoj cestovateli, tak kam se vydáš dneska? Asi nikam viď, aby se maminka nezlobila a neměla strach.“ švitořila sousedka. Vůbec ničemu jsem nerozuměla,
Ríša mlčel, zato já se ptala velmi podrobně a nestačila jsem se divit! Sousedka před týdnem potkala Ríšu asi 300 metrů od školky, jak jde kamsi úplně sám. Ríša paní znal, takže jí na dotaz bez problému vysvětlil, že si s Anežkou hrají na veverky, a že jde k babičce pro ořechy, protože ta má na půdě dva velké pytle. Prý musí jít rychle, aby byl zpátky na oběd!
Zpět ve školce byl Ríša prý až po obědě, sousedka ho nakonec přesvědčila, aby s ní šel zpátky. Když ho dovedla do školky, paní učitelky nejdřív nerozuměly, proč Ríšu přivádí jakási paní, když má chlapec ležet na lehátku a odpočívat po obědě. Po chvíli do situace vstoupila starší paní učitelka, velmi sousedce děkovala, a vysvětlovala, že Ríša je velice problémové dítě a že ho už půl hodiny hledají.
Sousedka je milá, ale někdy trochu popletená paní, tak byla ráda, že vše dobře dopadlo a šla domů. Jenže náš Ríša problémový není a nikdy nebyl! Naopak je spíš klidný a poslušný introvert. Co následovalo, už víte, Ríša dostal, co proto a učitelky dělaly mrtvého brouka – a skoro se jim to podařilo! Ani nedomýšlím, co se všechno se mohlo stát a hlavně mě naprosto šokoval přístup zaměstnanců školky.
A tak jsem po týdnu od události zavolala ředitelce a požádala ji o schůzku, k mému naprostému zděšení paní ředitelka vše bagatelizovala. Ano, Ríša je prý sice tiché dítě, ale velmi nevypočitatelné a zákeřné! A ta stará popletená paní ho prý našla jen 10 m od školky, kdy pro něj už běžela učitelka.
Ale jak se dostal ven? To prý není jejich chyba, branku nechávají otevřenou rodiče, když odcházejí a jsou líní zaklapnout kovovou pojistku. Nyní už je branka zcela zajištěná, hlavně prý proti nezodpovědným rodičům. Tak nemám vše zbytečně nafukovat a podporovat tak Richarda v jeho výmyslech; třeba že mu dal někdo na zadek, a že přišel až po obědě, nedostal oběd a podobně. O celé situaci, a hlavně ale o problematickém Richardovi, se mnou ostatně chtěla mluvit ihned druhý den, ale nepřišli jsme do školy…
Řešit věc ve školce nemělo smysl, nejprve jsem kontaktovala dvě maminky dětí, se kterými se Ríša kamarádí. Vysvětlila jsem situaci, a poprosila, zda by z dětí nenápadně nedostaly informace o tom, jestli Ríša dostal opravdu na zadek. Obě děti popisovaly situaci shodně, paní učitelka nejdřív strašně křičela, že nešlo spát (byly otevřené dveře), a pak dala Ríšovi na zadek „až to bouchalo“. Ríša prý moc plakal.
Celou situaci jsem nakonec řešila se zřizovatelem, bohužel i tam jsem narazila, písemná odpověď byla stručná a velmi obecná: „Vaši stížnost jsme prověřili a neshledali jsme žádná pochybení ze strany zaměstnanců MŠ,“ co dál? Zapojovat sousedku? Hnát vše výš? Stresovat tím i Ríšu? Rozhodla jsem se rezignovat, Ríša přestoupil do pečlivě vybrané soukromé školky, kde je velmi spokojený a mě zůstala obrovská pachuť. Školu budu vybírat mnohem pečlivěji!